Soumrak moci

Úpadek moci Toto je kniha o moci. Konkrétně o tom, jak moc — schopnost přimět druhé něco dělat, nebo naopak nedělat — prochází historickou proměnou, která transformuje svět. Moc se rozprostírá do šíře a velkým, zavedeným hráčům stále častěji konkurují noví, menší. A ti, kdo jsou u moci, bývají stále citelněji omezováni v možnostech s ní nakládat. Rozsah, povahu ani důsledky této proměny často příliš nechápeme anebo je zcela přehlížíme. Jsme v pokušení zaměřovat se výlučně na dopady internetu a dalších nových technologií, na směr mocenských přesunů od jednoho hráče ke druhému nebo na otázku, zda „tvrdou“ moc armád nenahrazuje „měkká“ moc kulturní. Tyto úhly pohledu jsou ale neúplné a ve skutečnosti nám mohou pochopení základních sil, jež mění mechanismy sloužící k zisku, využití a udržení či ztrátě moci, dokonce znesnadnit. Víme, že moc se přesouvá od svalů k mozkům, od severu k jihu a ze Západu na Východ, od starých korporátních brontosaurů k čilým mladým firmám a od zabarikádovaných diktátorů k lidem zaplňujícím náměstí i kyberprostor. Konstatovat, že se stěhuje z jednoho kontinentu na druhý či z jedné země do jiné anebo se rozptyluje mezi velký počet nových hráčů, nicméně nestačí. Moc prochází mnohem zásadnější proměnou, kterou jsme dosud jaksepatří neidentifikovali a nepochopili. Ač o ni státy, korporace, politické strany, společenská hnutí, instituce i jednotlivci nadále bojují, jak to činili od nepaměti, ona sama — to, oč všichni tak zběsile zápasí a co si tak zoufale přejí udržet — jim uniká. Moc slábne. Zkrátka a jednoduše, moc už neznamená tolik co dřív. V jednadvacátém století je mnohem snadnější ji získat, obtížnější si ji udržet — a nepoměrně snazší ji ztratit. Od zasedacích síní a válečných zón až po kyberprostor se o ni svádí stejně lítý boj jako kdykoli v minulosti, ale výsledky jsou den ode dne hubenější. Sveřepost bojů jen maskuje stále pomíjivější povahu moci samotné. Porozumět tomu, jak moc ztrácí svou hodnotu, a postavit se velkým výzvám, které to s sebou přináší, znamená najít klíč k pochopení jednoho z nejvýznamnějších trendů v přetváření světa v jednadvacátém století. Tím nechci říct, že moc zcela vymizela nebo že neexistují lidé, kteří jí mají habaděj. Prezidenti Spojených států nebo Číny, generální ředitelé J. P. Morgan nebo Shell Oil, šéfredaktor New York Times, prezident Mezinárodního měnového fondu anebo papež jsou stále nesmírně mocní, ale už méně než jejich předchůdci. Předešlí držitelé těchto funkcí nejenže nemuseli čelit tolika výzvám a tak silné konkurenci, ale svazovalo je také mnohem méně různých omezení v podobě občanského aktivismu, globálních trhů či mediálních tlaků. Dnešní mocenští hráči často platí za své chyby daleko tvrději a bezprostředněji než ti před nimi a jejich reakce na tuto novou situaci následně přetvářejí chování těch, nad nimiž mají moc. Uvádějí tím do pohybu řetězovou reakci, která se dotýká všech aspektů mezilidských vztahů. Úpadek moci proměňuje svět. Cílem této knihy je toto smělé tvrzení dokázat.

