Logika katastrof vzdělání
Je to strašidelné: Rakouský institut pro výzkum vzdělání, který odpovídá i za organizaci a provádění testů projektu PISA (Programme for International Student Assessment) a centrální maturitní zkoušky, musel se skřípáním zubů přiznat „únik dat“ obrovských rozměrů. Na jednom rumunském serveru se nezakódovaně vynořila data o učitelích, žácích a výsledcích testů. Rakouské ministerstvo školství po dlouhoměsíčním váhání zareagovalo ostře: příští test PISA byl zkrátka odvolán. A teď to úžasné: místo ulehčeného vydechnutí bylo příslušné ministerstvo zasypáno kritikou: je prý to pro zemi ostuda, bez mezinárodních srovnávacích testů to půjde se vzděláním z kopce, ba i bývalí kritici PISA náhle odhalili svou lásku k ní a dělali, jako by se Rakousko vyloučilo ze společenství civilizovaných států tím, že se PISA jednou vynechá. Tlak, v neposlední řadě i ze strany OECD, byl tak silný, že totéž ministerstvo školství o několik týdnů později oznámilo právě tak ostrý obrat: Rakousko se bude opět účastnit testů PISA, s OECD se však musejí vyjednat „zvláštní podmínky“, tolik na vysvětlenou. Pikantnost na okraj: Opětný přístup Rakouska k projektu PISA byl oznámen právě v momentě, kdy otevřený dopis koordinátorovi PISA v OECD Andreasu Schleicherovi, iniciovaný Heinz-Dieterem Meyerem ze State University of New York a podepsaný četnými mezinárodními experty, podrobil testy PISA důkladné kritice a
vyzval k celosvětovému moratoriu. Ovšem i ta nejpřípadnější kritika sklouzne po přívržencích projektu PISA jako voda.
Program PISA lze zatím vyhodnotit jako symptom absurdity, která zachvátila systém vzdělávání. Na jejím testu je fascinující, že navzdory známým a kritizovaným slabinám v konstrukci, provádění a vyhodnocování stále udává takt v diskusi o vzdělávání. Že výsledky jen z čistě statistických důvodů stojí na vratkých nohou, se ví. Německo má přibližně deset milionů žáků a testu PISA se jich nepodrobuje ani 5000, v mnohem menším Švýcarsku je to 20 000. Co se tu ještě chce srovnávat? Zvláštní pýcha konstruktérů PISA totiž spočívá ve zjišťování souvislostí mezi typem školy, regionem, sociálním a rodinným zázemím a pohlavím, takže uzounký německý vzorek musí znamenat, že pro mnohý typ — chlapecké žáky s migračním pozadím v severoněmeckém maloměstském gymnáziu — zřejmě není k dispozici víc než jeden kandidát testu. Má-li tento kandidát špatný den, vládne v politice vzdělávání stav nouze, je-li ve formě, pak celé Německo odstranilo nespravedlivý školský systém. PISA tedy v prvé řadě měří víru vzdělanostních politiků a žurnalistů v pochybné statistiky. PISA se dávno stala sekularizovaným náboženstvím, jež zná už jen pravověrné a kacíře.
Není problém, že má PISA vliv. Ale působí v politice vzdělávání jako gigantomanické placebo, které žije ze svého inscenování právě tak jako ze zveřejňování hodnocení národa, chráněného jako státní tajemství. Bez tohoto rankingu, který sugeruje srovnatelnost i tam, kde srovnávání není ani možné, ani smysluplné, a bez plakátového výkladu výsledků by byla PISA zábavným, ale nepotřebným testem jako mnoho jiných. Ale že lze bodové odstupy mezi zeměmi přepočítávat na údajně ztracené či získané školní roky, dává ekonomii vzdělávání zcela nové možnosti. Aby se naučili řádně číst, potřebují rakouští žáci téměř o dva roky víc než jejich kolegové ve Finsku nebo v Jižní Koreji. A čas jsou, jak známo, peníze. Když to jde jinde rychleji, tak to přece musí být možné i u nás doma. Nebo jinak formulováno: podpora čtení se přece vyplatí. Doslova.
