VYRŮSTAL JSEM V KULTUŘE GANGŮ

Fotku na obálku vašeho románu Shuggie Bain jste vybíral sám. Je na ní kluk, který sedí na sušáku prádla někde na sídlišti v Glasgow v osmdesátých letech. Ten sušák má tvar kříže, a tak je symbolika toho portrétu zjevně kristovská. I fotku k Mladýmu Mungovi jste vybíral sám? Ta je naopak dost explicitní, zachycuje polibek dvou mužů. 

Vám se zdá explicitní? Mně přijde velmi intimní. Autorem je fotograf Wolfgang Tillmans, který se v devadesátých letech proslavil dokumentováním queer scény a klubové kultury. Tahle fotka se jmenuje The Cock (Kiss) a na jedné z výstav ji kdosi poničil — poškrábal ji klíčem. Přišlo mi to výmluvné. Každý den sledujeme v televizi obrazy nekonečné války, hladovějící děti, ale někoho přiměje k hněvivé reakci fotka dvou líbajících se mužů. Od té doby, kdy jsem asi před deseti lety poprvé viděl tuhle fotku, jsem obraz dvou líbajících se mužů kromě pornografie nikde jinde neviděl.  

Proto jste ji tedy na obálku vybral?

Vybral jsem ji samozřejmě kvůli příběhu Munga, který vypráví o lásce mezi dvěma dospívajícími chlapci. Ale taky jsem chtěl trochu provokovat a otestovat jednu tezi. Kritika často zmiňuje, že píšu o homofobii — s čímž mimochodem nesouhlasím —, ale řekl jsem si OK, pojďme to otestovat. A prý se skutečně stává, že někdo přijde do knihkupectví, a když zahlédne obálku mojí knihy, otočí ji na druhou stranu.

Někteří kritici vám také vyčítají, že v Mladým Mungovi kopírujete svůj předchozí úspěšný román Shuggie Bain. Opět je tu chlapec-gay, alkoholická matka, násilné mužské prostředí… Mně se ale zdá, že Mladej Mungo je velmi odlišný. Shuggieho jsem četl v podstatě jako román o mateřské lásce, kdežto Mungo se mi zdá být románem o sexuálním zrání, o první homosexuální lásce. 

To napsali v The Scotsman, že? Pro mě je psaní obecně způsob, jak porozumět prostředí, ve kterém jsem vyrůstal — světu, v němž jsem měl pocit, že nemám žádnou moc. Ať už kvůli chudobě, homofobii, nebo bezcitné vládě Margaret Thatcher, která dělnickou třídu, ke které patřila moje rodina, vysloveně nenáviděla. A samozřejmě i kvůli matčině závislosti. Vůči té jsem byl taky bezmocný. Ani člověka, kterého milujete nejvíc na světě, nemůžete přesvědčit, aby přestal pít, pokud sám nechce, pokud nemá rád sám sebe. A tahle bezmoc, kterou jsem jako dítě cítil, je základem všeho, co dnes píšu. Je to snaha tu ránu nějak zacelit. 

A k té odlišnosti obou knih — říkáte to přesně, i pro mě jsou ty knihy velmi jiné. Oba ti kluci jsou sice gayové, ale Shuggie svou sexualitu ještě neprožívá, středobodem jeho života je láska k jeho matce. Jeho jinakost je spíš femininní než homosexuální — nikdy přece svou queer identitu přímo neprojeví. Zato Munga jsem psal záměrně jako knihu o sexualitě. O úzkosti z mužnosti. O tom, jak se do ní ten kluk nedokáže vejít, jak ji neumí „správně“ naplnit. Ani já sám jsem jako mladý muž nedokázal a neuměl jsem mít sám sebe rád. I proto jsem se chtěl vrátit a napsat ne snad přímo Romea a Julii, ale příběh teenagerské lásky, kde mezi milenci existuje nějaké tabu, jejich vztah je zakázaný.  

To tabu se ale netýká jen toho, že jsou queer…

Ne, chtěl jsem vyprávět hlavně příběh dvou dělnických kluků, protože v queer literatuře se milenecký vztah odehrává většinou mezi partnery ze střední třídy, což má úplně jiné důsledky. Střední třída má vždycky nějakou moc svůj život měnit, určovat, dělnická téměř vůbec. Stejně důležité pro mě je, že jeden z těch kluků je protestant a druhý katolík, a to v prostředí skotské společnosti, která je stále velmi sektářská. Proto je láska Munga a Jamese od začátku zatracená. A přitom jim jde o jediné — být spolu. Je jim teprve patnáct… 

Shuggie a Mungo spolu tedy souvisejí vědomě, je to diptych. Teď píšu třetí část, která celou tu volnou tapiserii skotské maskulinity uzavře.

