Zuzana Říhová: Kdyby to ztroskotání bylo menší, tak se tolik nenaučím
„Cestou špendlíků nebo jehel“ — kniha, která před dvěma lety vzbudila výrazný zájem o její autorku. Zuzana Říhová za ni pak získala nominaci na cenu Magnesia Litera. A čtenáři začali netrpělivě vyhlížet další román. Jenže někdy se to prostě hned nepovede. A je záslužné o tom mluvit…
V Hostcastu Pracanti, který vychází každý měsíc na všech podcastových platformách, se Zuzana Říhová rozpovídala mimo jiné právě i o tom, jak snadno se někdy autor dostane do slepé uličky.
Jestli si dobře vzpomínám, začala jsem psát vlastně hned po odevzdání Cestou špendlíků nebo jehel. Cítila jsem najednou takovou nejistotu, protože jsem ten román psala několik let. Odešlete rukopis a přijde zvláštní prázdno. Večery, které tomu byly věnované, se zničehonic zdají být nevyplněné. Takže jsem si založila další soubor a prostě začala psát. Byla to až taková podivná umanutost, když na to teď nahlížím zpětně. Stálo mě to strašně sil a nakonec se mi to vůbec nelíbilo. Takže je ten projekt pro mě teď uzavřený. Mám ale pocit, že jsem se tím, že to nevyšlo, hodně naučila. Teď už o tom dokážu takhle mluvit. A navíc jsem kolem sebe zjistila, že se to celkem normálně děje, že v tom nejsem osamocená. Už to tedy nevnímám jako tak strašnou neschopnost. Otočila jsem si to pro sebe v to, že dobrá schopnost je i přiznat si, že to prostě nevyšlo.
Jak moc ses snažila? Jak moc jsi měla tendenci se k tomu vracet, nevzdávat to a vlastně v tom sama sebe topit?
Trvalo to docela dlouho a mohla jsem to vzdát dřív, ano. Myslím, že ten hlavní problém byl špatně zvolené téma. Měla jsem pocit (teď zpětně ani nevím proč), že bude dobrý nápad napsat si historickou prózu. Najednou jsem ovšem zjistila, že to moji imaginaci extrémně limituje. Měla jsem třeba napsaný obraz, kde byla na zahradě rajčata, a já jsem si začala hledat, jestli se na konci 19. století tady rajčata vůbec pěstovala. Člověk se dostane do smyčky potřeby být přesný a akurátní, pořád si ty věci studuje, a najednou je imaginace zablokovaná, nechce se jí tam… A já jsem ji tam tak trochu násilně cpala a nevzdávala to, protože je mi to nějak vlastní. Mohla jsem si ušetřit spoustu času, ale možná, že kdyby to ztroskotání bylo menší, tak se tím tolik nenaučím. Takže teď jsem s tím úplně smířená.
A rodí se ti v tom smíření teď vzadu v hlavě kromě odborných textů i něco dalšího?
Ano, zase se tam vzadu něco děje a hrozně se na to těším. Je to radost a mám pocit, že by to už mohlo být ono. Nemůžu si pomoc a už si občas něco zapíšu do sešitu, ale soubor v počítači zatím založený není, a nebude ještě nějakou dobu. Tentokrát si chci opravdu dopřát ten luxus dokončení odborného textu, na němž pracuju. A toho příběhu, který je v hlavě už nějak podivně rozehraný, toho se nemůžu dočkat. Což je snad dobré znamení…
Jak se takový příběh dostává z hlavy Zuzany Říhové na papír? Kdy a jak píše? V jaké fázi přijde na to, jak její postavy skončí? A jak moc psaní prózy ovlivňuje její vědecká kariéra a naopak? Celý rozhovor s Klárou Fleyberkovou poslouchejte v Hostcastu Pracanti na všech podcastových platformách…