Mnohdy se PISA chválí, že ve středu jejího zájmu není žádné „naučené vědění“, nýbrž že jde o porozumění problému a schopnost řešení, tedy o předpoklady úspěšného učení v dalším životě. Mnozí v souvislosti s PISA dokonce nábožně mluví o „vizi obsáhlého základního vzdělání“, jež má prý nyní směřovat k tomu, abychom uměli zvládat „relevantní otázky každodennosti“. Nu, i vize už měly lepší časy, ale je uklidňující vědět, že ve společnosti vědění bude mít člověk úspěch i bez vědění, neboť údajně už záleží jen na tom umět. Ve skutečnosti PISA konstrukcí svého testu předestírá skrytý učební plán představující normu, na niž se musí zaměřit vzdělávací snahy. PISA nejen měří, nýbrž v prvé řadě předepisuje. To se zatím nejen připouští, ale i slaví jako „příkladné“ pro standardy vzdělávání vůbec. PISA přitom posiluje ony osudné tendence v didaktice, které už nerozlišují mezi schopnostmi a znalostmi a na konci procesu učení chtějí vždy vidět kompetenci k řešení úkolu orientovaného na žitý svět. V některých oblastech to sice může být veskrze smysluplné, ale věřit, že lze tyto kompetence k řešení problémů získat nezávisle na vědění, je stejný omyl jako domněnka, že věděním, jež nevede k bezprostřední orientaci jednání, můžeme vždy a všude pohrdnout.
Svůj vlastní význam rozvíjí PISA tam, kde její protagonisté vydávají neotevřená doporučení pro velkorysé školské reformy. Andreas Schleicher, odpovědný za PISA v OECD, je také po každém testu PISA v Rakousku a Německu připraven radit, abychom už konečně přešli na společnou školu deseti až čtrnáctiletých, a v rankingu tak šplhali výš. Že se Německo a Švýcarsko mohly silně zlepšit i bez této školy, zatímco Švédsko se s touto školou zhoršilo, a že i ti poslední v PISA mají společnou školu, to ideology společných škol nesouží. Země, které možná doopravdy mají problém s tím, jak věnovat škole a vzdělávání přiměřenou pozornost, jsou přitom zatahovány do nekonečných strukturních debat, které blokují síly a energie, jež by mohly být využity někde jinde. Třeba při otázce, jakou roli v tomto procesu hrají učitelé, jejich vážnost a jejich vzdělání. Nebo při otázce, jak se celkově pečuje o čtenářskou kulturu společnosti, která už dvě desetiletí mnohomluvně oslavuje konec psaní a knihy, a přitom počítačové hry stylizuje do kulturní techniky. Ke spíše zarážejícím efektům PISA patří i tento: Všichni teď mluví o čtení a o tom, že vzhledem ke stoupajícímu podílu sekundárních analfabetů máme co činit s opravdovou katastrofou vzdělání.
Tím se blížíme k jádru věci. Oč jde u PISA a jiných testů, je konstrukce katastrof vzdělání. Ty představují masu k manévrování, s níž lze provádět vzdělávací reformy všeho druhu. Zájmy, které se za tím skrývají, jsou rozmanité — jen nemají co do činění se vzděláním. Jde o koncepty konkurenčně orientovaného výcviku ve službě hospodářství; k tomuto účelu musí být systém vzdělávání nejprve infikován umělou soutěživostí. PISA k tomu představuje nejmocnější instrumentář. Jde o prebendu empirického průzkumu vzdělávání, který lační po datech, jež se dají interpretovat konformně vůči duchu doby; jde o politiku vzdělávání, která o vzdělávání už nechce přemýšlet, nýbrž být zásobována čísly — ať už znamenají cokoli; a jde o neutišitelnou touhu po žebříčcích, vrcholných místech, a o masochistické sebeobžalovávání, kdyby se jich zase jednou nemělo dosáhnout: „Pokud lidé věří, že prostě větší počet bodů PISA je lepší než menší, vsadí vše na to, aby dosáhli více bodů. Vzdělání se nereflektovaně sklání před silou srovnávající míry, i když ta spočívá na čirých tvrzeních.“ Pokud se „přizpůsobení světu zdání“ nezdaří, vládnou potřeby jednání a reformy; když k tomu ještě chybí rozumné koncepty, vzmáhá se nervozita a hektičnost.
