Neumíte na nic hrát? Vydávejte fanzin!

Jak se stane, že člověk začne číst nebo dokonce tvořit fanzin?

Pohonem je vždycky nějaká forma fascinace nebo frustrace. Dostanete se na undergroundový koncert, tam si přečtete nějaký fanzin, odnesete si s pískáním v uších i hodně intenzivní hudební zážitek — všechno se vám uleží, začnete vyhledávat další takové časopisy bez ISBN a po čase dostanete třeba chuť zapojit se do kulturního provozu. A bránit toto území. Neumíte na nic hrát? Vydávejte fanzin! Alespoň tak to funguje na hardcore-punkové scéně, která je i z hlediska vydávání fanzinů hodně konzervativní a papíru se drží — příchod internetu pro tuto komunitu nebyl tak zničující jako třeba u scifistů. Potřeba tisknout sešity na levných kopírkách může také pramenit z nějakých estetických důvodů.

Někteří fotografové mají dnes pocit, že fotka patří na papír, i když je jednodušší ji vylepit na internet — nejnovější zinová vlna přišla v nultých letech, kdy právě skupině fotografů kolem několika blogů (například Tiny Vices — blog už neexistuje, pozn. red.) začala scházet ta materiální stránka jejich tvorby. Nevracíme se jenom k vinylům a kazetám, ale taky k papíru. Dává to smysl, dnes se na Instagramu denně otočí téměř sto milionů fotek a videí. Tito fotografové začali vytvářet fotoziny, prodávali je na různých trzích s uměleckými knihami z ruky do ruky a směňovali je — a o své tvorbě dávali samozřejmě vědět na internetu. Několik zajímavých fotografů se najde i u nás, například Václav Tvarůžka.

Lze i v Česku mluvit o nějaké fanzinové tradici?

Dobře známe tradici samizdatu. Ta má s pozdějšími fanziny mnoho společného, alespoň co se týče tiskařských technik a organizace práce v rámci redakčního týmu. Mezi samizdaty najdeme také spoustu publikací, které by se daly označit za fanziny — třeba Punkový maglajz nebo Šot, to byly hardcorové časopisy. Ty se musely tisknout ve vytipovaných tiskárnách, kde se zaměstnanci neptali na občanku, nebo jinak na vlastní pěst. Ale ne všechny československé fanziny byly nutně v opozici ke komunistickému režimu, například fanoušci sci-fi, sdružení v jednotlivých klubech, museli být zapsaní u různých organizací, jako byl Svaz socialistické mládeže, aby se mohli nerušeně věnovat fanouškovství.

Jaký byl vlastně vztah mezi samizdatem a fanzinem?

Ten vztah nebyl přesně definovaný, byli tu disidenti a byli tu chalupáři. Jedni se vymezovali, druzí se chtěli nerušeně — ale se souhlasem režimu — věnovat svému hobby. Vím, že samizdat je vymezený v definicích tím opozičním vztahem k režimu, ale podle mě se dá na vůbec nejobecnější úrovni mluvit o samizdatu i po revoluci. Máme ho spojený s politickým undergroundem, procesy a tak dále, ale přece jenom ten výraz znamená „vydávat si sám“, jinak self-publishing. Když se to vezme čistě technicky. A zmiňovaní disidenti i chalupáři tu jsou tak nějak pořád. Několik odpovědí a příkladů jsme zachytili v knize — ať jde o feministické fanziny jako Bloody Mary, které výrazně formovaly přemýšlení o postavení žen ve společnosti, nebo metalisty obsesivně si sestavující žebříčky tvrdé hudby a píšící fanziny.

Křičím: "To jsem já."

Dá se něco označit za první český fanzin?

Historie českých fanzinů se začala psát na začátku osmdesátých let v Praze, přestože známe i pár dřívějších pokusů. Několik studentů Matfyzu, kteří byli zažraní fanoušci sci-fi, se doslechlo o tom, že v Americe tisknou fanziny, a chtěli to samé — vytvořit si svoji verzi toho za oponou, imaginární Západ, jak říká historik Alexei Yurchak. A podařilo se jim to dokonale, nakopli domácí fandom. Uspořádali fanzin Villoidus, ten měl výtvarně naprosto dokonalé obálky od Káji Saudka, živě se tu diskutovalo a na stránkách čtenáři našli překlady povídek, které oficiálně nevycházely.

