Vždyť se to stále ještě děje

Aleno, kde jsi teď doma?

Žádné konkrétní doma teď nemám. Pocit domova, tedy pocit bezpečí a důvěrné známosti místa, se utváří celé roky. Od chvíle, co jsem odjela z Ruska, jsem zkrátka nikde dostatečně dlouho nepobyla. Takže slovo doma dál ze setrvačnosti používám ve vztahu k Moskvě, k jednopokojovému bytu v paneláku na periferii města u velkého lesoparku, kde jsem se svým manželem a psem prožila tři čtyři roky. Tam zůstalo moje doma — v minulém, dávno neexistujícím čase, do kterého se už samozřejmě nikdy nevrátím.

A to doma, kde v poslední době trávíš čas?

Většinu času v posledním roce a půl trávím na dvou různých periferiích. Jedna je periferie státu, druhá města. Pár měsíců jsem na samotě ve francouzských Pyrenejích, zbytek na předměstí Paříže. V obou případech se jedná o místa historicky spojená s cizinci — s vyhnanci anebo přistěhovalci. Je mi tam jako cizince celkem dobře, nevyčnívám. Není nic horšího než připadat si jako cizinec v rodné zemi. A já po letité absenci v České republice takový pocit chtě nechtě mám. Nemyslím to jako výtku. Nejde o to, že by se tu ke mně někdo choval nepřátelsky, to vůbec ne. Spíš o to, že země, ale i já jsme se za ty roky změnily. Všechno na první pohled blízké je ve výsledku trochu jinak a já se ne a ne zorientovat. Zdá se mi snazší začít jinde od nuly.

A pokud jde o domov, dovedu si představit, že by se jím některá ze zmíněných dvou periferií v budoucnu mohla stát. Otevřeností a rozlehlostí prostoru odpovídají mojí vnitřní krajině víc než třeba Praha s jejími úzkými uličkami nebo celá moje rodná zem sevřená ze všech stran horami. A taky mě to čím dál víc táhne na okraj — je tam míň vidět a bývá tam víc místa. Možná i proto mi v poslední době tak uhranula francouzská spisovatelka Claudie Hunzingerová, která v jedné své próze píše, že dobře se cítí jenom na okraji a v houští.

Hunzingerovou jsem nezaznamenal, ale teď jsem četl knihu francouzské antropoložky Nastassji Martinové Věřit v šelmy. Znáš ji? Martinová vypráví o tom, jak ji napadl medvěd, ale v pozadí toho je, že i ona utíká na okraj, konkrétně na Kamčatku, a taky trochu mimo modernitu… Je v přírodě „víc místa“ než v civilizaci?

Bohužel neznám, ale před pár dny jsem na ni narazila v úvodu jedné recenze na mou poslední knihu a okamžitě si ji pořídila. Teď už si ji rozhodně musím přečíst. Zajímá mě tenhle střet s divokostí, hrůza z ní a zároveň její přijetí jako dost možná jediný způsob, jak s ní koexistovat. Sama sebe se především ptám, zda je pro mě jako pro člověka v přírodě, v divoké přírodě, vůbec nějaké místo. A pokud ano, pak jaké? Cítím se v ní zatím jen hostem, nanejvýš pozorovatelkou, což mě zase vrací ke Claudii Hunzingerové. V jednom svém románu až fanaticky sleduje stádo jelenů, které místní lovci postupně vybíjejí.

Když se ještě vrátím k tomu, čím jsme začali: jak se to vlastně stalo, že ses v Moskvě začala cítit doma?

Nepozorovaně. S tím, jak běžel čas. Do Moskvy jsem začátkem dvoutisících let odjela učit češtinu a literaturu na Lomonosovovu univerzitu. Bylo to původně na rok, ze kterého se tak nějak samo sebou stalo deset patnáct let. Prorůstala jsem do toho místa o to intenzivněji, že všechno, co s ním souviselo, bylo předmětem mého odborného zájmu. V té době jsem právě dokončila v Praze rusistiku a začínala na komparatistice psát disertaci o sovětské nezávislé poezii a výtvarném umění. Seznamovala jsem se v Moskvě s básníky, prozaiky, malíři. A ti mě seznamovali nejen se svým dílem, ale i se svými přáteli, s celým svým světem. Tak mě třeba básník Vsevolod Někrasov se svou ženou, profesorkou ruské klasické literatury, Annou Žuravljovovou přivedli ke své dávné přítelkyni Loře. To její petrohradskou kuchyni popisuju v Helle. Dodnes mám tu uzoučkou místnost před očima, jakmile si na Loru vzpomenu. A s tím obrazem se mi okamžitě vrací i pocit klidu a bezpečí, právě takový, jaký člověk mívá doma.

Zmiňovala jsi krajinu, teď lidi. Jsou tohle dvě zásadní komponenty domova, nebo bys přidala další? Já si třeba až nedávno uvědomil, že doma se hodně cítím tam, kde jsem toho nejvíc napsal, i když moje civilní doma je jinde.

Moc se mi líbí výčet, který ve svém eseji o vlasti jako domově uvádí ruská filozofka Oksana Timofejevová: „Jsou to lidé, zvířata, rostliny, síla větru, moře nebo řeky, stromy, les, step. Je to krajina, která určuje naši duševní dispozici a ve které samo o sobě není nic politického.“ Pro mě jsou domovem v přeneseném smyslu určitě ještě knihy — jak ty, které si čtu, tak ty, které píšu. A podobně jako ty i já mám k místům psaní zvláštní vztah. Skutečně se do jisté míry stávají domovem — když ne hned pro mě, pak rozhodně pro knihy, které jsem v nich psala. Tak Budapešť pro mě navždycky zůstane spojená s Hellou, vznikalo tam jejích prvních padesát stránek. Pravidelně se tam vracím a podobně jako hrdinka mé poslední knížky si říkám, že „kdybych jednou musela žít v téhle části světa, mohlo by se právě tohle město stát mým domovem, má v sobě šíři mojí vnitřní krajiny jako málokteré ve střední Evropě“.

Můžu taky citovat tvoji hrdinku? Říká totiž i to, že „soukromý pocit domova vždy oddělovala od jednání státu a jeho úřadů“. Je dnes něco takového v Rusku možné?

Proč by nebylo? Přesněji pro člověka, který v současnosti žije v Rusku a je proti válce, proti putinovskému režimu je to dnes, řekla bych, jediná možnost, jak si tam pocit domova vůbec uchovat. I jak si tam uchovat jistou vnitřní svobodu.

V Rusku jsem jí vždy cítila poměrně velkou míru — v kulturních kruzích distancovaných od státu. Potíž je, že prostor, který tyto kruhy můžou v současnosti zaujímat, se den ode dne radikálně zmenšuje. Stát čím dál častěji zasahuje i do docela okrajových oblastí — takových jako třeba poezie, která vychází v marginálních internetových časopisech a čte se v nezávislých knihkupectvích před desítkou posluchačů. Tak byl v srpnu loňského roku zatčen básník vystupující pod pseudonymem Glikerij Ulunov. Měl ve své tvorbě údajně vyzývat k sebevraždě. Hrozilo mu za to od pěti do patnácti let. Tenhle případ kupodivu skončil šťastně. Ulunova letos v červnu zprostili obvinění a on z Ruska pro jistotu odjel. Co kdyby si to silové struktury rozmyslely? Zatím zjevně usoudily, že jako výstraha mladým a odbojným umělcům bezmála roční pobyt ve vazbě za verše svůj účel splnil.

Celý rozhovor najdete v čísle 8/2026.