Zrod kontrakultury

Děti technokracie Spor mezi generacemi patří k základním lidským otázkám. Proto by se mohlo zdát troufalé tvrdit, že rivalita mezi mladými a dospělými, která se v tomto desetiletí projevuje v západní společnosti, je cosi unikátně přelomového. A přesto je třeba se této troufalosti odvážit, pokud nechceme přehlížet nejdůležitější zdroj radikálního disentu a kulturní kreativity. Může se nám to nelíbit, ale pokud je v tom, co se dnes děje, něco nového, provokativního a hodného pozornosti, ať už v oblasti politiky, vzdělávání, umění či společenských vztahů (citových, rodinných, komunitních), je to většinou dílem buď přímo mladých lidí, kteří se hluboce, až fanaticky odcizují generaci svých rodičů, nebo těch, kdo především mladé lidi oslovují. Závažné společenské kritice, která vzniká mezi mládeží, je třeba naslouchat už proto, že právě od mladé generace veřejnost čím dál víc očekává, že bude jednat, uskutečňovat, riskovat a obecně řečeno přinášet novou energii. Skutečnost, že odvěký proces přetrhávání mezigeneračních vazeb v dnešní době přerostl z okrajové zkušenosti v hlavní hybnou sílu radikální sociální změny, by sama zasluhovala rozbor. Když však někdo jako já věří, že mladá generace právě teď tvoří něco nápadně připomínajícího onu spásnou vizi, již naše ohrožená civilizace potřebuje, nemůže se nesnažit, aby mladé lidi pochopil a poučil o tom, do čeho že se to pustili. Tato kniha sice pojednává především o Americe, ale už i novinové titulky hlásají, že generační antagonismus dosáhl mezinárodních rozměrů. Všude na Západě (stejně tak jako v Japonsku nebo v částech Latinské Ameriky) se mladí lidé v rámci svých společností ocitli v roli jediné účinné radikální opozice. Samozřejmě ne všichni mladí lidé — možná jen menšina v rámci vysokoškolské populace. Přesto se zdá, že z možných analýz obrovských politických nepokojů tohoto desetiletí je nejsmysluplnější ta, která poukazuje na rozpor mezi militantní menšinou nespokojené mládeže a mezi pomalou, konsenzuální a koaliční politikou starších příslušníků středních vrstev. Z generační dichotomie se stala nová skutečnost politického života. Evropská mládež ji přijala o poznání váhavěji než její americký protějšek. Jakožto dědicové institucionalizovaného levicového odkazu vidí mladí radikálové v Evropě sami sebe stále jako obránce „lidu“ (čímž míní dělnickou třídu) proti útlaku buržoazie (čímž většinou myslí své rodiče). V souladu s tím se také evropská mládež srdnatě snaží vtěsnat do známých vzorců z minulosti a ve snaze najít spojence automaticky oživuje starodávné ideologické vazby — obrací se na dělníky, odbory, levicové strany…, ovšem jen aby zjistila, že tyto očekávané aliance se podivným způsobem odmítají zhmotnit, a že tedy zůstala sama a izolována jako předvoj bez následovníků.

