Překladatelský proces je v Egyptě složitější než samotná tvorba

V uplynulých týdnech žila Káhira mimo jiné literaturou: na knižní veletrh plynule navázal literární festival. Návštěvník se na něm mohl setkat mimo jiné i s řadou egyptských bohemistů a překladatelů z češtiny. S překladatelem, literárním vědcem a propagátorem české a slovenské literatury v Egyptě Khalidem El Biltagim jsme si proto povídali o tamní literární scéně, politické situaci nebo údělu spisovatelek.

Minulý týden skončil Káhirský literární festival. Jaký je v Egyptě zájem o literaturu?

Káhirský literární festival je jedna z mnoha kulturních a literárních aktivit v Káhiře a vůbec v Egyptě. Krátce před zahájením literárního festivalu skončil dvoutýdenní káhirský knižní veletrh, který každý rok navštěvuje víc než dva miliony lidí z celého Egypta. Knižní veletrh potom pokračuje v různých provinciích Egypta. Počet vydavatelů po nepodařené revoluci v roce 2011 roste a s tím i počet vydaných knih. Například v roce 2014 vyšlo celkem 10 643 knih různých žánrů. Mezi nimi je 2803 beletristických knih. Otevřela se tím cesta mnoha nadaným i nenadaným spisovatelům k literární tvorbě.

Kvůli revoluci jste před pěti lety přeložil Havlovu Moc bezmocných; o rok později se do Egypta vrátil víceméně původní režim. Co čtou Egypťané dnes?

Po neúspěšném pokusu o obnovení civilní vlády a prosazení společenských nároků v roce 2011 následovalo krátké období nejistoty, kdy lidé stále ještě věřili v možnosti politické a společenské reformy. Prodej náboženské literatury proto na chvíli klesl a byl nahrazen tvorbou mladých autorů krásné literatury. V posledních dvou letech vojenské vlády se nálada čtenářů spíš kloní k cynické a fantazijní literatuře.

Za těch pět let se nálada změnila všude: Česko a celou Evropu zaplavily vlny islamofobie. Pocítil jste to nějak osobně?

Zatím mám štěstí, že jsem to nepocítil. Momentálně jsem na výzkumném pobytu na Slovensku, kde zkoumám slovenský a český ženský román. Modlím se, aby se mi to nestalo, aby na mě nikdo neútočil, že mám tmavou pleť nebo že jsem z Egypta. Svět se zbláznil.

Projevil se politický vývoj i nějak literárně? Nebo třeba na literárním festivalu?

Politický a společenský vývoj se objevuje v literatuře opatrně. Zklamání a touha po skutečných změnách se jeví v dílech mnoha autorů a autorek jako odezva na represi a agresi ze strany režimu, který nechává uzavřít „neposlušné“ nakladatelské domy. Například egyptský spisovatel Mohamed Rabee napsal román Merkur, kde se policejní veterán přihlásí k boji proti neznámému dobyvateli, který ovládl zemi v roce 2025. Autor tvrdí, že svůj román psal jako reakci na pokračující prohry demokratů po revoluci v roce 2011. Román psal jako futuristický, aby se vyhnul trestu. Nejlépe vystihuje dnešní smutnou náladu a absurdní realitu Nael El Toukhy ve svém rovněž futuristickém románu Ženy z karantény, který řeší vraždu v Alexandrii v roce 2064.

Khalid El Biltagi, foto: archiv Khalida El Biltagiho

Khalid El Biltagi, foto: archiv Khalida El Biltagiho

Jak se u vás daří překladové literatuře? Naráží například na nějaké kulturní nebo politické či náboženské limity?

Podmínky pro překladovou literaturu se zlepšily od roku 2006, kdy bylo založeno státní překladové centrum. To podporuje a vydává překladovou literaturu. Za deset let se v centru přeložilo kolem 4000 titulů z více než čtyřiceti jazyků, mezi nimi je i čeština. Vyšel například román Nesmrtelnost od Milana Kundery, Pyramidy — tajemství minulosti od Miroslava Vernera a Rok kohouta od Terezy Boučkové.

