Převeliká tíha kultury
Román Kokoschkova loutka svým názvem odkazuje k jednomu slavnému milostnému vzplanutí, a navíc se ke čtenáři dostává jako román oceněný Cenou Evropské unie za literaturu (EUPL). Očekávání jsou tedy velká. Vezme-li ale čtenář román Afonse Cruze do ruky, jeho očekávání se brzy promění ve zklamání. A bude-li pokračovat v četbě, zklamání vystřídá znechucení.
Cruz se zde pokusil o jakýsi „evropský“ román o dvacátém století, který v sobě pojme snad vše, co bylo v minulém století důležité. Přes výběr atraktivního pozadí a okrajového odkazování se na všemožné kulturní autority jde o text, který hloubku jen předstírá a čtenáři tak nabízí jen zručnou prázdnotu.
Na počátku románu se ocitneme v Drážďanech před koncem druhé světové války, kde se v Bonifácově obchodě s ptáky skrývá pod podlahou židovský chlapec Izák. Bombardování obě postavy přežijí, setkají se s malířkou Cilií a příběh může začít. Další líčení dějových zvratů je vcelku zbytečné, rozbombardované Drážďany vystřídá poválečná Paříž, objeví se Káhira, navštívíme Nigérii. Prostředí se střídají lehkovážně, taktéž přibývají další postavy. Atraktivita se postupně vytrácí s tím, jak se odhaluje, že jde jen o laciné vršení témat a literárních a jiných odkazů. V románu se doslova mihne Thomas Mann, aby uvolnil místo pro Kokoschku a Almu Mahlerovou. To vše se okoření přítomností detektiva se jménem Filip Marlov, dívkou se stigmaty, biblickými odkazy a židovskou moudrostí. To, že majitel obchodu s ptáky Bonifác má navíc příjmení Vogel, přijde nápadité asi už jen tvůrci.
Události se jednoduše dějí, postavy se na místech vyskytují. Motivace nejsou podstatné. Už úvodní volba tragických událostí a následného zničení Drážďan je zde jen proto, aby vytvořila dramatické pozadí pro jinak ploché postavy, které dále pronášejí repliky, moudra a metafory, o kterých raději nepřemýšlet.
Ostatně autorova záliba v metaforách a obrazech ho vede k tomu, že smrt a hrůzy války „velkofilmově“ estetizuje. Traumata, tragické události a násilí obléká do metafor a magickorealistických obrazů. Když jedna postava umírá, nechá Cruz z jejích úst vylétnout motýla. Zničení Drážďan se zde promění v obraz létajících lidí „jako na Chagallových obrazech“.
Cruzova záliba v obraznosti a mudrování připomene díla Paula Coelha. Jako Coelho ve svém Alchymistovi rozsévá po stránkách moudra, tak Cruz trousí metafory. Coelho mnohé otravuje nepůvodností zápletek, Cruz zase čtenáře udolá mnoha lacinými literárními či obecně kulturními odkazy. Coelho byl alespoň čtivý, Cruz je mělký a nudně předvídatelný.
Cruz svůj román postavil i na postmoderní hře s vypravěči a vytvořil zde vyprávění uvnitř vyprávění, tedy knihu v knize. Bohužel ani užití postmoderních postupů neučiní román o nic zajímavějším. Naopak jen potvrdí, že tyto postupy jsou dnes, kdy se objevují už i v kreslených seriálech pro děti (a mnohem nápaditěji!), příliš málo na to, aby samy o sobě něco zmohly.
Cruz jen vytvořil další titul „Bahnhof-Literatur“, nebo lépe pro dnešní dny: další titul „airport fiction“. Že ho mnozí nedočtou, nevadí, jeho úkolem bude jen odvést pozornost od nudného letu nebo připravit čtenáře na vydatný a mnohem prospěšnější spánek.
Afonso Cruz: Kokoschkova loutka, přeložila Marie Havlíková, Argo, Praha 2015