Hungaristika je v Česku „malým oborem“

Literární díla nalézají svůj druhý život v překladu. Nejde pouze o nová jazyková řešení a významy, které přirozeně plynou z překladatelského aktu, ale o celé životní prostředí: dílo vstupuje do nového kulturního i společenského rámce, jež určuje jeho recepci. A naopak — dílo může společnost někam posunout. Hungarista a překladatel Evžen Gál se tomuto druhému životu věnuje v třídílné práci Cesty a portréty, jejíž první díl nedávno vyšel v nakladatelství Karolinum. Podtitul slibuje studie „moderní maďarské literatury v českém kontextu“.

Nedá mi to: jaký smysl má studovat maďarskou — a potažmo jakoukoliv jinou — literaturu v českém kontextu?

Evžen Gál: Cesty a portréty...<br>Karolinum, Praha 2020

Evžen Gál: Cesty a portréty...
Karolinum, Praha 2020

Obecně vzato důvodů, proč studovat cizí literaturu v českém kontextu, je hodně. Zůstaňme jen u té maďarské. Oba naše národy jsou součástí střední Evropy, naše dějiny ukazují četné podobnosti a pochopitelně i rozdílné vývojové linie. Literatura je jedna z forem, jak oba národy reagovaly na nejrůznější podněty, jak se s nimi vypořádaly, popřípadě co té druhé kultuře předaly, jak ji inspirovaly. Uvedl bych jeden příklad, třebaže není z moderní literatury, které se věnuji. Imre Madách je klasický maďarský spisovatel, jehož proslulou hru Tragédie člověka uvedlo české Národní divadlo v roce 1892. Přijetí této hry bylo mimořádné a ohromující: nadšení studenti nejenže zpívali Marseillaisu ve známé pařížské scéně spolu s účinkujícími, ale připravovali pod vlivem této hry i politické akce, na které policie „musela“ reagovat. Tato hra zaznamenala mimořádnou oblibu u českého obecenstva i v dalších reprízách a pozdějších jevištních uvedeních — a to nejen v Praze —, jež vytrvala až do roku 1909, kdy ji znovu uvedl na scénu tentýž Jaroslav Kvapil, který režíroval i první premiéru. Hra tentokráte propadla, a jistě to nebylo z důvodu horší kvality její adaptace, ale z důvodu změněného politického kontextu. Jiný příklad: svůj vůbec první doslov k maďarské literatuře jsem napsal v roce 1984, k výboru poezie Dezső Kosztolányiho Blažená smutná píseň. Autor je, poněkud zjednodušeně řečeno, snad nejčistším představitelem maďarského lartpourlartismu. V době, kdy oficiální „kulturní politika“ chtěla po autorech stranickost, to byla skoro revolta, přinejmenším taková středoevropská „smutná blaženost“, že se pokoušíte tvářit normálně. Ale abych nebyl úplně osobní: když má člověk načteno dost maďarské literatury, pochopí i leccos z toho, co se dnes v Maďarsku děje. Jistě, dnes je literatura především imanentní estetickou hodnotou, ale nikdy nerezignuje ani na jiné své funkce, ani na ty společenské a poznávací.

Imre Madách, zdroj: Wikimedia Commons

Imre Madách, zdroj: Wikimedia Commons

Zastavme se ještě u onoho „českého kontextu“. Co si pod tím představit? Nabízí se překlady, vývoj tuzemské hungaristiky, kritická recepce konkrétních děl, jejich čtenářský ohlas…

Ano, toto vše znamená „český kontext“. A také další okolnosti, o kterých jsem mluvil. Hungaristika je ale v českých zemích „malým“ oborem, je málo literátů, lingvistů, historiků i překladatelů, a tak všechny ty oblasti, o kterých mluvíte, jsou zpracovány jen částečně — někdy dokonce vůbec. První díl mé práce nabízí můj pohled na jednotlivé autory a díla v českých překladech, dodává bibliografické zdroje k jejich recepci. A poslední, třetí díl by měl obsahovat i miniportréty českých překladatelů. V prvním díle je pak rozsáhlejší studie o Petru Rákosovi, jenž byl nepochybně otcem poválečného systematického vydávání maďarské literatury a také učitelem většiny českých překladatelů.

Další zajímavou otázkou ovšem je i to, jak česká recepce či český zájem — odborný i laický — odpovídá maďarskému literárnímu kánonu.

A lze mluvit o nějakém kánonu, nebo alespoň jeho reprezentativním výseku? Co z maďarské literatury je vlastně českým čtenářům dostupné?

