Nechci žít v podmiňovacím způsobu

Ve svých reportážích z gay saun, klubů a cruising spotů si udržuješ pozorovatelskou distanci. Nevystoupil bys ale na chvíli z páry a neprozradil, jak průzkum těch prostorů probíhal?

Udělám to, ale současně bych se chtěl vymezit vůči potřebě to dělat. Pokud totiž v textech volím zdrženlivost a svou přítomnost v nich nijak nemanifestuju, má to své důvody — a jedním z nich je moje skepse vůči příběhům, ve kterých autor vypráví sám sebe. My dnes žijeme ve společnosti, o níž se mluví jako o narcistické, která prostřednictvím sociálních sítí vypouští své soukromí na veřejnost a trpí neustálou sebeinscenací. Využití literatury coby veřejné zpovědnice nebo prostoru pro exhibici autorova života tuto situaci zrcadlí, ať už jde o úspěch autofikce, nebo comeback ich-formy v reportážním psaní. V konečném důsledku je ale psaní autorské vždycky, a proto si myslím, že by měl text strhávat čtenářovu pozornost k zobrazovanému světu, a ne k člověku, který ho napsal. Tím ale asi hážu granát hned do úvodu našeho rozhovoru. Jaká že byla otázka?

Trochu bulvární. Jestli bys poodhalil, jak probíhal průzkum k tvému Wittgensteinovi v gay sauně.

Na všechna ta místa, o nichž píšu — a může jít o saunu, operu nebo taneční klub —, jsem přicházel bez ambice najít konkrétní materiál. Předem jsem si ta místa nijak interpretovat nechtěl, kontaktem s daným prostorem jsem se dával překvapit a moje jediná vědomá činnost bylo pečlivé pozorování, ze kterého pak rostly reportážní pasáže. Svou zkušenost s gay spaces jsem vždycky promýšlel až zpětně a po každé návštěvě se sám sebe ptal: Co se to vlastně stalo? Proč ti zážitek sauny nebo cruising spotů kroutí hlavu? A co obecně lidského se ve zdejší praxi zrcadlí? Hledání odpovědí tvoří základ každého z esejů.

Proč ses vydal zrovna do lázní? V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že jste občas s rodiči vyráželi z rodného Stříbra na lázeňskou oplatku do Mariánek, ale že to nebyl tvůj šálek čaje.

To jsou prosím dost jiné lázně.

Bezesporu. Tvrdil jsi ale tehdy, že to není prostor, kterým by tě napadlo se zabývat.

Osobně mi sice přijde fascinující, co všechno dokázala naše kultura kolem vody a její léčivé síly vymyslet, ale současně vnímám, že lázeňské kolonády se svými nacukrovanými hotely můžou působit měšťácky a obstarožně — a i když jsem do tohoto prostoru situoval svého Goetha v Mariánských Lázních, ani dneska si nejsem jistý, jestli jde o čtenářsky atraktivní kulisy. Gay sauna je ale dost jiný případ, zejména kvůli svému režimu. V klasických lázních totiž o tělo pečujeme jako údržbáři o stroj, a aby nepůsobilo dráždivě, balíme ho do županů a prostěradel. V gay sauně, jako je vídeňský Kaiserbründl, si chceme tělo naopak dosyta užít včetně dráždivosti, kterou s sebou nahota nese.

Můj Wittgenstein nicméně na Goetha v mnohém navazuje — lázeňským tématem, formou i tím, že u zrodu stály historické rešerše. Nenavštívil bych Kaiserbründl, nenapsal o něm první esej a nepřipojoval další, kdybych si na úplném začátku nečetl o mladším bratrovi Franze Josefa Luziwuzim. V Centralbadu, tedy dnešním Kaiserbründlu, to zkusil na plavčíka a takhle projevená homosexualita vyvolala ve Vídni takový skandál, že císař svého bratra vykázal do fešáckého vyhnanství na zámku nedaleko Salcburku. Ve zkratce: Do gay sauny mě dovedl Habsburk.

Jak to dopadlo s tím plavčíkem?

O Luziwuziho neměl zájem a víc se o něm neví. Koho by ale také ve Vídni fin de siècle zajímali obyčejní lidé, když byla na stole aféra císařské rodiny.

Vytvořil sis osobitý mix eseje a dokumentu, knize jsi dal podtitul „sociologické reportáže“. Jak přemýšlíš o tomto hybridu? Není to ve srovnání s prózou o dost těžší psaní?

