Coniáš, setkání zapálených čtenářů fantastiky
Občas ještě zaslechnu, že lidé, kteří chodí na cony, jsou divní. Posledně už to nebylo s pohrdáním, jen s takovým blahosklonným úsměvem, obvykle vyhrazeným pro děti. Všem, kdo si tohle myslí, bych ráda citovala kmotra Křepelku z první kapitoly Společenstva Prstenu: „Jestli ti jsou divní, tak bychom tady užili divnosti trochu víc.“
Pro ty z vás, kteří jen matně tuší: slovo con nemá nic společného s anglickým con, podfuk, nýbrž vzniklo zkrácením convention, setkání. Nevinné slůvko, pod kterým si sotva představíte, na jak fantastické lidi tam narazíte. Proto cony mívají upřesňující předponu či příponu: tak je třeba Whocon, Tolkiencon, Trpaslicon… a Coniáš, který pořádá Městská knihovna v Praze zhruba v polovině září.
Con může být záležitostí na jedno odpoledne nebo na více než týden a konává se pravidelně jednou do roka. Jedním z coníčků je Čaj se Sherlockem Holmesem; jako správný čajový dýchánek začíná o páté. Jak je patrné z názvu, je to setkání příznivců detektivek. I na něj můžete přijít k nám do Ústřední knihovny — letos netradičně na jaře, 20. května 2022. Obvykle ale bývá už v lednu u příležitosti narozenin slovutného detektiva SH.
Jádro každého conu tvoří pásmo přednášek, besed a workshopů; je to taková víkendová škola, ale na fascinující témata. Dalo by se říct, že con je svátkem vědění a oslavou fantazie. Pro ty, kdo si chtějí odpočinout a jen se bavit, je pokaždé připravená hromada deskových her. Účastníci v kostýmech jsou vždycky vítáni, ale to jsou i účastníci bez kostýmů.
Také se tu slaví úspěchy — vyhlašují se výsledky literárních soutěží či křtí knihy. Coniáš odnedávna vydává povídkový e-sborník. Letos vyjde již třetí z těchto antologií, které najdete ke stažení v katalogu knihovny. Když se začínala chystat první coniáší antologie, nachomýtla jsem se u toho a řekla: „Jé, a můžu tam taky něco napsat?“ Editorka souhlasila a nevarovala mě, že to bude sborník povídek, které už předtím vyšly v Pevnosti, a vesměs od známých autorů. Jsem nesvá v tak vybrané společnosti, připadám si, jako bych dorazila na ples v teplákách. Přesto jsem ráda, že jsem mohla pro Legendy Coniáše napsat povídku o knihovně.
Ještě raději mám druhý sborník s názvem Duchové Coniáše; tady jsem v dobré společnosti autorů, kteří známí teprve budou. Velká část jich prošla literárním kurzem Seď doma a piš, který knihovna také pořádá, ale to by bylo na delší povídání.
Místo toho zavzpomínám na svůj první Coniáš. Není to dávno; asi tak pět let. Právě jsem se přistěhovala do Prahy z ospalého městečka. Byla jsem zvyklá, že lidi, se kterými si můžu povídat o fantastice, jsou velice vzácní. Nesmělá introvertka, na společenských událostech postávající v koutě. Jenže con má zvláštní jiskřivou atmosféru: i když jsem tam skoro nikoho neznala, věděla jsem, že všichni kolem mě jsou scifisti-fantazáci. Věděla jsem, že když se dám s někým do řeči, nebudeme si povídat o sportu nebo politice, ale o fantastických knihách, komiksech, filmech, seriálech, deskovkách — zkrátka o věcech, ke kterým mám co říci.
Opustila jsem tedy místo v koutě a nesměle popošla ke stánku s knihami v naději, že poskytnou snadný začátek konverzace. U stánku tehdy stál nakladatel, který mi vydal první povídku. Ještě jsme se skoro neznali, ale tvářil se, jako bychom byli staří kamarádi. Postěžovala jsem si, že tu nikoho neznám. Opřel se o pult a rozhlédl se. „Stačí, když tě seznámím s ním, on tě seznámí se všemi ostatními,“ kývl na divoce vyhlížející individuum, třímající plyšovou jednorožčí hlavu na tyči. (Dnes už vím, že je to vynikající autor pravzácného žánru: humoristické fantastiky.) Potom začal jmenovat další přítomné hosty. Ukázalo se, že všechna ta jména znám. Jen jsem k nim neměla přiřazené obličeje; vídám je totiž na obálkách knih. Došlo mi, čím je Coniáš zvláštní. Je docela malý. Ale určitě má největší koncentraci spisovatelů fantastiky na metr čtvereční. Pro mě byl Coniáš terapií: odnaučil mě stát v koutě, našla jsem na něm kamarády — a na tom posledním jsem třeba vedla workshop o tom, jak napsat hororový sonet.
Co mám na conech vůbec — a na Coniáši zvlášť — nejradši, jsou témata hovorů, která jsou v běžné společnosti tak trochu tabu. Zkuste se někdy zeptat na večírku: „Řekněme, že mám dračí vejce a chci ho vysedět; jakou teplotu potřebuju, abych získala roztomilé dráčátko, ne dračí vejce natvrdo?“ a lidé se na vás pravděpodobně budou dívat, jako by vám přeskočilo. Když tuhle otázku položíte na conu, nikdo ani nemrkne; možná někdo řekne: „Hele, a dá se dračí vejce vůbec uvařit?“ nebo „Jak by asi chutnalo?“, a než se nadějete, diskuse odbočí k receptům a vám je jasné, že tu povídku o chovateli draků budete muset předělat.
Souzníte-li s něčím z výše uvedeného, nebo jen hledáte dobrodružství — přijďte 17. září na Coniáš. I kdybyste byli nesmělí a zakřiknutí nebo nedejbože úplně normální.
Jarmila Kašparová je knihovnicí v Městské knihovně v Praze a kromě toho, že ji potkáte mezi knížkami v Ústřední knihovně, tak je také součástí přípravného týmu akce Coniáš. Pomáhá také s vedením kurzů tvůrčího psaní Seď doma a piš. Ve volném čase většinou sedí doma a píše. Letos jí snad vyjde první román.