Řekl bych, že pokud jde o maďarskou literaturu 20. století, popřípadě o literaturu současnou, je v zásadě to nejpodstatnější dostupné. Slovník spisovatelů — Maďarsko obsahuje stovky maďarských autorů a přeložených děl, někdy je i současný hungarista překvapen, když si v něm listuje, co z maďarské literatury se vydávalo i v meziválečném období minulého století. Takže o reprezentativním výseku se určitě mluvit dá, třebaže nepochybně existují také nějaká bílá místa. Kánon už je složitější otázka, protože recepce domácí a zahraniční závisí na mnoha rozdílných faktorech, mimo jiné například na kvalitě překladu či na významu toho směru literatury, který daný autor reprezentuje, v té či oné národní literatuře. Příkladem budiž Endre Ady, jehož význam pro maďarskou literaturu je fundamentální, ale především právě v maďarském kontextu, a nikoli například v českém, kde symbolismus už byl přítomný, ale nebyl tak bytostně srostlý s identitou národa jako právě u Adyho.

Pokud však zůstaneme jen u autorů, kteří jsou v tomto svazku zastoupeni, zcela nepochybně bych všechny z nich bez váhání zařadil do maďarského literárního kánonu i do toho fiktivního „maďarského kánonu z pohledu ideálního českého čtenáře“. Dnes bych řekl, že český čtenář už nezná jenom Petőfiho, ale přinejmenším i Máraiho, Kertésze, Esterházyho, a dokonce snad také Pilinszkého, jehož poezie se dostala i do čítanek českých středoškoláků.

Endre Ady, foto: Aladár Szekély

Endre Ady, foto: Aladár Szekély

V úvodu knihy píšete, že o systematickém vydávání maďarské literatury se dá mluvit až v poválečném období. Proč tomu tak bylo?

Částečně už jsem na to odpověděl, zmínil jsem „nestora“ české poválečné hungaristiky Petra Rákose. Nesmíme zapomenout na skutečnost, že oba naše národy se po válce ocitly v tzv. socialistickém táboře, ve kterém se na základě dohody vydávávala i literární díla ze „spřátelených zemí“. Česká hungaristika měla mimořádné štěstí, že v průsečíku těchto snah stál právě Petr Rákos, člověk nadprůměrně vzdělaný, odborně fundovaný, jenž tuto skulinu využil znamenitě, a díky jeho snaze byla vydána maďarská klasická literatura, přičemž překladatelé vyšli většinou právě z jeho dílny.

Jaká byla tedy za minulého režimu v nakladatelstvích ohledně maďarské literatury ediční praxe? Předpokládám, že se jako u jiných zahraničních literatur redakce soustředily na klasiku a „prověřené“ současníky.

Máte pravdu, byla to především klasická literatura, ale nejen ta. Těžiště přeložených děl se postupně přesouvalo i na žijící autory, a někdy se dokonce stalo, že ani klasická díla neprošla. Příkladem může být Gyula Illyés, tehdy ještě žijící klasik, jemuž sice byla vydána dvě prozaická díla, ale větší výbor z poezie nikoli, protože se „proslýchalo“, že se zastal maďarských intelektuálů, kteří vyjádřili své sympatie k českým chartistům. Samozřejmě nevydali ani Györgye Konráda, nejznámějšího maďarského disidenta, třebaže jeho klíčové dílo Kurátor vyšlo v Maďarsku legálně, tedy nikoli v samizdatu.

Naopak velmi jsem kdysi přivítal, když byla vydána trilogie Údolí na konci světa od maďarského prozaika Alexandra Lenarda, žijícího po válce hlavně v Brazílii, jenž byl polozapomenutý i v Maďarsku, ačkoli jeho dílo bych osobně rozhodně řadil mezi špičky maďarského literárního kánonu. Vydání klíčového díla Györgye Spiróa Pod značkou X zase bylo pozastavené na přímý zásah polského ministra zahraničí u svého československého kolegy, protože považoval toto dílo za protipolské…

György Spiró, foto: Gaspár Stekovics

György Spiró, foto: Gaspár Stekovics

Když mluvíme o minulém režimu, tak nejde jen o české, ale také o slovenské kontexty. Myslím, že není přehánění, když bychom označili maďarsko-slovenské vztahy po dlouhou dobu jejich trvání za napjaté. Projevilo se to nějak na překladové a ediční frontě?

