Život je nádherný

Zvláštní, rozporuplné pocity. Na jedné straně milý, něžný, láskyplný Patrik. Jak hezky to zní. Na druhé straně nic, žádná jiná změna, žádné vykročení k budoucnosti. Ty šílené historky, které ho tak bavily. A k tomu ten pes.

Kolik předvolánek a exekucí mají oba kluci v šuplíku na obecním úřadu. (Teď už došlo na inovaci, už se obálky/dopisy/výzvy neskladují, takže šuplíky se brzy vyčistí a všechno je někde uloženo jen virtuálně.) Kolik dluhů za zdravotní pojištění, za ošetření v nemocnici, za odebrané a nezaplacené zboží. Už teď je to na několik životů. Ale zase, pořád jsou tu organizace, jako Dům na půl cesty, které na takové lidi čekají, aby jim mohly pomoct. Stačí jen chtít.

Milý, něžný, láskyplný, skutečný, trojrozměrný Patrik! Jak důležité to bylo pro Matěje. Když se za chvíli vrátil — jízda s Flekem byla zase strašlivá —, přiznal, že se mu setkáním s Patrikem ulevilo.

Matěj měl tohohle bráchu moc rád. S Patrikem se to nestačilo tak zkazit, jako se to zkazilo s Lukášem, který nás tu denně všechny, i Matěje, deptal krádežemi a svými zvířeckými feťáckými stavy.

Matěj nechápal, proč Patrik před lety ze dne na den zmizel. I když nám to nikdy neřekl, cítili jsme, že nám to dává za vinu. Současně o všem, co se týkalo bráchů, odmítal mluvit; těžká situace pro všechny.

Když Patrik zmizel, Matějovi ještě nebylo třináct. Kromě jedné vánoční návštěvy, poslední, kdy jsme se doma sešli všichni, mu Patrik zmizel ze života úplně.

Matěj nechodil na výslechy, kde se někdy nějak Patrik různě špinavý, zválený a smradlavý objevil, nepotkal ho sjetého před nákupním centrem, neviděl, jak ho vedou v želízkách policajti k soudu. Jeho Patrik — na rozdíl od Lukáše — nikdy neokradl ani nepodvedl. Jen zmizel.

Matěj ho měl rád a neměl tu náhlou ztrátu, tu ránu, jak zahojit. Vždycky, když se Patrik ozval a domluvili jsme se na schůzce, chtěl jít taky. Jenže Patrik schůzku vždycky zrušil. A číslo, z něhož volal, už pak nikdy neexistovalo.

Asi před dvěma třemi lety — to se Matějovi podařilo mít výron kotníku na obou nohách, jeden starší a jeden úplně čerstvý — jsem v Berouně spěchala na gymnázium na jeho třídní schůzky. Auto jsem nechala u lávky kus od autobusového nádraží a Matěj na mě čekal na náměstí, kde byl se spolužáky. Belhal se o berlích, na jednu nohu nesměl šlápnout vůbec a na druhou jen maličko. Chtěl si s kamarády v Berouně trochu užít, chtěl si koupit párek v rohlíku, před schůzkami jsme se tam měli jen krátce minout a po schůzkách potkat a jet spolu domů.

Na autobusáku, pro Matěje na konci a pro mě na začátku lávky přes řeku, jsem se doslova srazila s Patrikem. Byl v Berouně cosi vyřídit a teď šel na autobus do Prahy. Nemohla jsem se s ním bavit, spěchala jsem, měla jsem to ke gymnáziu, vzdálenému nejmíň tři kilometry, rychlou chůzí tak akorát.

Pozdravili jsme se, vyměnili spolu pár informativních vět a já šla dál. (Kdyby Patrik po setkání s někým z nás toužil, mohl se domluvit předem.)

Na náměstí čekal podle dohody Matěj. Řekla jsem mu v letu o Patrikovi.

Myslíš, že ho stihnu? Zeptal se, ale na odpověď nečekal. Vyrazil a belhal se za ním, jak nejrychleji mohl. Bylo dojemné, jak za bráchou o berlích doslova běžel, jak nadskakoval, jak se křivil…

Nestihl, ne, nestihl ho. Skoro mi to pak ani nedokázal říct, jak se mu zadrhlo v krku, jak se snažil nerozbrečet.

A pak, když jezdil na tábory a na tom posledním, kde už byl jako praktikant, se vždycky večer slezli s kamarády k někomu do stanu a povídali, kolikrát do rána. Všichni mluvili taky o bráších a ségrách a Matěj mlčel a o nikom nevyprávěl, až se ho jeden kluk zeptal.