Mám ten dojem. Jakákoli creative nonfiction, ať už jde o mnou zvolený tvar, nebo o literární reportáž, totiž předpokládá estetickou působivost i faktickou pravdivost zároveň. Tam, kde si i realistický román z Prahy roku 2026 může pomoct fabulací, totiž creative nonfiction jenom přesívá dostupná fakta a fabulovat by neměla. Neříkám, že se to neděje, i já si v některých případech dovolím fantazii, ale vazba k realitě má dominovat. Tohle vstupní omezení nakonec vytváří úzké hrdlo, kterým se musí autor se svým vyprávěním protáhnout, aniž by se mu text rozsypal, a moje zkušenost je taková, že mě vytvořený tlak vede i k invenčnějším způsobům vyprávění. K využívání koláže a silné vypravěčské autority nebo třeba k zapojování paralel. Současně mě podobné texty baví i jako čtenáře, protože rozbíjejí očekávání a žánrové konvence.

Jak při tom přemýšlíš o výrazu, stylu? Ve Smrti staré Maši sis zase pohrával s báchorkou, legendou…

Čím jsem starší a čím víc si uvědomuju možnosti vypravěčských masek, tím je pro mě hledání adekvátního výrazu pracnější. V artovém psaní na začátku dlouze obhlížím tón, který zvolím pro první věty a prvních pár odstavců, protože ten mi určí i způsob, jakým budu promlouvat po zbytek vyprávění. Současně pravidelně svádím boj s vlastními sklony ke květnatosti a rozbujelému baroknímu jazyku. Péči o češtinu a rozpínání jejích možností si totiž sice čtu jako spisovatelské poslání, zároveň ale vnímám, že může snadno sklouznout k autorské exhibici, která čtenáři nakonec spíše překáží, a služba češtině by pak byla vlastně nefunkční. Přemýšlení o jazyce pro mě nicméně vždycky představuje ústřední osu autorského procesu, a protože se vždy snažím držet toho, že forma musí odpovídat obsahu, samotný námět už některé stylové možnosti upřednostňuje a jiné vylučuje. Soudobou povídku pro young adult publikum tak sice nejde psát archaizující češtinou, pořád ale můžeš přemýšlet o tom, s jakou mírou zapojíš slang, anglicismy nebo nespisovné tvary. V případě dokumentárního eseje jsou pak k dispozici hned tři relevantní proudy: umělecká literatura, reportážní publicistika a odborný styl. Práce na Wittgensteinovi a nakonec i na Goethovi pro mě spočívala v hledání vyváženého poměru tak, aby ho vypravěčský hlas unesl, a v tomto ohledu mi byli inspirací třeba Éric Vuillard nebo Sven Lindqvist, kteří postupují velmi podobně.

O tradici české reportáže píšeš disertaci. Existuje vůbec nějaká?

Nemá u nás sice tak silnou tradici jako v Polsku, ale existuje řada autorů, kteří literární reportáž psali, za všechny třeba Julius Fučík, Ota Pavel nebo Adolf Branald. Potíž je hlavně ta, že jejich práce touto žánrovou optikou neumíme číst. V Čechách totiž beletrizovaná reportáž dlouho existovala v těsném sousedství cestopisu, takže ji často interpretujeme jako cestopisnou literaturu. Od reportáže navíc často čekáme hluboký lidský příběh, jenže naše literární reportáže velké příběhy vyprávěly jenom málokdy a kladly důraz spíše na fejetonní výraz se silným autorským subjektem, který funguje jako komentátor nebo průvodce. Takže naše literární reportáže jsou spíše skici emocí a postřehů autora než rozmáchlé texty o osudech jiných lidí.

Čím si to vysvětluješ?

Tradicí historického vývoje. Třeba ve Spojených státech amerických se reportáž vyvinula z terénního zpravodajství, v Polsku z cestopisných črt. V Česku jde o črtu taky, ale silnou roli sehrál navíc fejeton. Autor jde městem, rozhlíží se, promlouvá ke čtenáři, hodnotí poměry, zobecňuje. Tak to dělal Tyl i Neruda, tak to ve svých Anglických listech dělal i Čapek, a už jenom tahle čítanková trojice zakládá silnou tradici, na kterou autoři navazovali ještě v šedesátých letech. Samozřejmě existují i jiné přístupy, v devadesátkách žánr zkoušela třeba Petra Procházková, ale rozpravový tón je u nás nejsilnější.

Celý rozhovor najdete v čísle 6/2026.