Tři otázky pro… Biancu Bellovou

Spisovatelka Bianca Bellová dnes vystoupí v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.

Chystá se překlad Jezera do arabštiny; společně s Kateřinou Tučkovou jste byly na literárním festivalu v Káhiře. Co ve vás setkání s egyptskými bohemisty zanechalo? Je zvláštní slyšet svůj vlastní text číst v jazyce, kterému nerozumíte… Já se orientovala jen velmi zhruba podle jediného slova: habibi. Egyptští bohemisté jsou velmi milí a kontaktní. A je jich mnoho, mnohem víc, než má šanci ten jazyk kdy v životě využít. V Aralském jezeře zase stoupá vodní hladina, nezačne někdy stoupat i v tom fikčním? Jinými slovy – neláká vás někdy vrátit se k nějaké vlastní knize a dál ji rozvinout? To vůbec; jakmile je text hotový, je to pro mě mrtvá věc a nastává čas se posunout dál. Zapomínám podrobnosti děje i jména hlavních postav (což bývá občas při besedách se čtenáři problém). I když, v novém rukopise, na kterém teď pracuji, vystupuje i chlapec Nami, který se jmenuje stejně jako hlavní postava z Jezera. Chtěla jsem mu protentokrát dopřát jakžtakž slušné dětství a ukotvení v rodině – ale to je jen taková moje legrácka a určitě to bude to první, co mi případný budoucí redaktor vyškrtne.

Bianca Bellová, foto: archiv Host 05

Bianca Bellová, foto: archiv Host 05

V rozhovoru v posledním Hostu se poměrně tematizuje introverze, čtenářství, publikum. Cítíte se být veřejnou osobou? No to vůbec. Nechci se k ničemu vyjadřovat, i když občas mi připadá, že se to ode mne očekává. Oslovují mě zcela neznámí lidé a chtějí po mně odpovědi na otázky, které jim neumím dát – například jaká východiska mají lidé žijící v okolí Aralského jezera. Dotazy na mé politické přesvědčení či volbu prezidenta, které dostávám z médií, ani nepočítám. Pro ty případy bych ráda upozornila čtenáře, že v každém rozhovoru odpovídám minimálně na jednu otázku mystifikací.
Narozena 1970 v Praze. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou. Pracuje jako překladatelka a tlumočnice. Napsala čtyři prózy: Sentimentální román (2009), Mrtvý muž (2011), Celý den se nic nestane (2013) a Jezero (2016). Za posledně jmenovaný titul získala cenu Magnesia Litera 2017 (Kniha roku) a Cenu Evropské unie za literaturu. „Jezerem obohatila Bellová českou literaturu o krutou dystopii, jednu z nejpozoruhodnějších knih posledních let. O krutý příběh o osudu, který lidé připravili přírodě i sobě navzájem. O osudu, kterému vlastně nikdo ani nehodlá vzdorovat,“ napsala o knize Alena Slezáková.