Slovensko-maďarské vztahy jsou na politické úrovni dlouhodobě napjaté, někdy mám dokonce pocit, že v období minulém byly konsolidovanější. Ale to je jenom zdání, protože „společný sovětský blok“ nedal vyniknout historickým sporům, které tyto dva národy doprovázely od národního obrození. „Socialistická“ praxe však toto všechno zametla pod koberec, v rámci mezistátních smluv byla mezi maďarskou a slovenskou literaturou vzájemná kulturní výměna. V některých případech dokonce na Slovensku vyšla i taková maďarská díla, která česká nakladatelství vydat nemohla, jako například román Ákose Kertésze Makra, jenž neodpovídal „české“ představě socialistického realismu. I tam hodně záleželo na osobnostech hungaristů, literárních historiků a překladatelů, jakými byli, respektive jsou například Karol Wlachovský, Vojtech Kondrót, Rudolf Chmel a další, kteří byli nejen na slovo vzatí odborníci, ale též skuteční milovníci maďarské literatury.

Jaký vliv měla na nakladatelský výběr maďarských titulů změna režimu v roce 1989?

Po listopadu 1989 nastala „chudá éra“ pro maďarskou překladovou literaturu, což bylo samozřejmé vzhledem k tomu, jaký vnitřní dluh měla samotná česká literatura, už vůbec nemluvě o českém vydávání jiných velkých literatur, jako je anglosaská, francouzská a další, které v předlistopadovém období „trpěly“ mnohem více než ta maďarská. Bylo to období, kde se maďarská literatura většinou pravidelně objevovala v časopisech, především v Lettre Internationale. Když se pak český knižní trh „konsolidoval“, splatily se největší dluhy, zájem se postupně začal obracet i na maďarské autory, a to třeba už z toho jednoduchého důvodu, že mnozí z nich — například Márai, Nádas, Esterházy, Kertész, Krasznahorkai a jiní — slavili obrovské úspěchy na západních knižních trzích. První, kdo o maďarskou literaturu projevil zájem, byl Petr Sacher, jenž jako navrátivší se emigrant vydal několik titulů. Nakladatelství Academia v čele s Alexandrem Tomským, který byl také emigrant, maďarskou literaturu vydávalo pravidelně, především Máraiho, ale i jiné autory. Postupně se pak objevila také menší nakladatelství, která dodnes pravidelně vydávají současné autory. A nesmíme zapomenout ani na obrovský impuls, který dalo překladové literatuře ve střední Evropě nakladatelství Kalligram, jež bylo sice doma na Slovensku, ale zaměřilo se na vzájemné vydávání literatury celého našeho regionu. V tomto období se objevili také noví čeští překladatelé maďarské literatury, a soudě podle jejich ocenění (ceny Magnesia Litera, ocenění Obce překladatelů aj.), výtečná kvalita českých překladatelů maďarské literatury pokračuje i v současnosti.

Od transformace uplynulo přes třicet let. Můžete zhodnotit maďarskou literaturu v českém kontextu dneška?

Po roce 2002, kdy zesnul Petr Rákos, česká hungaristika hodně osiřela a ztratila ono „centrum“, které v jeho osobě měla. Na druhé straně tu vzniklo mnoho „malých center“, což je svým způsobem také výhoda, a dokonce bych řekl, že v dnešním světě je to i přirozenější. Profesor Rákos by z toho měl zcela jistě radost. A moje zkušenost je taková, že nejen starší, ale i ti mladší překladatelé už zcela jednoznačně potvrdili své translatologické dovednosti, jakož i svůj literární vkus při výběru překládaných děl. Maďarská literatura je výborná, má velmi dobré jméno ve světě, je tam celá řada nových podnětů i nových tvůrců, kteří oslovují nejen domácí čtenáře, ale také zájemce za hranicemi Maďarska. Literárních časopisů v Česku je poskrovnu, ale současní hungaristé využívají i nové digitální platformy.  

Které dílo maďarské literatury zatím v českém překladu chybí?

Z té klasické bych vedle již zmíněného Illyése uvedl nejvýznamnějšího představitele maďarské avantgardy Lajose Kassáka, jehož básnické dílo je pro českého čtenáře téměř neznámé. Jedním z mých velkých favoritů by rozhodně byl také Aladár Kuncz se svým románem Černý klášter, kde zachycuje období první světové války, které strávil ve francouzském vězení. Nikdy jsem nečetl tak autentickou výpověď o tom, jak se rodí lidská solidarita, jako v tomto díle. A když už jsme u tohoto Maďara z Rumunska, tak bych rozhodně přivítal také některé další maďarské klasiky, kteří tvořili za hranicemi Maďarska, mezi které patří například Lajos Grendel či András Sütő. Tato tzv. menšinová maďarská literatura je českému čtenáři téměř neznámá.