Hele, ty jako jedináček nevypadáš. A přitom o žádných sourozencích nemluvíš. Jak to s tebou je? Máš nějaký, nebo nemáš?

A tak Matěj poprvé promluvil, poprvé někomu vyprávěl, s těžkým srdcem a jak nejlíp dovedl, svoji rodinnou historii. Rána, kterou v sobě několik let měl, se otevřela. Vyprávěl, jak ke svým bráchům přišel a proč už je zase nemá.

Ty vole, zvolal jeden z kluků udiveně. Moje máma teď doma furt mluvila o takový knížce, co četla, a tam to bylo úplně stejný! Ale fakt úplně děsně stejný jako to, co vyprávíš. Jmenovalo se to podle nějakýho zvířete.

Rok kohouta. Řekl Matěj.

No. Jak to víš?

Tu knížku napsala moje máma.

Ty vole! Řekl ten kluk. Tak to je teda hustý!

Teď se ta rána zahojila. Teď se Matěj s Patrikem dohodl, že mu v týdnu pomůže získat rodný list. Bude muset jet na matriku se svým rodným listem a svou občankou a stvrdit, že je Patrik jeho adoptivní bratr, že je to skutečně on a že se jmenuje tak a tak a původně zase jinak. Přiveze mu nějaké věci na sebe. Je dokonce o kus větší než Patrik, ale není tak hubený, takže Patrik se zdá být vyšší.

Matěji, přestože je teď Patrik jakoby jiný, pořád žije stejně blbý život, na tom se nic nezměnilo. Kdyby náhodou chtěl, nesmíš dát svoji občanku z ruky. Mohlo by ho to zlákat k něčemu, za co bys mohl celý život platit. A na sebe mu musíš vybrat jen něco, jen to nejnutnější. Patrik si své věci nemá kam dát. Může mít jen to, v čem je oblečený, anebo co se mu vejde do batohu.

Aha. To mě nenapadlo. Řekl Matěj zaraženě.

Nikdo z nás si neumí představit, jak Patrikův život prakticky vypadá. Že s sebou moc věcí nechtějí, jsem pochopila, když jsem jim dávala jídlo na další dny. Všechno odmítli. Chtějí jen to, co se nekazí a co je moc nezatíží. Vánočku a trochu žrádla pro Fleka. Hlavně, aby se jim to vešlo do tašky přes rameno, o kterou mě Patrik požádal.

Proč potřebuje tašku přes rameno? Říkala jsem si, když jsem nějakou hledala. Teprve pak mi došlo, že my, co domov máme a v něm všechno potřebné a mnoho nepotřebného, vůbec nevíme, že taška přes rameno je v jejich případě nutnost. Na zádech batoh, přes rameno tašku, v jedné ruce vodítko se psem, druhou volnou k obstarání obživy.

Než odjeli, Patrik si o jeden dárek řekl. Chtěl dostat Rok kohouta.

Ty chceš tuhle knížku? Zeptala jsem se překvapeně.

No.

Není tam o tobě skoro nic hezkýho.

Náhodou jsem si kus z ní přečet v knihkupectví. To o mejch narozkách, jak jsem sem přijel. Začal se smát. Dyť to tak bylo! Řekl s tou svojí neuvěřitelnou upřímností.

Škoda. Řekla jsem. Škoda, že to nebylo jinak.

Jenom nevím, proč jsi mi tam dala jméno Patrik?

Protože Patrik je literární postava. A protože jsem chtěla, abys měl možnost jeho osud změnit, opustit.

Napsala jsem věnování, oběma. Patrik si dal knížku do batohu. Než opravdu a definitivně odjeli, udělali jsme společnou fotku. Jsme na ní šťastní, rozesmátí. Držíme se vzájemně kolem ramen.

Zase jednou nás doma bylo pět.

PF 2011!

.  .  .

Přestože jsem se probudila ztěžklá a unavená náhlým atakem nachlazení, musela jsem jet do Prahy, abych mámu doprovodila, tedy spíš dovedla na testy k doktorce na psychiatrii.

Celé roky předtím, než mámě propukla nemoc naplno, běhala od doktora k doktorovi a chtěla něco, co by nemoci zabránilo. Bála se, tak jako se už bojím i já, že když tím trpěli oba její rodiče, dá se předpokládat — jakkoliv dosud není doloženo, co nemoc způsobuje —, že ji taky dostane. Máma dokonce často říkala, že než na tom být jako její maminka s tatínkem, spáchá sebevraždu.

