Ukázky: Anna Štičková

Anna Štičková (*1994) studovala literaturu a management v kultuře. Profesně se věnuje výzkumu knižního trhu a nezávislé literatuře, popularizaci knih, čtení a knižní kultury, spoluvede Asociaci malých nakladatelů a knihkupců.

Anna Štičková, foto: Sylva Ficová

Ráda čte současnou izraelskou literaturu, ilustrované knihy pro děti a poezii. Dosud vydala dvě básnické sbírky — Nádech výdech (No Limits Art, 2015) a Nejsi ze Sudet? (No Limits Art, 2019). Jedna z jejích básní vyšla i v antologii Pandezie (Revue Prostor, ed. Anna Luňáková, 2021).

Šeptáš kávovníku

Pečlivě rozplétáš kořínky kávovníku
hlína se sype z nekončících spojení 
tvoje trpělivý ruce na setmělý verandě
hladí kávovník

Šeptáš mu
že to bude dobrý
mazlíš se s jeho kořeny 

představuju si
jak tvoje hebký hřejivý dlaně
rozplétají trpělivě vlasy naší dcery
jak tvoje hbitý prsty
zaplétají a rozplétají copy a culíky
co si zrovna mladá dáma poručí
ty budeš ta hodná a chápající to už víme

Najednou na setmělý verandě stojí
s copy co potřebují rozplést
a dětskýma očima
co vidí všechny francouzské copy a koňské ohony
které musíte rychle vytvořit

Realita na kterou nejsem připravená
ale pod doteky tvých hřejivých hbitých prstů
o ní mezi rozesazenými kávovníky snívám
a utěšuju mladou dámu v sobě
že to bude dobrý

Dětská lékařka

Uprostřed horečky 
když se otřásám
pod náporem chladu
myslím na ruce 
své dětské lékařky Lieblové

mívala teplé ruce 
když kladla studený stetoskop
na můj plochý hrudník 
rozvážně říkala
že jsem na svůj věk 
malá a hubená 

Její soví oči 
budily dojem že vědí 
o animálních zákoutích
mojí duše 

Po telefonu konzultovala s mou babičkou
též lékařkou 
a nakonec teplým ale krákoravým hlasem
oznámila mně i matce 
že musím víc jíst 

Potkávala jsem ji ve městě 
mívala na těch teplých rukou
kožené rukavice 
její krátké hnědé vlasy
soví oči snědá pleť 
kterou jsem si pro naši rodinnou vybledlost 
spojovala s elegancí
ty ruce v kožených rukavicích
ve mně vzbuzovaly důvěru 
i strach

Vždycky se mě na ulici ptala
jestli už víc jím
a já jsem těm teplým rukám 
v kožených rukavicích
nedokázala říct 
že jídlo se mi jeví jako ztráta času

Vzpomínka mé dcery na její matku

Matka měla své rituály 
nebyla schopna se jich zříct
Léta opečovávala pokrývku na barches
od své dávné přítelkyně z New Yorku
A každý pátek jí překrývala dvě chaly

Nemohlo to být jinak
až umanutě trvala na pátečních večeřích
zvala známé přátele i cizí lidi
Tvrdila ale že nejlepší je když jsme samy tři

Rozčilovalo mě do morku kostí
že mě ocejchovala a nemůžu jít pryč
mnohokrát jsem se zařekla
že žádný další pátek

Jenže
nemohla se vzdát toho kým byla
pokrývku ukládala stále na stejné místo
ve skříňce nad troubou tak
aby až vytáhne barchesy z trouby
mohla je vzápětí zakrýt
Dokud nepožehná vínu
a neodkryje je
nevezme dva sváteční bochníky
Baruch ata Adonaj Elohejnu… který nám ze země vyvádíš chléb

Když někdy nebyla doma
a já na ni zrovna měla vztek
pokrývku jsem schovávala
aby ji musela hledat
abych ji potrápila

v pátek ale byla vždycky na svém místě
nevím která z nich ji beze slova vrátila na místo
aby až se v pátek otevře trouba… 

Matka se do New Yorku nikdy nepodívala
ale ať se dělo cokoli
v pátek jsme překrývaly chaly

Měla své rituály 
Nedokázala se vzdát toho kým byla
ani to plně přijmout 
proto jsme na pesachový stůl 
vždycky dávaly pomeranč 

Otevírám troubu
a hmatám do skříňky

Úroda

Jsme samy ve svých velkých postelích
hmatáme po svých tělech
po těle té druhé
ale nemůžeme se dohmatat

rozdírám prostěradlo 
trhám matraci a hledám tě 
nacházím ale jen roztoče 
a květiny které kdosi do matrace zasil
my jsme je svými těly zalévaly
a ony teď raší z mé postele
zplodily jsme našimi klíny
postel plnou květů

a obrys tvého těla vystupuje ze stonků
ale nemůžu tě nahmatat
dohmatat se tě
hmatám jen roztoče a kořínky

z rozedrané matrace přesazuju květiny 
květníky plní byt
zalévám
měním se v džungli

čekám až se vrátíš
abys zabořila ruce do květníků
hlíny
mě
klínu
a zjistila
jak tvá úroda povyrostla

Ve třetím patře gymplu

Mluvily jsme o různých mužích
Skryté ve třetím patře gymplu
ale ve skrytu milovaly ženy kolem nás
Spolužačku která chodila s údajně nejhezčím klukem ze školy
ale nám přišla nejhezčí ona
učitelky biologie a/nebo češtiny
které chodily ráno do školy uštvané 
od svých rodin

O různých mužích jsme mluvily proto
že nás to naučili
tak se to má
tak se to patří
Myslely jsme že mluvením o stvořeních
která nám byla na hony vzdálená
zakryjeme kousek svojí divnosti
protože je přece normální
v našem věku mluvit o mužích 

Je normální bavit se o něčem 
co je mi na hony vzdálené?

Nemluvily jsme o tom
o čem jsme chtěly mluvit skutečně 
že se nám líbí spolužačky
kamarádky našich matek
dcery těchto kamarádek 
paní v samoobsluze
která každý pátek nakupuje 
pro svou rodinu 

Myslely jsme na ženy
ale mluvily o něčem
co je nám na hony vzdálené

Mluvíš už konečně o tom
co tě zajímá?

Autorka za redakční úpravy děkuje Alžbětě Stančákové.