Izraelská společnost jako děravá síť

Přijde kůň do baru je kniha plná vtipů, tedy jedné z nejtěžších překladatelských disciplín. Jak se vám překládala? To je pravda – přeložit vtip tak, aby neztratil na vtipnosti, je rozhodně výzva. A v téhle knize nešlo ani tak o anekdoty, ty se daly převést celkem bez potíží, ale spíš o některé vtipné narážky na izraelské reálie. Například děj se odehrává v městečku Netanja a bavič Dovík na to konto celý večer vtipkuje – Netanja je nechvalně proslulá spojením s mafií, což každý Izraelec ví, ale většina českých čtenářů o tom nemá ani ponětí. Proto bylo potřeba všechny narážky a vtípky, které se ve stand-upu objeví, trochu přizpůsobit nebo patřičně uvést a zároveň nezapomenout na to, aby ta vysvětlení zněla v přímé řeči a neformálním projevu přirozeně, a ne jako poučka z knihy. Podobně to bylo třeba i s vojenským slangem – přeložit narážky tak, aby byly zároveň vtipné i srozumitelné a k tomu nepůsobily šroubovaně. Někde jsme se s Marianou Fisher, se kterou jsme na překladu spolupracovaly, celkem vyřádily a třeba oproti anglickému překladu jsme leccos převedly trochu volněji. Tyhle výzvy mám při překládání ráda, baví mě lámat si hlavu, jak něco vyřešit, a užívat si ten okamžik, kdy člověk ví, že na to „kápnul“. Studovala jste pro překlad nějaké komediální vystoupení? Trochu ano. To byla další zábavná část práce na překladu. Hlavní hrdina mluví hodně hovorovou hebrejštinou, a když jsem hledala správnou míru hovorovosti v češtině, projížděla jsem si ze zvědavosti záznamy českých stand-upů, třeba z pořadu Na stojáka. Nakonec mi to však vlastně tolik nepomohlo, protože zatímco v Izraeli se tahle vystoupení nesou v duchu amerického stand-upu, v Čechách tenhle žánr nemá moc velkou tradici. Tady jsou běžnější skeče, v nichž komici nevystupují sami za sebe a místo toho spíš hrají různé postavy, takže i ta mluva je dost stylizovaná. Při překládání jsem si taky dost často přehrávala scény nahlas, abych si byla jistá, že promluvy znějí přirozeně. Jestli se to povedlo, to budou mít už brzy zájemci o Grossmanovo dílo možnost posoudit, protože jsme s Marianou pro stanici Vltava zároveň připravily četbu na pokračování. Vysílat by se měla teď v květnu. Grossman je rovněž autorem několika knih z ranku literatury faktu, píše novinové sloupky. Protíná se jeho publicistické psaní s tím prozaickým? Grossman v rozhovorech zdůrazňuje, že sám sebe vnímá především jako romanopisce. A trvá na tom, že jeho knihy mají být čteny jako romány, a ne jak politické alegorie. Zároveň však občas cítí potřebu vyjádřit se k politické situaci. Hlavně v posledních letech, od tragické smrti jeho syna Uriho a od vydání románu Žena prchá před zprávou, který autor dopsal po synově smrti, začal být Grossman víc než kdy dřív vnímán jako morální a politická autorita, od které se očekává, že bude umět hledat řešení situace, v níž se Izrael nachází. A protože Grossmanovy knihy se neodehrávají v bezčasí nebo nějakém vakuu, odráží se v nich politická i společenská situace. To hlavní, co Grossmana zajímá, jsou však podle jeho vlastních slov „vztahy mezi lidmi a vztah člověka k sobě samému“.