V Egyptě oficiálně není knižní cenzura. Ale překladatelský proces je složitější než tvorba. Překladatel vybírá knihy k překladu podle určitých kritérií nebo za něho někdy rozhoduje vydavatel. Všeobecně platí určité limity kulturní nebo náboženské, například vulgarismy se považují za jazykové tabu, kterému se pravidelně vyhýbají zdejší překladatelé i spisovatelé. Příkladem může být případ Ahmeda Nagyho, egyptského spisovatele, který skončil před dvěma lety ve vězení kvůli tomu, že v jednom románu používal vulgarismy. Jakákoliv kniha, která zpochybňuje náboženství nebo dokonce šíří ateismus, to nemá lehké, a většinou to skončí tragédií: atentátem jako v případě egyptského nositele Nobelovy ceny za literaturu Naguiba Mahfouze, vyhnanstvím jako v případě myslitele N. H. Abuzeida, kterého úřady obvinily z ateismu, anebo uvězněním.

Na literárním festivalu vystoupily i dvě české spisovatelky, Bianca Bellová a Kateřina Tučková. Na tamní univerzitě Ajn Šams je poměrně dost bohemistů. Člověk se nemůže nezeptat — proč čeština v Egyptě?

Bohemistika v Egyptě má poměrně dlouhou tradici. Začala se učit v Káhiře už v padesátých letech minulého století na jazykové vysoké škole Al Alsun. Počet studentů češtiny tehdy byl vyšší než na jiných katedrách, třeba na katedře francouzštiny nebo angličtiny. V sedmdesátých letech následovala přestávka, v roce 1983 se bohemistika znovu otevřela ve stejné škole, ale tentokrát jako oddělení v rámci katedry slavistiky. Zvyšující se počet studentů, dnes asi 120 ve všech čtyřech ročnících, potvrzuje do určité míry skutečný zájem Egypťanů o češtinu.

Mají Egypťané oblíbeného českého autora?

V Egyptě jsou tradičně známí autoři jako Milan Kundera, Karel Čapek, Václav Havel nebo Franz Kafka. Milan Kundera jako světoznámý spisovatel se překládal do arabštiny buď z francouzštiny, nebo z jiných jazyků. Jediný jeho román, který byl přeložen do arabštiny z češtiny, byla Nesmrtelnost. A byl to první román, který jsem přeložil hned po studijním pobytu v Praze. Následovaly další překlady, které seznámily egyptské čtenáře s osobnostmi české literatury, jako je Emil Hakl, Patrik Ouředník, Petra Hůlová, Zuzana Brabcová, Kateřina Tučková a Bianca Bellová.

Jmenoval jste řadu českých autorek — jaké místo zaujímají v egyptské literatuře spisovatelky?

Ženy obecně to mají v Egyptě rozhodně lepší než kdekoliv jinde v arabském světě. Ve dvacátých letech minulého století byl založen první feministický svaz, který měl za úkol bojovat za vzdělání žen, realizovat skutečně první změny vedoucí k rovnoprávnosti žen a mužů v Egyptě. Přestože úsilí svazu bylo na začátku zaměřené jen na práva egyptské ženské elity, podařilo se mu provést ústavní změny ve prospěch žen v roce 1924. Později v roce 1942 se objevila vůbec první egyptská politická strana pro ženy. Ta bojovala za politická práva žen a vytvořila mimo jiné i programy pro negramotné ženy. V první polovině dvacátého století nevynikly ženy v literatuře tak jako v politickém a veřejném životě. Šedesátá léta zaznamenala novou generace žen spisovatelek, které pozitivně ovlivnily vývoj arabské literatury a sklidily uznání i v zahraničí a jejich tvorba se překládala do cizích jazyků. Mezi nimi je Fathia El Assal, Radwa Ashour, Salwa Bakr, Miral El Tahawi a Mai El Telmessani.

V rámci společenské změny po roce 1967 a politických a společenských neúspěchů se úloha ženy zhoršovala: závoj, který odložily ženy na začátku 20. století jako symbol svobody, začaly znova nosit na konci téhož století a žena se stala stínem muže, nikoliv jeho rovnocennou partnerkou. To platí i pro ženy spisovatelky, které nedostávají stejný prostor v mediích jako muži a jsou obětí tradic a zvyků.