Pomsta je psychomagický akt

Svým románem se vracíš do rodné Aše. Co to s tebou dělalo?

To místo mě pořád fascinuje. Tam je toho tolik nastřádáno. V pubertě, v pražských uměleckých kruzích jsem se za tu díru styděla, ale teď jsem na ni pyšná. Vyrůstala jsem s romákama, prostitutkama, děckama z kojeňáku, mezi vietnamskou tržnicí a hudebkou, na Němce jsme se dívali s opovržením a všichni, co měli prachy, byli podezřelí. Myslím, že mi to dalo dobrej základ, a když mě teď někdo hejtuje, že jsem privilegovaná, tak bych je tam klidně k našim pozvala na oběd. I když vlastně mají pravdu, teď už privilegovaná jsem, protože zatím se ještě dokážu uživit uměním.

Dobře, ale musela ses přece intenzivně konfrontovat se svým dětstvím, dospíváním, přemýšlet o sobě a o tom místě, regionu z odstupu.

Dokážu psát jenom tehdy, když se mě to nějakým způsobem dotýká, zároveň to ale příliš nepromýšlím, mám strach, že by to byl konstrukt. Sahám do paměti těla, do útržků poměrně silných emocionálních obrazů a kolem toho pak spřádám síť příběhu. Ta vzpomínka tvoří nejčastěji jádro, které vyšlehává energii do všech stran a živí mě pak emocionálně, pomáhá navázat v okamžicích delších pauz mezi psaním. Třeba ten kojeňák, ten jsem zažila v sedmi osmi, když tam máma pracovala a já tam za ní chodila. Je to jen letmý obraz, ale pořád sálá. Já se pak jen nechám unášet, často strhnout, myslím, že to ovládá mě, jsem u toho často nasraná, což je neuvěřitelně příjemnej pocit. Pak jen doplňuju to, co tam chybí, kde chybím já, kde už nejsem a přitom jsem mohla být. Já totiž chybím v celým tom regionu. Nejsem v tom městě, ani v našem domě, ani v mý dětský posteli. Odešla jsem příliš brzy, takže je to vlastně konfrontace s tou mojí absencí, která spoustu lidí zasáhla. A já jí otáčím. Absence něčeho podstatnýho je další téma Laury. Ona zůstává totálně osamocená. Třeba i díky té chybějící postavě otce…

V čem je ta nasranost „neuvěřitelně příjemnej pocit“?

Je to, jako když boxuješ. Nevím, jestli jsi někdy boxoval, ale když jednou začneš řezat do toho pytle, tak máš chuť pokračovat až do padnutí. Pak přichází úleva. Blaženost.

Prostředí a komunitu, ve které jsi vyrůstala, popisuješ dost divoce, ale ze všeho, co děláš, je zároveň znát bohaté intelektuální zázemí. To jsi nabrala kde?

Asi do deseti let na základce v Aši, protože pak už jsem jenom švihala nohama, jak říká jeden český novinář. Možná kdybych měla to „intelektuální zázemí“, jak říkáš, tak bych umění vůbec nedělala, protože bych měla strach, že selžu. Můj muž se mi směje, že jsem naturščik.

Když se mě někdo zeptá, jaké knihy mě formovaly, je to vždycky ostuda. Vysoukám ze sebe tak maximálně Bulgakova, Woolfovou a Eda McBaina. Teď mě strašně baví číst knihy od současných autorek. Musím říct, že právě třeba moje vrstevnice mě v literatuře nesmírně baví, české a slovenské. Micenková, Gibová nebo Háblová. Tam cítím spřízněnost. I když pokud bych měla říct jen jedno jméno, tak je to rozhodně Lucia Berlin. Formovali mě ale především nevhodní milenci, deníky a snaha pochopit, kdo jsem.

Milence necháme stranou a k deníkům se možná dostaneme za chvíli, nejprve mi ale řekni, proč rozhodně Lucia Berlin.

