NEMUSÍME ŽÍT V TRUMPOVĚ PŘÍBĚHU

Nejspíš stále žasneme, že nejmocnější zemi světa vede člověk chvástavý, narcistický a lhostejný k tomu, co je pravda a co lež. Kde se ve fázi po traumatu — mám na mysli popření, vztek a smutek — právě nacházíme?

Nechci mluvit za Česko, ale myslím, že ve Spojených státech naneštěstí stále převažuje fáze popření. Existuje podivná touha namlouvat si, že je normální, co se děje, že prezident se zkrátka řídí národním zájmem, a ne výhradně osobními pocity, že se to nějak srovná. Zároveň v zemi existuje velký odpor, a to jak na místní, tak na celostátní úrovni. Trump není oblíbený, nepopulární je on sám i jeho politika. Jen nám všem doposud nedošlo, že jsme na cestě k autoritářské změně režimu, který bude v moci jednoho člověka.

Kde jste na té škále vy sám?

Trump mi nikdy nezpůsobil trauma, takže jsem ani netruchlil. Od počátku, jak si možná pamatujete, jsem psal o napojení Trumpa na Rusko, snažil jsem se vysvětlit, že má v podstatě fašistické smýšlení. Už na podzim roku 2016 jsem varoval, že výsledkem jeho prezidentství bude pokus změnit politickou strukturu Ameriky. Občas mě přepadne smutek nebo hněv, ale převažuje motivace pracovat ve prospěch změny. A pokud jde o mou osobní náladu, klíč je podle mě v tom být aktivní. Být aktivní s ostatními lidmi, protože to ve vás budí větší naději, a tím je i vaše jednání účinnější.

Vaše reakce na první Trumpovo funkční období mi připadala přehnaná. Psal jste o tyranii a ztrátě svobody. A člověk by si mohl myslet, že jsou tu přece stále ještě silné a stabilní instituce, férová politická soutěž, systém brzd a protivah. Trumpovo druhé funkční období se však jeví jako nepředstavitelně chaotické. Jak reagovat na dnešního Trumpa?

Nejprve bych zpochybnil vaši premisu. V prvním funkčním období byly trendy zcela zřejmé. Trump se v exekutivě systematicky zbavoval těch, kdo hájili národní zájmy a bránili mu v jeho záměrech. Zastrašoval své politické oponenty a měnil republikány v poslušnou a poddajnou stranu. Na konci období se pokusil o puč. Prohrál volby. Přesto se snažil udržet u moci. Obecně bylo první funkční období mnohem horší, než si ho lidé pamatují. Co se dnešní situace týče, náležitou reakcí je soustředit se na hlavní instituci, kterou pořád máme, totiž federální volby, které se budou konat v listopadu. Nezapomeňme ale, že nejde o běžné volby, které se dají vyhrát standardním způsobem. Dají se vyhrát jedině tak, že budete upozorňovat na obrovský význam těch voleb a vytvářet široké koalice. Nacházíme se tedy v situaci, kterou politologové nazývají kompetitivním autoritářstvím, jak ho známe například z Maďarska. Ve volbách, které nejsou běžné, nelze zvítězit běžným způsobem.

Ještě poslední poznámka k Donaldu Trumpovi, který dokáže zaplavit veřejný prostor, ale nechci, aby zalehl i náš rozhovor. Máte dojem, že po někom takovém tu byla poptávka?

Trump je v první řadě talentovaný bavič. Umí skvěle upoutat pozornost, je velmi dobrý ve vytváření narativů a lidé pak mají dojem, že v nich musejí žít. Tím se může jevit silnější, než skutečně je. Opravdu se obávám, že když o Trumpovi mluvíme příliš, pomáháme mu vytvářet dojem, že má větší moc než ve skutečnosti. Nedávno jsem poskytl rozhovor německým novinám, ve kterém se každá z otázek, kromě poslední, týkala Trumpa. Měl jsem dojem, že v tom je cosi nepatřičného. Že vlastně hrajeme Trumpovu hru. Takže oceňuji, že měníte téma. Ano, existuje cosi jako poptávka po Trumpovi, podle mě přesahující hranice Spojených států. Poukázal bych na dva faktory, které jsou v USA přítomny možná více než v jiných zemích, ale zároveň platí obecně. Jedním je posun médií směrem k internetu a sociálním sítím, který zkrátil dobu soustředění a vytvořil prostor pro politiky jako Trump, kteří dokážou bez přestání sytit potřebu dramatu, emocionálního zážitku. A druhým objektivním faktorem je majetková nerovnost. Ve Spojených státech už neexistuje taková sociální mobilita jako kdysi. Lidé stále častěji věří, že systém je zmanipulovaný, a v tom se nemýlí. Což vytváří prostor pro typ oligarchického hrdiny, který získává popularitu vytvářením dojmu, že pomůže všem ostatním. Že ztotožněním s ním lidé mohou dosáhnout úspěchu. Kromě změny médií a nerovnosti v bohatství nechci opomenout třetí bod, který je rovněž obecný. Existuje určitá slabost pro politiky, kteří tvrdí, že všechno vyřeší, a říkají, co chceme slyšet. Tvrdí o sobě, že jsou silní, a proto nemusíme být silní i my. To je obecný problém, kterému je potřeba čelit, a je třeba se snažit být zodpovědným občanem, který řekne: „Ne, není mou úlohou být slabý, aby Trump mohl být silný. Mou úlohou je být občanem a jeho úlohou je mi sloužit.“