Theodore Roszak v 60. letech, foto: Alex Gotfryd

V Německu i v Itálii se největší levicové opoziční strany nechaly kooptovat hlavním proudem ctihodného politikaření — dospěly snad až k ochotě podílet se na vládních koalicích. Zatímco němečtí studenti (z nichž méně než pět procent pochází z dělnických rodin) riskují policejní tresty za pochodování pod transparenty se jmény Rosy Luxemburové a Karla Liebknechta, negativní odezva, kterou svou pouliční politikou vyvolávají, zaznívá stejně ostře od dělnictva jako od buržoazie. Když berlínští studenti demonstrují proti válce ve Vietnamu, odpovídají na to odbory (jako v únoru roku 1968) protidemonstracemi na podporu washingtonské verze „míru a svobody“ v jihovýchodní Asii. V Británii si generace Aldermastonských pochodů za jaderné odzbrojení i její rozčarovaní následníci už dávno museli přiznat, že labouristé, čím dál silněji se přiklánějící k rozhodujícímu hlasu středních vrstev, nenabízejí nic než jakési „tydlidum“ k toryovskému „tydlidám“. Co se britské dělnické třídy týká, vyvolal u ní projev bojovného ducha během šedesátých let (pomineme-li standardní boj za vyšší mzdy a odstranění křivd) jedině krvelačný pokřik dožadující se vyhnání barevných imigrantů ze země. Ve Francii zase byli studenti zjizvení z bitev květnového povstání z roku 1968 nuceni sledovat, jak zpacifikované CGT a PC  (Confédération générale du travail, Národní konfederace práce; Parti comm uniste français, PCF, Komunistická strana Francie; pozn. překl.) pokorně slouží prezidentu de Gaullovi jako poručíci dělnictva ve jménu zachování odpovědné, spořádané vlády bránící hrozbě „anarchie“ v ulicích. Když rebelující studenti v tisících pochodují na barikády, jejich opatrní rodiče pochodují ve jménu zachování statu quo v desetitisících a v milionech dávají svůj hlas generálovi a jeho manažerské elitě, kterou vytáhl z Ecole polytechnique, aby zajistila novou francouzskou hojnost. Dokonce i dělníci z továren, díky nimž se v počátečních fázích generální stávky z května 1968 rozrostly studentské řady z tisíců na miliony, nakonec, zdá se, dospěli k závěru, že esencí revoluce je tučnější obálka s výplatou. V celé západní Evropě se znovu a znovu opakuje týž příběh: studenti otřesou společností, jenomže bez podpory dospělých společenských sil nejsou schopni etablovaný řád svrhnout. A tato podpora se zdá být v nedohlednu. Naopak, dospělé společenské síly — včetně těch nacházejících se na tradiční levici — plní roli statu quo. Studenti pochodují do rytmu Internacionály, mávají rudou vlajkou, polepují barikády obrázky starých i nových marxistických hrdinů…, jenže čelí situaci, která se zatvrzele odmítá podrobit konvenční levo-pravé analýze. Lze se potom divit, že někteří rozladění studenti píší na zdi slogan „Je suis marxiste, tendance Groucho“ („Jsem marxista, v Grouchově stylu“)? Nakonec jsou tedy i oni nuceni uznat, že opevněný konsenzus, který se staví na odpor proti jejich nespokojenosti, představuje určitý generační fenomén, kterému francouzští i němečtí studenti začali přezdívat „taťkovská politika“. Pokud může zkušenost americké mládeže něčím napomoci k lepšímu pochopení těchto otázek, pak jen díky tomu, že levicová část našeho politického spektra byla vždy nějak směšně zakrslá. Americké mládeži proto hrozí mnohem méně než jejím evropským vrstevníkům, že by se opírala o tradiční radikální rétoriku. Avšak právě skutečnost, že nás staré kategorie tak málo oslovují (takový je alespoň můj argument), představuje pro nás vlastně výhodu, která nám usnadňuje konfrontaci s novostí taťkovské politiky, bez zátěže předem utvořených, zastaralých ideologických představ. Výsledkem je pak možnost pružnějšího, experimentálnějšího, ačkoli také napohled bizarnějšího přístupu ke stávající situaci. Je tedy jistou ironií, že právě americká mládež vyznačující se nedostatečně rozvinutým radikálním zázemím nejjasněji pochopila fakt, že bezprostřední a naléhavě kritické situace, jakými jsou vietnamská válka, rasová nespravedlnost a závažná chudoba, sice vyžadují notnou dávku politiky starého stylu, ovšem nejdůležitější boj dneška se vede proti mnohem hrozivějšímu, protože mnohem méně patrnému protivníkovi, kterého označuji jako „technokracii“ — a to je sociální forma dosahující v Americe vyššího stupně rozvoje než v kterékoli jiné společnosti. Americká mládež o něco rychleji vycítila, že v boji proti tomuto nepříteli má konvenční taktika politického odporu jen okrajový význam, z velké míry omezený na řešení okamžitých krizových situací, které jsou otázkou života a smrti. Za hranicemi těchto frontových problémů se však rýsuje mnohem obsáhlejší úkol proměnit celkový kulturní kontext, ve kterém se naše všednodenní politika odehrává. Překlad Pavel Černovský   Vydává nakladatelství Malvern.

---

Theodore Roszak (1933—2011) patří k nejvýraznějším americkým historikům a sociologům. Pojmem kontrakultura vystihl v roce 1969 průsečík mezi Novou levicí a hippies, jímž byl boj proti tomu, co nazývá technokracií — režim založený na korporátní a technologické expertize, který vládne v průmyslové společnosti.