David Grossman, foto: Claude Truong-Ngoc

Grossmanův otec jednu dobu pracoval jako knihovník a David velkou část dětství strávil čtením, dokonce v devíti letech zvítězil ve soutěži znalostí o dílu Šoloma Alejchema. Dalo by se Grossmanovo dílo vřadit do nějaké izraelské literární linie nebo tradice? Grossman patří mezi izraelskou literární špičku, spolu s Amosem Ozem, A. B. Jehošuou, Meirem Šalevem, Etgarem Keretem... přitom každý z těchto autorů má svůj vlastní osobitý styl a svá témata. Dalo by se ale říct, že Grossman patří mezi autory, kteří se ve svých dílech často vracejí k tématu holocaustu, i když je zpracovávají spíš nepřímo. Zajímá ho vliv traumatu na druhou generaci, na dětství a vztahy v rodině, vše často líčí dost neotřele, z dětského pohledu. Jeho knihy jsou bytostně izraelské, ale témata, která řeší, mají vlastně univerzální platnost. Pokud jde o setkání s dílem Šoloma Alejchema bylo určující pro Grossmanovu tvorbu i pro jeho kariéru. V rozhovoru, který poskytl při své návštěvě Prahy v roce 2005 to zformuloval takto: „Šoloma Alejchema jsem objevil jako dítě – začal jsem ho číst v osmi letech v Izraeli a jeho povídky mě dokázaly přesvědčit, že tu stále souběžně s mým životem existuje židovský štetl. Zdrtilo mě, když jsem si uvědomil, že to není pravda, a od té doby mě život evropských Židů před holokaustem doslova fascinuje. V podstatě mě tedy Šolom Alejchem ve chvíli, kdy jsem zjistil, že svět jím stvořený byl zničen, přivedl k tomu, abych o holokaustu psal. Byl to možná až dětinský, ale velice opravdový závazek.“ Znalostní soutěž o Alejchemovi zároveň nasměrovala Grossmanovu kariéru. Šlo o rozhlasovou soutěž a devítiletý Grossman v ní porážel jednoho dospělého soutěžícího za druhým. Do finále ho vedení rozhlasu nakonec nepustilo, protože v souladu se socialistickými ideály tehdejší doby usoudilo, že by nebylo správné, aby dítě získalo hlavní cenu – 200 dolarů –, takové materialistické pokušení by zřejmě mohlo ohrozit jeho vývoj. Jako odškodné Grossmanovi nabídli místo dětského herce v rozhlase a také místo dopisovatele (v doprovodu maminky pak za reportážemi cestoval po celém Izraeli). V rozhlase pak Grossman pracoval až do svých pětatřiceti. David Grossman je minimálně od druhé izraelsko-libanonské války v roce 2006, při níž zemřel i jeho syn Uri, brán za protiválečného levičáka. Jaký obraz Izraele vyvstává z jeho románů? O tom by se asi dala psát celá pojednání, jedním ze zajímavých, vracejících se motivů je líčení izraelské společnosti jako děravé sítě, nefunkčního soukolí, které mele naprázdno a které nedokáže pomoci jednotlivci v tíživé situaci (a vlastně tu situaci spíš vytváří nebo zhoršuje). Grossmanovi hrdinové, rozhodnutí zachránit své blízké nebo sebe sama, se vydávají na cestu nebo jakýsi kvest, který si sami určili a na nějž se vyzbrojili magickými rituály, jež si sami vymýšlejí. Momik z románu Viz: Láska se pouští do boje s Bestií – přízrakem holocaustu, aby vysvobodil rodiče. Dospívající Tamar z Mít s kým běžet se na vlastní pěst vydává zachránit blízkého člověka podle vlastního propracovaného plánu, když společnost ani rodina, nedokázaly pomoci. Ora z románu Žena prchá před zprávou láme nad společností hůl a rozhodne se utéct před tragickou zvěstí, která ji hrozí dostihnout, a ochránit tak svého syna. A Dovík, hrdina knihy Přijde kůň do baru, se jako dítě rozhodne chodit po rukou – převrátit význam, změnit kontext a tím uniknout mučivé realitě, kterou představuje všudypřítomná šikana i nezdravé prostředí v rodině přeživších holocaustu. Kromě Davida Grossmana překládáte do češtiny další izraelské autory, například Amose Oze nebo Uri Orleva. Dostávají se k vám knihy spíš jako nabídky z nakladatelství nebo si občas i vybíráte? Máte své favority? U většiny knih, které jsem sama nebo v tandemu s Marianou Fisher přeložila, přišel první impulz od nakladatelství, redaktoři se se mnou ale často radí, zajímá je můj názor na knihu a na její šance na českém trhu, jde tak mnohdy spíš o spolupráci než o překlad na objednávku. Stává se také, že já i nakladatelství uděláme stejný „objev“ a nabídnou mi knihu, kterou jsem se chystala doporučit. Přála bych si mít čas nabízet nebo překládat si do šuplíku knížky, které mě zaujmou, ale jsem tak zavalená prací, že na to zatím nemám kapacitu. A vždycky když začnu mít dojem, že teď konečně nadešla chvíle pustit se do propagace nějakého svého objevu, objeví se další lákavá pracovní nabídka a soukromé plány jdou zase k ledu. Takhle před sebou už několik let tlačím svůj vysněný projekt – sborník her jednoho z předních izraelských dramatiků, Chanocha Levina. Ale ono to přijde, a nebude to tak dlouho trvat.