Moucha ztělesňuje božskou přítomnost už tím, jak jí pohrdáme

Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, tvrdí titul inscenace, kterou z tvých textů před pár lety připravilo Divadlo Husa na provázku. Proč by z tebe byla zkyslá srna?

Ta věta je vytržená z jednoho mého textu v knize Berlínský zápisník. A řeklo by se, že i z kontextu. Byl to nápad režisérky Kamily Polívkové. Zpočátku na mě z toho šly mdloby, spadla jsem do vývrtky, křičela jsem ne, a pak mě to zničehonic úplně opustilo, všemu jsem se poddala a ten název divadelní inscenace jsem si oblíbila. Možná mi to připomnělo i nějakou dávnou píseň Ivana Mládka, ta prostinká debilita rýmu spojená s ironií je tak přímá, až je rozverností skotačivá jako nějaká srna.

Co to vlastně je zkyslá srna? Srny kysnou?

Děkuji za přemýšlivou otázku. Proces kysnutí podmiňuje chlazení a následná sterilizace. Zkysne-li taková srna, není hned poživatelná, ale zato konzervovaná. Zvýší se její nutriční hodnoty a zlepší se při zpracování její chuť, v potravinovém řetězci je tedy žádanější. Je to dost smutný obraz, jsem ráda, že nejsem v jeho rámu.

Pro tebe to byl návrat na Provázek skoro po čtyřiceti letech. Tím nemyslím, že bys tam tak dlouho vůbec nebyla, ale že jsi jako dítě hrála v inscenacích Petera Scherhaufera. Jaké na to máš vzpomínky? Milovala jsi jako dítě být na scéně?

Byla jsem v divadle náhradnicí za mého staršího bratra, se kterým šla maminka na konkurz. Já tam byla jen jako doprovod. Ale vzali místo něho mě.

Tuhle scénu jsem nedávno viděl ve filmu, akorát si teď nemůžu vzpomenout ve kterém… Kolik ti tehdy bylo?

Chodila jsem do druhé třídy na základce. Hrála jsem pak v představeních pro dospělé a taky v dětském souboru, tam jsme hrávali mimo jeviště i dost dekadentně-erotické hry, třeba flašku, a pak takovou nebezpečnou hru, že tě někdo bouchnul do zad, až jsi ztratil vědomí. Po mramorových schodech Domu umění jsme sjížděli na školních aktovkách a všechno tam bylo dost dramatické a současně zábavné. Zpočátku jsem tam nechtěla hrát, v těch inscenacích pro dospělé, bylo to všechno takové temné, raději bych zůstala v Kantiléně. Ale rodiče byli snobové, tak mě z Kantilény odhlásili a musela jsem se oddávat dětské práci v alternativním divadelním souboru, což jim zpětně nijak nevyčítám. Jezdila jsem pak s dospělými herci do Prahy a do Bratislavy na divadelní zájezdy, trávila s nimi noci na barech, kupovala si Igráčky a za vydělané peníze jsem si ve čtvrté třídě koupila bílý psací stůl.

Bílý psací stůl? To už zní jako součást autorské mytologie…

Ten stůl nestojí za řeč. Byla to dřevotříska, ale měl šuplíky a na jeho desce v malém vyřezávaném dřevěném soudku, asi pivním, trůnil na sametových polštářcích můj talisman, plyšová sovička od amerických příbuzných. Živila jsem ji obden kostkou cukru.

Jaké to bylo jezdit v deseti letech na zájezdy s herci z Husy? Nezkazili tě moc brzo?

Bylo to tak strašně jiné než třeba chodit do školy, že mě to fascinovalo, takový svět za zrcadlem. Přes den jsem byla vzorná žákyně, po večerech jsem nasávala klepy v hereckých šatnách. Jednou přijel do Brna Kurt Vonnegut a přišel do zkušebny v suterénu Domu umění, Scherhaufer mě poslal, ať si mu sednu na klín. Mohlo mi být devět, maximálně deset. Myslím, že se to stalo, ale fotky nemám, jen ty rozbité vzpomínky.

Vážně? Já jsem ani nevěděl, že byl někdy Vonnegut v Brně, natož žes mu seděla na klíně. Ale jak tě tehdy bavilo samotné hraní?

Hraní na Provázku jsem nejspíš časem milovala, tu magii, ale ne divadelní hraní samo o sobě, spíš to, co se dělo mimo jeviště, před a po. Když jsem se třeba s aktovkou na zádech vracívala po inscenaci nočním Brnem domů a viděla esenbáky, začala jsem natahovat, protože jsem si hrála, že jsem tulačka bez domova. To mě bavilo.

Ta nová inscenace se uváděla s hezkým podtitulem Dobývání rodného města. Máš pocit, že se ti někdy Brno podařilo dobýt, nebo ti odolává jako Švédům?

Ten podtitul je lehce posunutý, protože je to divadelní interpretace. Pokud chci něco v Brně dobývat, pak to jsou ztracené vzpomínky, ale ty se dobývají ještě hůř. Asi ano. Toužím si to zatracené město podrobit tím, že oživím, co jsem vytěsnila, pozapomněla. Postavit si v zarostlé zahradě domek s pevnými základy, útulnou půdou a temným vlhkým sklepem, architektonicky šišatý palác ztracených vzpomínek.

Pořád se do Brna vracíš, teď i do Café Kaprál. Pro ty, kteří nevědí, nejde o shodu jmen, literární salon Café Kaprál vznikl ze secesního bytu, kde jsi žila do svých devatenácti. Jaké to pro tebe je vracet se domů?

Tento víkend jsme v bytě točili videoklip k písni mé kamarádky z dětství Lucky Bulisové, dnes Dlabolové. Napsala jsem jí k narozeninám text „Rodná Údolní“, protože i ona se narodila na Údolní, jen o pár domů dál. Lucka tu písničku zhudebnila a teď jsme tam točili, i s živým krkavcem. Ten byt je strašně zdevastovaný, takže mě bolí tam být a současně mě to dojímá. Každý milimetr má nějaký příběh, který nejsem schopna nahlas vyslovit, vzpomínky tam na mě vyskakují samy, dohromady, nečekaně, záludně i napřeskáčku. Nábytek z pokojů částečně zmizel, takže jsem se tam o víkendu motala po bytě jako opilá moucha, ale s radostí jsem nám všem vařila čaj, protože třeba v kuchyni se orientuju i poslepu.

Celý rozhovor najdete v čísle 4/2026.