Zkušenost bolesti je nezastupitelná

Kde se vzal impuls vydat básnickou sbírku? Kdysi jsem se považoval za básníka, ne za filozofa. Publikoval jsem několik básní po různých časopisech, ale věděl jsem, že to není ono. Rozhodl jsem se poezii nepsat a měl jsem to dlouho za vyřízenou věc. Verše a obrazy se sice vynořovaly, ale zaháněl jsem je jako noční můry, které poletovaly nad cestou, jež vedla do ztracena. Básníka jsem pohřbil a od jeho hrobu se držel daleko. Po jistou dobu jsem si zakázal číst poezii a vyhýbal jsem se Heideggerovi, v němž jsem cítil špatného básníka, který s poezií nedokázal skončit. Vždy jsem byl proti mixování poezie a filozofie, protože z tohoto spojení nevzejde ani dobrá poezie, ani dobrá filozofie. Před třemi lety nastala vnitřní exploze, která roztrhla krunýř mého odmítání, a po deseti letech básnické askeze jsem napsal báseň. Nemohl jsem jinak. Vznikaly básně dlouhodobě, nebo se jednalo o náhlou inspiraci? První báseň vznikla eruptivně, ale většina ostatních se utvářela dlouhodobě. Říkal jsem si, že to je jako dělat víno: nejprve je půda a její minerály, slunce a povětří, pak matérie hroznů a proces lisování a kvašení. A nakonec čas zrání, který nelze zkrátit. Nebo jsem si to přirovnal k sochařství, myslím figurativnímu, ne konceptualistickému. Bezprostřední obrazy, zvuk, rytmus nebo slova jsou jako vylomený blok kamene, který se má přetvořit tak, aby na konci bylo něco jiného než na začátku, a zároveň to bylo naplnění názvuků, které dává původní matérie.

Michael Hauser, foto: Jan Němec

Sbírka se jmenuje Katarze. Je dnes katarze v literatuře a vůbec v umění možná? Katarzí myslím očištění od nekonečné řeky kontextů, spletenců významů a jepičích pocitů, které zaplavují současnou literaturu. Odstupu či Badiouovými slovy odečtení z bezprostřední situace je třeba jako soli. Díky tomu lze časem opět vytvořit díla, která danou situaci přesáhnou a budou svébytná a smysluplná. Má vlastně poezie i dnes „očišťovat skrze slzy“? Zkušenost bolesti je nezastupitelná. Nemluvím jako politický konzervativec, který tím ospravedlňuje zbytečné utrpení způsobené společenským systémem. Ale zároveň je třeba říct, že je tu bolest plynoucí ze spoluprožívání utrpení, které je součástí přítomného světa a bylo součástí minulého světa. Právě tato bolest očišťuje individuum. Přinejmenším je vysvobozuje z klece jeho momentálních pocitů a rozpoložení, které jsou pro ně jediným světem. Myslím si, že poezie by tyto klece měla otevírat, a zároveň být subjektivní. Je to zvláštní paradox, jehož si všimli velcí myslitelé jako Goethe, Adorno nebo Lacan: subjektem se stáváme tím, když nejprve přeškrtneme své malé já a zaměříme se na vnější svět, který je vždy bohatší než my, tedy ono goethovské „zemři a žij!“. Tak se rodí naše subjektivita, naše pravé já, které dává vnějšímu světu určité zabarvení, tóninu nebo vůni. Kdežto ono já, které chce být jenom pro sebe, je nakonec vždy obarveno zvnějšku a mění se podle kontextu. V tom je význam bolesti: přeškrtnout se, a tím sám sebe nabýt a vlastně i nabít. Pomohla — nebo překážela — vám v psaní nějak zkušenost filozofa? Jak jsem řekl, snažil jsem se tyto žánry nekřížit, ale je pravda, že filozofie mi dala užitečné popisky a směrovky: jaké jsou obrysy dnešní situace v umění a ve světě; co dnes znamená jít proti proudu; význam odstupu a určitého potlačení sebe sama. Hlavně mě naučila překřížit velkého druhého, tedy neutvářet své touhy a tvorbu podle toho, jak se domníváme, že bychom měli toužit a tvořit, podle hlasu společnosti nebo hlasu současné literatury. Nejde samozřejmě jen o vnější hlas, nýbrž především o hlas, který se ozývá v nás samých. Účastnil jste se debaty o angažované poezii. Promítlo se to nějak do vaší vlastní básnické tvorby? Musím říct, že jsem touto debatou prošel už v polovině devadesátých let, kdy jsem to probíral se svým blízkým i vzdáleným souputníkem Jaromírem Typltem. Hlavní otázkou nebyla angažovaná poezie, nýbrž to, kde hledat zdroj pro obnovu poezie a literatury. Jaromír jej viděl v projevech na okrajích racionality, které aspoň zčásti unikly tlaku evropského logocentrismu, já jsem je spatřoval v otevření se společnosti jako celku, jejím rozporům a potlačeným světům, a hovořil jsem o změně mechanismů, které produkují odcizení a okraje. Podle mě jsme to celé uchopili lépe, než tomu bylo v nedávných diskusích o angažované poezii, i když v odpovědích jsme se neshodli. Rozhodující není to, zda existuje jeden z žánrů poezie, který se nazývá poezie angažovaná. Základní otázka zní, kde jsou mimoliterární zdroje obnovy poezie, všech jejích žánrů, a tedy i poezie angažované. Společenský a revoluční zdroj, o němž jsem mluvil, vytvořil jednu ze spodních vrstev mé poezie, která však neuniká na povrch. Často také kritizujete postmodernismus, jeho estetiku a podmínky kulturní produkce. Jak jste se jako básník a zároveň společenský kritik vyrovnával se současnou pozicí a stavem poezie? Nechám nyní stranou společenskou kritiku. Ptal bych se, jaké historické vlivy a podmínky způsobily neradostný stav české poezie a jaké vlivy a podmínky by ji proměnily. Co se týká mého psaní, musel jsem se vypořádat s tím, že z hlediska současné české poezie budou mé básně působit jako příliš jednoduché a okleštěné nebo naopak patetické, reflexivně lyrické či romantické. Řekl jsem si: musí to tak být, protože se v nich, doufám, podařila nalézt poloha, která není zcela zavedená. Snad bude Katarze časem chápaná jako jedna z možností, jak překonat postmodernismus jako rozvodněnou řeku.