Často se opakuje, že bychom se měli v politickém jednání poučit z dějin, abychom neopakovali tytéž chyby. Připadá mi to absurdní, že by se dějiny opakovaly stejně. Co si o tom myslíte jako historik?

Záleží na tom, jak tu otázku formulujete. Pokud jde o dokonalou analogii, pak je odpověď záporná, protože okolnosti nikdy nejsou úplně stejné. Ale pokud jde o hledání podobných vzorců, pak je myslím zjevné, že odpověď zní ano, z dějin se poučit můžeme. Zkuste si představit opačnou situaci, kdy se každé ráno budíte s tím, že zapomenete na vše, co jste se doposud naučil, a začnete s čistým štítem. Kdyby vás něco takového potkalo, nebyl byste schopen vést tento rozhovor, dělat svou práci. S historií je to podobné. Nejde o to, že by zkušenosti českého národa tvořily dokonalé analogie, ale lze v nich najít vzorce a věci, na které si můžete dávat pozor, protože značí nebezpečí. Uvedu klasický příklad: z historie víme, že moc korumpuje. A je známo, že když nad jednotlivci není dostatečná kontrola, budou se snažit udržet moc donekonečna. Neplatí to pokaždé, ale obvykle ano. Nevypadá to pokaždé stejně, ale opakuje se obecný vzorec. A bylo by pošetilé předpokládat, že to je jinak. Jiným příkladem je nepředvídatelnost válek, jak je známe z historie. Války téměř nikdy nenaplní záměry a cíle, kvůli kterým začaly. To je v podstatě nevyvratitelné pravidlo, které se můžete dozvědět jedině z historie. Pokud na to pravidlo zapomenete, pak můžete začít válku s tím, že bude probíhat přesně tak, jak chcete, a vaše záměry se stanou skutečností. Války tedy nejsou v každém ohledu stejné, existuje však obecný vzorec, že nikdy nedopadnou podle plánu. Vidíme to i teď na Blízkém východě.

Kanadský premiér Mark Carney při popisu změn světového řádu nedávno hovořil v Davosu o eseji Moc bezmocných Václava Havla. V Česku následovala debata, jestli Carney vykládá Havla správně. Vy se Havlem zabýváte, měl Carney pravdu?

Ještě než odpovím, řeknete mi, co v Česku zaznělo?

Argumenty spíše mírnily české nadšení, že se ve světě cituje Havel. Třeba proto, že v eseji kritizovaný konformismus nelze vytýkat jen těm, kdo se podvolí Trumpovi.

V první řadě je skvělé o tom eseji diskutovat, odehrává se v něm spousta věcí a lze je vykládat mnoha způsoby. Shodou okolností jsem esej probíral se studenty kurzu s názvem „Hitler, Stalin a současnost“, kde učíme o disidentech bývalé východní Evropy. Carneyho argument nepochybně odkazoval na jeden z hlavních bodů eseje — že můžeme žít neautenticky, společně se přetvařovat, nevidět realitu. Carney podle mě říkal, že všichni předstíráme, že na Trumpovi je něco normálního nebo že chování Spojených států je v něčem normální. A že bychom s tím měli přestat. Když se vrátíme k úvodní otázce našeho rozhovoru, výchozí premisou bylo, že se nacházíme v mimořádné situaci. Vaši otázku jsem ocenil, umožnila nám zbavit se představy, že jde o něco běžného. Myslím tedy, že Carney postihl podstatu Havlova eseje, že to byl správný výklad.

Celý rozhovor najdete v čísle 5/2026.