Naím Moisés, foto: World Economic Forum

Kdykoli dnes národní státy vstupují do války, podává hrubá vojenská síla nižší výkon než v minulosti. Nejenže jsou války stále větší měrou asymetrické a silné vojenské kontingenty v nich stojí proti menším, netradičním uskupením, jako jsou povstalci, separatistická hnutí nebo militanti, ale zároveň v nich stále častěji vítězí slabší strana. Jedna pozoruhodná harvardská studie uvádí, že ve válkách, jež propukly v letech 1800 až 1849, dosáhly slabší strany (měřeno počty vojáků a množstvím výzbroje) svých strategických cílů ve 12 procentech případů, zatímco ve válkách vedených v letech 1950 až 1998 vítězily již mnohem častěji — ve více než 55 procentech případů. O výsledku novodobých asymetrických konfliktů rozhoduje z mnoha důvodů spíše poziční hra znepřátelených politických a vojenských strategií než hrubá vojenská síla. Velká a moderně vyzbrojená armáda dnes už sama o sobě své zemi dosažení jejích strategických cílů nezaručí. Jedním z důležitých faktorů, které za tímto posunem stojí, je stále více možností, kterými může slabší strana svému protivníkovi způsobovat ztráty a sama jich přitom utrpět méně. Názorným příkladem budiž používání podomácku vyrobených výbušných náloží v Afghánistánu a Iráku. Jeden z vrchních velitelů amerického námořnictva v Afghánistánu odhadl, že tyto nálože stojí za 80 procenty všech obětí v jeho jednotce a v Iráku mají na svědomí téměř dvě třetiny obětí, jež tam koaliční síly utrpěly. Tato míra smrtonosnosti přetrvává vzdor nemalým investicím Pentagonu do různých protiopatření, včetně 17 miliard dolarů vynaložených na nákup 50 000 rušiček radiového signálu, jež mají neutralizovat primitivní dálková odpalovací zařízení, jako jsou mobilní telefony, ovladače otevírání garážových vrat apod. Diktátoři i předsedové politických stran zjišťují, že jejich moc se scvrkla a počty ztenčily. V roce 1977 vládli autokrati v osmdesáti devíti zemích světa; v roce 2011 klesl jejich počet na dvaadvacet. Dnes žije více než polovina obyvatel planety v demokratických systémech. Otřesy arabského jara byly cítit ve všech koutech světa, kde se nekonají pravidelně transparentní volby a kde se jedna osoba či vládnoucí klika snaží udržet u moci napořád. I v nedemokratických zemích, ve kterých jsou povoleny politické strany, mají dnes menšinové partaje třikrát větší zastoupení než v 80. letech. A všude na světě se straničtí vůdcové ocitají v defenzivě a bojují s kandidáty či předáky, kteří přicházejí ze zcela odlišných prostředí než z příslovečných zakouřených kuloárů moci. Přibližně polovina velkých politických stran v zavedených demokraciích dnes pořádá primárky, nebo používá jinou reprezentativní metodu, kterou dává řadovým členům větší slovo při výběru stranických vlajkonošů. Od Chicaga přes Milán a Nové Dillí až po Brasilii nám dnes političtí představitelé bryskně říkají, že ztratili schopnost rozhodovat a plnit své předvolební sliby; zkrátka dělat to, co jejich předchůdci pokládali za naprosto samozřejmé. Tento trend zasahuje i do světa byznysu. Není pochyb, že dochází k obrovské koncentraci příjmů, že majetní ve svých rukách soustřeďují nesmírné bohatství a někteří z nich využívají svých peněz i k zisku politické moci. Nicméně tento trend, jakkoli alarmující a nepřijatelný, není jedinou silou, která utváří podobu fungování moci v prostředí vrcholných manažerů velkých korporací a bohatých investorů. Po pravdě řečeno, ani vyhlášené jedno procento nejbohatších ve Spojených státech není imunní vůči náhlým otřesům ohrožujícím jejich bohatství, moc a postavení. Velká recese měla přes pokračující prohlubování příjmové nerovnosti i jistý nápravný efekt v tom, že disproporcionálně snížila příjmy bohatých. Podle profesora ekonomie na univerzitě v Berkeley Emmanuela Saeze způsobila 36,3% propad příjmů nejbohatšího jednoho procenta Američanů ve srovnání s 11,6% poklesem příjmů 99 procent všech ostatních. Steven Kaplan z Booth School of Business při University of Chicago spočítal, že podíl příjmů jednoho procenta nejbohatších na celkových příjmech klesl ze svého vrcholu v roce 2007, kdy činil 23,5 procenta, na 17,6 procent v roce 2009, a jak ukazují Saezovy údaje, v následujících letech dál klesal. Robert Frank ve Wall Street Journal napsal: „Největším příjemcům poklesly příjmy nejvíc.“ Podle statistik amerického finančního úřadu (Internal Revenue Service, IRS) se v rozmezí let 2007 až 2009 snížil počet Američanů s ročním příjmem milion dolarů a více o celých 40 procent na 236 883, zatímco jejich úhrnné příjmy poklesly téměř o 50 procent — mnohem víc, než činil ani ne dvouprocentní pokles celkových příjmů těch, kdo vydělávají 50 000 dolarů a méně. Nic z toho samozřejmě neznamená, že se koncentrace příjmů v mnoha vyspělých demokraciích a zvlášť ve Spojených státech dramaticky nezvýšila. Zvýšila — a poměrně výrazně. Tato skutečnost by ovšem neměla zastřít fakt, že někteří bohatí jedinci i rodiny hospodářskou krizí utrpěli a jejich majetek i ekonomická síla v důsledku toho citelně poklesly.

