S předsudky se děti nerodí
Papež František I. nedávno požehnal dětské knize o různých čili i homosexuálních rodinách. Katolická církev se přitom brání, že jde jen o soukromou podporu autorce, a nikoliv celému LGBT hnutí. Dětských knih bourajících zkostnatělé stereotypy se objevuje nicméně stále víc, v Česku například vyšla gay pohádka Princ a princ (2013). O dětské literatuře, genderu a stereotypech H7O mluvilo se socioložkou Lucií Jarkovskou.
Stránka z Jenny Lives with Eric and Martin, 1983
Snaží se současní autoři dětské literatury kromě genderových stereotypů nabourávat i nějaké další? Určitě. Je to totiž takové obecnější téma pestrosti. V knize Markéty Pilátové Jura a Lama se objevuje rodina se dvěma maminkami, ale také téma příchodu cizinců-lam mezi domorodce-ovečky, a tedy téma xenofobie a předsudků založených na etnicitě. Podobné spojení jsem našla i v jiných knihách. Lidé vyznávající různé alternativy pátrají po knížkách pro své děti, které by odrážely realitu, ve které žijí. Takže existuje knížka o kojení a jeho prospěšnosti i pro starší děti nebo třeba veganské pohádky. Mají šanci podobné knihy stereotypy nějak nabourat? Nekupují si podobné tituly ve výsledku jen LGBT rodiče a „přesvědčení“ liberálové? Je jasné, že rodiče kupují dětem většinou takové pohádky, s jejichž obsahem sami souhlasí. Jednoduché to je ale především pro rodiče, kteří nehledají v literatuře pro děti nic zvláštního. Sama jsem se přesvědčila třeba o tom, že když nakoupím knížky, které mě na první pohled zaujmou, čtu pak dítěti většinu příběhů o klucích či mužích. Když jsem chtěla, aby knížky, které máme doma, pojednávaly o mužích a ženách, klucích a holkách v poměru zhruba 1:1, musela jsem zcela záměrně začít hledat a počítat. Jinak by svět představovaný skrze četbu byl výrazně mužský, a to nemluvím o stereotypech, to mluvím čistě o početním zastoupení. Považuji za nepravděpodobné, že si tyto progresivní tituly nakoupí homofobní a xenofobní rodiče a díky nim změní názor. Liberálním a LGBT rodičům však podobné knihy pomůžou ukázat dětem, že takové názory a rodinné uspořádání nejsou vlastní jen jejich rodině. Obrovskou roli pak sehrávají v rukou vyučujících a ve veřejných knihovnách, kde si je můžou najít samy děti. Jakou roli vlastně dětské knihy hrají při formování kulturních a genderových norem v převážně audiovizuální současnosti? To si netroufám odhadnout, ale v Čechách má čtení dětem hlubokou tradici a netýká se rozhodně jen nějakých úzkých intelektuálních kruhů. Zároveň jsou tyto světy propojené, animované i hrané filmy pro děti jsou inspirovány literárními předlohami a někdy je i zajímavým způsobem posunou. Emancipují například ušlápnutou Popelku, která pak jezdí na koni a střílí z kuše lépe než princ. Co o české společnosti vypovídá aktuální pohled do regálů s dětskou literaturou? Zdá se mi, že ukazuje, jak opatrní jsme k různým alternativám a angažovanosti. Když se dívám do oddělení s knihami pro děti například v Británii, ale třeba i v Polsku, nalézám tam mnohem více titulů, které se za něco otevřeně berou, ať už jsou to knížky o rasismu, stereotypech a předsudcích, dětech s postižením nebo o sexualitě. My si v Česku zakládáme na tom, že jsme tolerantní právě k sexuálním menšinám, ale ta tolerance má své meze — Ať si každý dělá doma v soukromí, co chce, ale na oči mi s tím nechoďte; Proti gayům a lesbám nic nemám, ale číst o tom dětem… Jenže s předsudky se děti nerodí. Když dvouletému dítěti budete číst o rodině, ve které jsou dvě mámy, nejspíš si toho ani nevšimne a zaměří svou pozornost na zcela jiné aspekty příběhu. Až se pak setká ve školce s jiným děckem, které bude mít dvě mámy nebo dva táty, nebude ho považovat za podivný případ hodný odsouzení. Důležité jsou tyto knížky i pro děti, které později zjistí, že jsou přitahovány stejným pohlavím. Odhalení vlastní homosexuality je jednou z nejčastějších příčin sebevražd mezi mládeží. Je to pochopitelné, když, řekněme, 14 let žijí ve světě, ve kterém neexistují jiné příběhy než ty postavené na lásce mezi kráskou a chrabrým jinochem. V takovém světě pro ně prostě není místo.