Na testech na psychiatrii byla poprvé před rokem. Dlouho předtím jsme ji všichni, já, sourozenci i Karel zpracovávali, aby byla ochotná tam jít. Křičela na nás, že není blázen, ať ji necháme, ať se o ni nestaráme! Všichni jsme ji přemlouvali, marně. Pak jsme si vymýšleli, lhali, až nakonec s návštěvou u doktorky trpně souhlasila.

Vyšetření bylo dohodnuté ve Vinohradské nemocnici. Když jsem ten den pro mámu s velkým časovým předstihem přišla, řekla, že nikam nepojede. Začalo hádání, přemlouvání, domlouvání, lhaní. Když se mi ji znovu podařilo zpracovat a začaly jsme se na cestu připravovat, nechtěla si na sebe vzít kabát, i když byla zima, pak chtěla jít v letních teniskách; bylo tak těžké dostat ji z domu jakž takž oblečenou a dopravit do nemocnice včas.

První test.

Máma se tak snažila! Tak strašně se snažila ukázat, že není blázen, protože to, že jsem ji na psychiatrii zavedla, ji ranilo. Silný impulz v hlavě zůstává!

První test: máma se skoro trefila do dne; po několika pokusech uhodla, že je středa. Datum neuhodla, ale to často nevím ani já. Pak nemohla přijít na roční dobu. Až na třetí pokus řekla, že je podzim. S jednou chybou se trefila do měsíce. Věděla, že žije v Praze. Věděla, v jaké zemi. Zapamatovala si dvě ze tří slov, které si měla zapamatovat. Doktorka je řekla na začátku sezení s tím, že se na ně má soustředit. Na konci je chtěla zopakovat.

Pak měla máma odečítat sedm od stovky dolů. Šlo to jen poprvé, pak už ne. Pak už říkala číslovky úplně zpřeházeně, nesmyslně. Ach, jak jsem si přála v ordinaci nebýt. Nevidět svoji maminku v téhle ponižující roli, kterou jsem jí vnutila! Toužila jsem jí napovědět stejně, jako rodič touží pomoci svému dítěti, když se mu nedaří. Musela jsem se otočit, abych si mohla nenápadně utřít slzy, které se mi draly do očí, ach, jak jsem si přála u toho nebýt.

V dalším bodě testu měla do prázdné kružnice nakreslit ciferník a ukázat čas za deset minut dvě. Ciferník byl správně, ale nakreslila půl šesté. Tak novou kružnici. Asi proto, že máma řekla, ať jí doktorka nic nekreslí, že vše nakreslí sama, začala kreslit samé ciferníky.

Dokud jí doktorka papír neodebrala — mimochodem ji ani neposadila ke stolu, máma musela kreslit s papírem na koleně — stihla nakreslit tři. Aspoň tedy měla tři možnosti. Za deset minut dvě dokázala napodruhé. Už jsem to trápení nevydržela a řekla jsem, že se máma v čase orientuje dobře. Televizi si zapíná správně, sleduje zprávy, ale nepamatuje si, co v nich bylo. Nevydržela jsem to a začala jsem mámu hájit, jako bych tím mohla zahnat diagnózu, kterou jsem znala dopředu, ale pořád ještě v skrytu duše doufala, že ji neuslyším.

Doktorka mámě spočítala body. V pořádku by bylo rozpětí od 27 do 35 bodů. Máma měla jednadvacet. Ano, je to tak a jinak to nebude, ano, od této chvíle máme potvrzené černé na bílém, čeho se máma tak bála, dokud nemoc nezačala konat své dílo.

A pak, jako by v ordinaci nebyla anebo jako by byla betonový sloupek, pak se mnou doktorka začala před mámou o mámě mluvit.

Tahle nemoc se projevuje tím, že si nemocní lidé myslí, že všechno zvládají, a přitom nezvládají nic. Říkají, že si vaří, ale přitom si, jestli vůbec, akorát koupí ugrilované kuře, nic nedělají logicky, jejich celoživotní návyky se nezadržitelně ztrácejí v chaosu.

Je bezpodmínečně nutné, aby denně brali prášek, který teď mámě předepíše, zatím jen na měsíc na zkoušku, abychom viděly, jestli je máma schopna tento drahý lék na zpomalení nemoci brát. Doktorka ví, že tihle lidi si samozřejmě myslí, že to dokážou, ale fakticky toho nejsou schopní.

Cítila jsem, jak se máma chvěje rozčilením, vždyť jsem seděla těsně vedle ní. Viděla jsem, že má skloněnou hlavu a pevně sevřené rty, jak hoří studem.