Existuje vlastně nějaká použitelná definice fanzinu? Za fanzin by se daly s trochou nadsázky označit už reformační pamflety ze šestnáctého století...

Pamflety se počítají, také patisky tištěné bez souhlasu tiskařských cechů a další neoficiální tiskoviny. Nicméně ta moderní podoba fanzinu vznikla ve třicátých letech v Americe v kroužku scifistů — lucembursko-americký nadšenec, vynálezce a vydavatel Hugo Gernsback poskytl na stránkách svého časopisu Amazing Stories inspiraci a také potřebné adresy, začala se budovat síť klubů a vydávat časopisy. Podle té nejjednodušší definice od teoretika Stephena Duncomba jsou fanziny „nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy distribuované, produkované a publikované samotnými tvůrci“. Fanziny neděláte pro peníze, tisknete je bez cizí pomoci a podzemní novinařině se učíte za pochodu.

Mají ziny i nějaké vlastní estetické specifikum?

Nejčastěji se zmiňuje cut and paste, tedy technika vystřihni a nalep okoukaná od dadaistů. Jde o označení chaotických kolážovitých vizuálů, různě rozstříhaných fotek opatřených výstřižky textů, které si spojujeme s punkovými fanziny ze sedmdesátých let. Ale jsou i fanziny plné strojově napsaného textu a návodů psaných inženýry pro nadšence do počítačových her nebo hardcorové fanziny s velice profesionální úpravou (třeba Hluboká orba). Někdy také fanziny vyrostly do známých časopisů, jako britský i-D, který nakopl kariéru fotografům jako Wolfgang Tillmans nebo Juergen Teller, a příkladů by se našlo víc. Dnes si nejvíc spojíme ty čistě vizuální ziny asi z levných tiskáren s estetikou snapshotových fotografií, od boku střílených snímků, které často dokumentují banální situace.

Miloš Hroch, foto: Barbora Linková

Za zlatou éru fanzinů se asi dají označit sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se setkaly subkultury a levné kopírky. Projevuje se v podobě současných fanzinů skutečnost postsubkultur?

Termín postsubkultury je pokusem lépe uchopit dynamické vztahy ve vkusu dnešní mládeže, které jsou ještě urychlené sociálními sítěmi a celkově internetem. Jednoduše, dřív vaše oblečení přesně určovalo příslušnost k nějakému hudebnímu stylu. Dnes všichni poslouchají všechno, nutně se nevymezují proti systému a tím společným znakem může být třeba nějaký sdílený zážitek — jako na ravu nebo techno akcích. A samozřejmě se tahle propletenost promítá i ve fanzinech — najdeme nezávislé časopisy, které tohle reflektují, nevychází z konkrétní scény a zabývají se třeba i nejnovějšími žánry rodícími se na SoundCloudu. Elektroničtí producenti a producentky tisknou vlastní časopisy. Formát zinu využívají i velké popové hvězdy jako Kanye West nebo Frank Ocean.

Jaká je v době blogů, sociálních sítí a Redditu úloha fanzinů?

Dřív měly donést co nejrychleji informace o koncertech, knihách nebo demonstracích, dnes jsou spíš tmelem komunity — drží ji pohromadě. Stávají se z nich takové dokumenty doby, černé skříňky pocitů a zážitků. Autoři i čtenáři jsou často jedni a ti samí, čtete cizí ziny a píšete ten vlastní. Je v tom kus nostalgie, ale taky protest a touha vytáhnout z toho nekonečného proudu podnětů, který se na nás valí z telefonů a obrazovek počítačů, to podstatné.

Hraje v tom roli i přináležitost k nějaké lokalitě?

Fanoušci byli vždycky víc spojení virtuálně, nějakým zápalem a nadšením, ne nutně místem. A vkus a společné téma tmelily komunitu. Fanziny byly stavebním kamenem subkultur a různých scén. To platí dodnes, jak jsem už říkal, nejlepším příkladem je hardcore-punková scéna — tu globálně propojuje fanzin Maximum Rocknroll, nejdéle vycházející fanzin vůbec. A přestože ty fotografické ziny nenesou žádné poselství, jsou uměleckým objektem a mají punc fetiše, také se kolem nich tvoří komunity — to docela důkladně dokumentoval napříč Evropou kolektiv Zines of the Zone a je to vidět například i na pražském Zine Festu.