A ta třetí část bude o čem?

Shuggie Bain byl o šestiletém chlapci v éře thatcherismu, Mladej Mungo vyprávěl o patnáctiletém mladíkovi za vlády Johna Majora a třetí román bude vyprávět o dospělém muži v časech Tonyho Blaira. A taky o náboženství, které ve Skotsku stále formuje a ovládá životy mnoha lidí. 

Proč jste chtěl v Mungovi vyprávět právě o sexualitě, první lásce? 

Protože jsem ji nikdy neprožil. Nikdy jsem nezažil něhu první lásky, kterou hetero lidé berou jako samozřejmost. Aspoň ne během dospívání, kdy by k ní mělo ideálně dojít. Můj první milenec byl šestatřicetiletý muž, kterého jsem potkal ve svých osmnácti, devatenácti letech. Byl jsem pořád kluk. Měl jsem proto pocit, že mi v životě bylo něco upřeno. Když jsem dospíval, queer lidi byli neviditelní, nikdo se neodvážil svůj gender projevit. Nikdy jsem nevěděl, jestli ten kluk z vedlejšího sídliště, co se mi líbí, cítí to samé co já. Coming out v osmdesátých letech znamenal připojit se ke komunitě, která prožívala především bolest a truchlení. Měla to být radostná doba objevování, namísto toho všechno bylo zabarvené strachem a otupělé zármutkem. 

Zároveň jsem byl ale součástí gangové kultury. Sídliště v East Endu byla tehdy často rozdělená podle toho, čím se živí tvůj otec nebo podle vyznání. Buď jsi byl protestant, nebo katolík. A tak jsme pořád bojovali a prali se. Je to starý a opakující se příběh — muži toužící po území, respektu, slávě. V antice chtěli, aby se o nich zpívali písně, ale když jsi dělník, co se pere každou sobotu večer, není to žádný epos, ale sociální problém. Prali jsme se ale i kvůli sounáležitosti. Pocitu bratrství. Byla mezi námi hluboká náklonnost. A taky to samozřejmě byla zábava. 

Vy jste byl ale katolík, který vyrůstal v protestantské čtvrti. 

Bil jsem se s katolíky, protože jsem je měl údajně nenávidět — a pak jsem přišel domů, ke své katolické matce. Výmluvně to vypovídá o absurditě maskulinity. V recenzích mých knih se často tvrdí, že pojednávají o queer tématech, ale pro mě jsou především o mužství. Celý život se snažím pochopit svého utlačovatele. Když jsem začal psát Shuggieho, první verze byla psaná pohledem oběti: „Podívejte se, jak těžký život ten kluk má.“ Čím upřímnější jsem k sobě ale byl, tím víc jsem musel jít do hloubky a kruh bolesti se rozšiřoval. Uvědomil jsem si, že i heterosexuální muži nesou obrovskou bolest.  

Z čeho pramení? 

Především z toho, že jim nikdy nebylo dovoleno ji sdílet. Ani svou něhu. Ani svůj strach. 

Strach z čeho?

Třeba z toho, že musejí fárat do dolu, dvě míle pod zem, kde panuje tma, kde se může stát cokoli, a přesto jsou mizerně placení, bez vyhlídky na jakoukoli vděčnost. A přesto nemůžou říct: „Je to děsivé, každý den můžu zemřít.“ Znělo by to zženštile. A tak potlačují své emoce, drží je v sobě a jediný způsob, jakým si umějí ulevit, je násilí a alkoholismus. Když se téhle sebedestruktivní formě terapie vzepřete, stáváte se podezřelý. Ostatní mají pocit, že jimi pohrdáte nebo že se za ně stydíte. Ve Skotsku pořád, každý rok, umírá víc než tisíc lidí na alkoholismus. Každý nese nějakou bolest. A já se skrze své psaní tohle všechno snažím pochopit, i když to vždycky není snadné. Třeba Munga jsem napsal, protože jsem byl hrozně naštvaný. 

Na co jste byl naštvaný? 