Osobní příjmy a bohatství navíc nebývají jedinými zdroji moci. Kormidelníci velkých korporací jí často disponují v mnohem větší míře než ti „pouze“ bohatí. Dnešní generální ředitelé velkých společností berou daleko víc než kdy dříve, nicméně doba, po kterou se udrží ve funkci, je podobně nejistá jako v případě šachového šampiona. Podle US Fortune 500 měl v roce 1992 takový generální ředitel 36% šanci, že si své místo v následujících pěti letech udrží, zatímco v roce 1998 jeho šance poklesla na pouhých 25 procent. Průměrná doba, po kterou se americký generální ředitel udrží na své pozici, se do roku 2005 scvrkla na pouhých šest let. A tento trend je globální. V roce 2011 opustilo svá místa 14,4 procenta ředitelů dvou a půl tisíc největších společností světa. Dokonce i v Japonsku, jehož korporace prosluly relativní personální nehybností, se nucená obměna vedoucích manažerů velkých společností v roce 2008 zčtyřnásobila. Totéž platí i pro samotné korporace. V roce 1980 hrozilo americkým společnostem, které se řadily ve svém oboru do první pětiny, pouze desetiprocentní riziko, že v následujících pěti letech vypadnou ze hry. O dvě desítky let později se tato pravděpodobnost zvýšila na 25 procent. Pouhý výčet amerických i globálních firem, které dnes patří mezi pět set nejlepších, aniž existovaly před deseti lety, ukazuje zcela jasně, jak tradiční firemní brontosaury vyhazují ze sedla relativně noví příchozí. Ve finančním světě zase klasické banky ztrácejí vliv ve prospěch novějších a dynamičtějších hedgeových fondů: uprostřed prudkého hospodářského propadu ve druhé polovině roku 2010 činily příjmy deseti největších hedgeových fondů — z nichž většinu veřejnost vůbec neznala — víc než úhrnné příjmy šesti největších bank světa. Přitom i ten nejvýkonnější z těchto fondů, jež spravují nepředstavitelně obrovské finanční částky a mají závratné zisky, funguje pouze s několika sty zaměstnanci. Korporace se zároveň staly bezbrannými vůči „katastrofám postihujícím známá jména“, které mají zdrcující dopad na jejich pověst, výnosy i rating. Jedna studie odhalila, že pětileté riziko takové pohromy pro společnosti vlastnící nejprestižnější světové značky se v posledních dvou dekádách zvýšilo z 20 na ohromujících 82 procent. BP, Tiger Woods i tiskové impérium Roberta Murdocha již ke své smůle vědí, jak se jejich majetek v důsledku událostí, jež jim pošramotily pověst, takřka přes noc citelně scvrkl. Dalším příkladem rozvolňování moci v byznysu jsou případy převzetí některých z největších společností světa nebo jejich nahrazení firmami nového typu — „nadnárodními společnostmi z chudých zemí“ (tj. těmi, jež pocházejí z méně rozvinutých částí světa). Investice původem z rozvojových zemí vzrostly ze dvanácti miliard dolarů v roce 1991 na 210 miliard dolarů v roce 2010. Největší ocelářská společnost světa, Arcelor Mittal, má kořeny v Mittal Steel, indické firmě založené teprve roku 1989. Kdykoli si Američané pochutnávají na svém milovaném Budweiseru, pijí vlastně pivo vyrobené společností, která vznikla v roce 2004 fúzí brazilských a belgických pivovarů a jíž se zase v roce 2008 podařilo ovládnout Anheuser-Busch, čímž vytvořila největší pivovarnickou společnost světa. Jejím generálním ředitelem je Carlos Brito z Brazílie. Tyto trendy se teď šíří z tradičních kolbišť moci — války, politiky a byznysu — i do oblastí filantropie, náboženství, kultury a osobní moci jednotlivců. V roce 2010 dosáhl počet miliardářů vrcholu a od té doby každoročně nějaká jména ze seznamu vypadnou a nahradí je noví, dosud zcela neznámí jedinci ze všech koutů planety. Překlad Eva Křístková   Vydává nakladatelství Vyšehrad.