To všechno není žádná hra. Sleduje-li člověk to, co se nazývá debatou o vzdělání, pak málo žasne nad nervózními, ba marciálními tóny, které zde zaznívají. Od té doby, co v šedesátých letech minulého století filosof Georg Picht vyhlásil německou „katastrofu vzdělání“, musí být vzdělání něco, co lidi přivádí do nouzových situací a vyvolává úzkostné stavy. Vzdělání se zdá být statkem, kolem něhož se rozhořely zuřivé výměny názorů. Existují „výherci vzdělání“ a „ztracenci vzdělání“; poskytnou-li mezinárodní srovnávací testy zase jednou málo uspokojivé výsledky, reaguje se „vzdělávacími ofenzivami“; současně se univerzity „obrňují“ proti „útokům“ studentů, zatímco profesoři a mladí badatelé, poslední často s prekérními ustanovovacími poměry, v „mezinárodní konkurenci“ „bojují“ o reputaci, místa, třetinu prostředků a publikační prostor, aby v různých rankinzích předstihli ostatní nebo alespoň nezaostali. Jestliže se různé koncepty reformy srážejí, dochází k „vzdělanostní válce“. Na mnoha školních dvorech už beztak holé násilí panuje. Ale přirozeně „bariéry vzdělání“ musí být strženy a šance na vzdělání otevřeny. Zdá se, že vzdělání se na spodní rovině stalo jistým tréninkem přežití, na střední neúprosným bojem o šance a příjmy a na rovině vyšší stále rychleji se točící spirálou reforem: G9, G8, G9, Boloňa sem, Boloňa tam, více autonomie, méně autonomie, ale vždy: nedůvěra a kontrola.
Kdo se „vzdělávacímu tlaku“ vyhýbá, platí za „odpírače vzdělání“ nebo za „rizikového žáka“. A běda, je-li někdo vůbec jen průměrný! Vzdělání jako zdroj — to také znamená: Talenty se musí odčerpávat, potenciální humánní kapitál nesmí ležet ladem, každý se musí zapojit, nikdo nesmí zůstat pozadu, ale i zde je třeba vědět, kde se vyplatí investovat. Kdo to však ví? Málo udiví, že sociolog Heinz Bude popisuje základní ladění údajné společnosti vědění heslem „panika vzdělání“.
Tato panika se prominentně projevuje ve vzdělanostní politice samé a v oněch středních vrstvách, pro něž hraje vzdělání významnou roli jako garant životního standardu, profesního úspěchu, sociálního statusu a šancí na vzestup. I když se v médiích s oblibou vytváří dojem, že se zde jedná o široký společenský konsenzus, platí to jen v úzkých mezích. V této souvislosti se nesměla a ani nadále nesmí stavět rozhodující otázka, že vzdělání je nejen právem, ale že by toto právo — jehož využití ostatně není vůbec nucené — mohlo implikovat i povinnosti. Ne všude, kde se vzdělání odpírá, spočívá vina na systému nebo na tom, kdo je nabízí.
Vzdělání je fenomén středního stavu. Pro elity je bezvýznamné buď proto, že je samozřejmé, nebo zbytečné. A takzvané vrstvy vzdálené vzdělání mají jiné hodnoty a ideály, na něž by chtěly orientovat své životní projekty. Jen střední vrstva ohrožená globalizací ještě věří ve své šance prostřednictvím vzdělání a v sociální vzestup shromažďováním ECTS bodů, modulů a certifikátů. Tyto šance se však současně zdají být ze všech stran ohroženy: pracovních míst pro maturanty (abiturienty) a akademiky je poskrovnu, vzdělávání se zhoršuje, záplava akademických zakončení všeho druhu je znehodnocuje, nářky podnikatelů na slabiny jejich mladých spolupracovníků se hromadí, praktika a prekérní poměry se zaměstnáním se množí a hon na dodatečné kvalifikace, které sotva ještě něco přinesou, začal už dávno. Rodiče ze střední vrstvy pak také tlačí na hyperkvalifikaci svých dětí: angličtinu ve školce, čínštinu v přípravce, computer literacy od narození, a ze všeho jen to nejlepší: v jeslích, školkách, základních školách, gymnáziích, univerzitách, učitelích, profesorech, stanovištích. Začíná být těsno. A když už nepomůže nic, zaskočí farmaceutický průmysl. Tělo nechat v klidu a dopovat mozek — i to může být perspektiva vzdělání.
Překlad Milan Váňa
Vydává nakladatelství Academia.