Když jsem byl malý kluk, homosexualita byla považovaná za hřích, absolutní zvrácenost. Většinová společnost mi v podstatě říkala, že ze mě vyroste monstrum. Pokud byl nějaký malý chlapec jako já zženštilý, proč by v takovém prostředí vůbec chtěl být sám sebou? A kde by k tomu vzal odvahu? Věděl jsem odmalička, že mě svět vidí jako zrůdu. A zároveň panovalo všeobecné přesvědčení, že nejbezpečnější místo pro chlapce je ve společnosti mužů — jakýchkoli mužů. Svěřovali nás skautským vedoucím, duchovním, sousedovi, co opravoval motorku, posílali nás s dospělými na ryby… Nezáleželo na tom, kdo to byl, důvěra byla samozřejmá. Jsem naštvaný na společnost, která queer a trans děti bila a ponižovala, a přitom skutečným predátorům dávala moc a postavení. Munga jsem napsal, protože jsem chtěl ukázat tenhle horor. A zároveň jsem chtěl tu hrůzu postavit do kontrastu s něhou první lásky.

Ta bolest a vztek jsou ve vašem románu dost explicitní, traumatickým nebo násilným scénám se věnujete velmi obsáhle a detailně. Někdo by možná mohl namítnout, že až moc.

Když jsem psal Shuggieho, byl jsem si vědom, že čtenáři ze střední třídy to můžou vnímat jako „safari chudoby“. Tak jsem si řekl: Dobře, když už je do svého světa vezmu, ať to není jenom sociální atrakce, ale něco, co čtenáře vtáhne. Ať jsou s Agnes a Shuggiem zavření v jednom bytě, ať stejně jako on bezmocně sledují, jak se jeho máma upíjí k smrti. Ať je to nezanechá s pocitem fascinace, ale pochopení. 

Jak už jsem říkal, při psaní Munga jsem ale cítil hlavně vztek. Uvědomil jsem si to během psaní klíčové scény u jezera. Do té doby jsem měl pocit, že svůj hněv zvládám, že se mi ho nějak daří zpracovat. A mezi námi — v první verzi ti muži od jezera prostě odešli. Původní příběh vyprávěl o chlapci, kterého sexuálně zneužijí a on si všechno nechá pro sebe. Představoval jsem si, že Mungo se vrátí domů k mámě a řekne: „Byl to fajn víkend.“ I po tom všem, co se stalo. A to trauma si ponese celý život. Ale když jsem ten text přepisoval, byl jsem tak naštvaný, že jsem ty dva chlápky prostě nemohl nechat jen tak odejít.

Přesto odmítáte pojem „toxická maskulinita“ a raději používáte výraz „performativní maskulinita“. Jaký je v tom rozdíl?

Oslavujeme silné, dominantní, odvážné muže — v sexu, ve válce, v politice — a zároveň je viníme za všechno špatné. Jako by si společnost sama nebyla jistá, jaký typ mužství vlastně chce. A podobně přistupujeme k ženám. Chceme, aby byly krásné, silné, sexy — a pak je za to nenávidíme. Proto považuju za chybné mluvit o toxické maskulinitě. Mužství často ubližuje samo sobě. Mungův bratr Hamish je v hrozné situaci. Je zavřený ve vězení, které si kolem sebe sám vystavěl. Chová se násilně, protože to považuje za projev síly. Zároveň podvědomě ví, že je takové chování sebedestruktivní. 

Když se dívám zpátky na své dětství, musím se ptát: Proč byli kluci kolem mě tak krutí? A odpovědí je, že sami v sobě potlačovali všechno, čím by mohli být jiní. Neměli rádi knihy — protože byly zženštilé. Neměli rádi poezii — protože byla příliš nóbl. Nikdy neřekli své přítelkyni hezké slovo — protože by to působilo něžně a něha znamenala slabost. Můj bratr si vzal kostkovanou košili, a když v ní byla i jen mikroskopická růžová nitka, hned to bylo „teplý“. Nebyl přitom homofobní, ale bál se, že ho tak označí ostatní muži. 

Termín „toxická maskulinita“ je většinou rámován tak, že škodí ostatním — ženám, společnosti. Ale málokdy se ptáme, co dělá chlapcům samotným. Podle mě „toxická maskulinita“ ubližuje především klukům...

Celý rozhovor si můžete přečíst v čísle 7/2025.