Viděla jsem ji jen periferně; bála jsem se k ní otočit. Sama jsem lapala po dechu a hořela studem. Bylo pro mě tak nečekané, že bude doktorka takhle před mámou mluvit, předpokládala jsem, že máma půjde na chvíli do čekárny a já se k doktorce pro resumé mezi čtyřma očima vrátím.

Tak jsem se styděla, tak jsem z toho byla zaskočená, že jsem doktorku nedokázala zarazit a říct, aby takhle nemluvila před člověkem, který pořád ještě vnímá, cítí. Který má duši!

Odešly jsme z ordinace jak spráskaní psi. S receptem na jeden měsíc. Snažila jsem se něco říkat, abych to všechno nějak zamluvila, abych odvedla řeč jinam, aby máma zapomněla, ale nedařilo se mi to. Máma se na mě zlobila — silný impulz! — a nemluvila se mnou.

Zmlkla jsem. Bylo mi smutno, měla jsem výčitky. Vždyť jsem sem mámu odvlekla já. Já za její ponížení můžu.

Prošly jsme s napjatým mlčením spletitým nemocničním areálem. Došly jsme k hlavní bráně. Stála tam starší žena, kterou jsme nikdy předtím neviděly. Asi na někoho čekala.

Tu paní znám. Řekla máma bez hněvu a dodala: Ta tady stojí vždycky.

Právě potvrzená Alzheimerova nemoc může být i útěšná.

Tereza Boučková, foto: Martin Vítek

Doprovodila jsem mámu domů a za chvíli jela domů taky. V metru jsem si vybavila její velikou snahu udělat co nejlepší výsledek. A znovu mě zachvátila nesmírná lítost. A panika. Ačkoliv doktorka neodhalila nic, co bychom nevěděli, fakt, že naše podezření na Alzheimerovu nemoc potvrdila, mě rozložil. Na konečné jsem to nevydržela a zavolala Karlovi. Místo abych mu vyprávěla co a jak, začala jsem nabírat do breku. Řekl mi, ať počkám, že na Zličín přijede.

Stáli jsme na parkovišti mezi auty a já mu popisovala, jak vyšetření probíhalo. Nemohla jsem to doříct.

Karel mě uklidňoval. Nesmím všemu tak podléhat. Máma Aricept brát dokáže, pomůžeme jí. Je s kocourkem v pohodě. Přitom jsme teď nedávno složitě řešili její zranění, otravu krve, z kocourových drápů. Aby správně spolykala antibiotika, to byl pro všechny, Karla, mě i mámu, přetěžký úkol.

Máma je s kocourem v pohodě, zopakoval Karel, ale nejlepší by bylo, kdyby se někam vypařil. Kdyby měla papouška.

Papouška?

Hned jsem si začala představovat, jak máma chodí do parku místo s kocourkem s papouškem v náručí, a skoro mě to rozveselilo. Ale doma to na mě padlo zas. Co dělat, aby se to mámě víc nerozjelo?

A jak to s mámou vydržet se zdravým rozumem? Mimochodem jsem doktorce nesla svoji knížku jako dárek a musela se několikrát ujistit, že se doktorka jmenuje, jak se jmenuje a že je tolikátého, kolikátého je. Kolik bodů bych udělala já?

Když jsem s mámou, když se s ní mám někam vypravit, taky přestávám myslet. Přitom bych o ni tak ráda u nás doma pečovala, ale už vím, že to nejde. Když u nás vloni v létě několik týdnů byla a pořád, od rána do večera, hledala kocourka, který byl přes den zalezlý někde na zahradě a spal, bylo to k nevydržení.

Máma od rána do večera trpěla. Byla neustále vystresovaná, na pokraji nervového zhroucení, že se kocourek ztratil. Každou chvíli, i chvíli poté, co jsme ho našly a nechaly spát, byla sinalá a bez dechu, doslova na omdlení, že se mu něco stalo, protože ihned zapomněla, že ho právě viděla. Nejdřív byla zoufalá, ale pak mě obviňovala, že jsem kocourka odvezla a někam ho vyhodila.

Jestli před něčím doktorka důrazně varovala, tak to byl stres. V jedné místnosti mámina bytu se kocourek neměl kam zašít.

Při usínání jsem si šeptala slova z testu, která si měla máma zapamatovat. Jako by ji to mohlo vyvázat z nemoci, v níž neexistuje vyléčení, ani zlepšení.

Lopata, šátek, váza.

Lopata, šátek, váza. Mami!

Vydává nakladatelství Odeon.