Autoři už nejsou zaklínači hadů

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Publikum je v psaní stejně jako žena v životě, i kdyby ho člověk neměl, musel by si ho představovat, protože podstatou psaní je snaha něco sdělit. Jsou jistě autoři, kteří dávají víc na tu představu, na to imaginární publikum, byli i tací, kteří právem věřili, že se jejich publikum teprve narodí. Já jsem zvyklý číst před lidmi, četl jsem stále širšímu okruhu přátel odjakživa. Připadá mi to přirozené. Reakce mne pochopitelně zajímají, ale vědomě se podle nich neorientuji, snad v detailech, které se projeví při výběru textů pro živá čtení anebo jejich interpretaci. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Možná je to reakce na mrtvou elektronickou komunikaci. I v hudbě je to, myslím, podobné. Dostupnost nahrávek paradoxně spíše zvyšuje návštěvnost koncertů, ale už ne prodej nosičů. A také jsme se, v porovnání s devadesátými lety, naučili číst. Oproti sebestřednému a zároveň stydlivému mrmlání z počátku devadesátých let vnímám obecně obrovský posun. Autoři už nejsou zaklínači hadů, publikum se při autorských setkáních často baví, prožívá emoce, bývá vtaženo do textu a může na něj reagovat třeba příhodným stisknutím partnerovy nebo partnerčiny ruky, což může mít pro další život dvojice nedozírné následky.

Igor Malijevský, foto: Igor Malijevský

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Vzhledem k tomu, že v sobotu plus minus sto let nastane konec světa — svět pochopitelně nekončí zlomově, jak by se to líbilo filmařům, ale z hlediska lidského života pozvolně —, je slovo krize v permanenci. Když se ráno probudím, tak už ani nevím, jestli právě zažívám ještě krizi dospívání, nebo už krizi středního věku, případně krizi ekonomickou nebo ekologickou. Každopádně doporučuji dát krizi nějaké hezké, třeba dívčí jméno, obrousí to hrany, zvykneme si na ni a zjistíme, že je to s ní vlastně docela fajn. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Lze, ale je to nuda. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Dává mi sem tam nějaký silný zážitek, pocit, že „to je vono“. Já jí za to na druhou stranu dávám hodně ze svého času, prostředků a soukromí. Také se často opouštíme, já občas odejdu k nějaké krizi s hezkým jménem, ona zas k nějakému pitomci. Díky tomu náš vztah zůstává relativně živý. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Na západní Ukrajině, konkrétně ve Lvově, jsem v posledním roce strávil hodně času. Je to magické místo a chtěl bych mu věnovat velkou fotografickou výstavu. Znám se s Jurijem Vynnyčukem, který přeložil mou báseň o moskevském patriarchovi Kirillovi a naučil mě, kam ve Lvově chodit na pstruhy do hospody a jak doma uvařit pravý ukrajinský boršč. Na loňském Fóru nakladatelů jsem potkal i další ukrajinské autory. Ukrajina je stát, který dnes čelí ještě před pár lety zcela nepředstavitelné agresi. Na druhou stranu je to země plná naděje a dosud neobjevených pokladů, přírodních, kulturních a literárních. Všem doporučuji se s ní seznámit, dokud na sebe nezačne být moc pyšná.