Teď když tady přecházím po pokoji tohohle ostravskýho hotelu, tak mě napadá, že ona zkrátka nesoudí. Myslím, že má víru v člověka i přesto, že je po kolena v průseru. Není tam ani špetka nadřazenosti, poučování, sebeprožívání nebo fňukání, není tam ironie ani zaumnost, žádný velký gesto, jen mistrně zachycuje realitu té největší obyčejnosti, která se stává díky jejímu pohledu neobyčejnou a vtahuje tě do ní skrze vlastní bezprostřední empatii.

Přehlcení a utemování

Prózu Baletky i Co já? Co ty? vyprávíš v du-formě, byť ji pokaždé používáš jinak, proč?

Potřebuju to někomu říkat. Mému druhému já, nejlepší kámošce nebo třeba nějakýmu sráčovi.

Tomu sráčovi ve svém románu, který zneužívá nedospělou Lauru, jsi nedala jméno.

Nestál za to. Je to pan nikdo. A zároveň takovej everyman.

A ten rytmus, tempo tvých vět, odstavců se bere odkud?

Pro mě je to rap. Spílání směrem k někomu, kdo poslouchá. Kdo tím může být zasaženej. Když jsem žila a chodila po ulicích New Yorku, tak jsem odposlouchávala rozhovory, občas jsem se s někým zastavila, povídala si s lidmi v barech v Queensu, s taxikáři v Brooklynu, v nočních deli, v sharovaných bytech a vždycky mi v hlavě zůstal rytmus, emoce a pointy příběhů. Od dětství poslouchám vážnou hudbu, zůstávají mi v hlavě symfonie, skladby, které jsem hrála na klavír, texty se učím akusticky, pamatuju si lidi skrze tempo a barvu řeči a taky skrze tělesný pocit, množství tenze nebo uvolnění, který jsem s nimi cítila.

V Baletkách jsem používala staccato. Krátké věty, někdy jen slova. Chtěla jsem, aby ze mě pocitově padaly. Měla jsem za sebou jevištní rapovou Miss AmeriKu. V Co já? jsou to spíš jízlivé lamentace, nikdy nekončící hlasitý proud, který brzdí ratio, aby se nerozvodnilo. Představuju si, možná pod vlivem herečky Terezy Dočkalové, kterou jsem režírovala při rozhlasovém zpracování pro Vltavu, že jsou ty věty říkané v permanentním výdechu, kterému chybí uvážlivý nádech, vzduch se lapá, hlas potřebuje ven. Baví mě vymýšlet expresivní tělesná přirovnání, která líp než opis zprostředkují nějaký pocit vizuálně. V malbě by to byl asi Ernst Kirchner. V hudbě John Adams.

A co kompozice? Všechny tři tvoje prózy se skládají z fragmentů. V Baletkách i v Co já? Co ty? navíc kombinuješ různé stylizace — deník, nahrávky v diktafonu nebo telefonu…

Ráda experimentuju s formou. Stejně jako na divadle.

Není to i důsledek praktických možností? O Baletkách jsi v nadsázce pronesla, že jsi je psala při kojení. Nebo to nebyla nadsázka?

Nebyla, psala jsem to mezi kojením, protože jsem měla právě narozené dítě a délka jednotlivých kapitol byla závislá na délce spánku mého syna. Jakmile se začal budit, věděla jsem, že musí přijít pointa, že bych to druhý den už nedopsala, nedostala se do stejného módu, protože každý den byl jiný, jinak neklidný. Co já? rytmizuje cvaknutí diktafonu, ale nejsou to už fragmenty, je to kontinuální monologický záznam, který je přerušovaný v okamžicích, kdy postava mlčí nebo dělá něco jiného, co se nevztahuje k jejímu záměru. Uvažuju nad tím, že to, co doopravdy stačím zachytit, vstřebat, prožít, je na různých úrovních poznamenané přehlcením, únavou anebo i ochranným utemováním...

Celý rozhovor najdete v čísle 3/2026 měsíčníku Host.