Narodit se, milovat a zemřít
Včera večer se na Nové scéně Národního divadla udělovaly Státní cena za literatura a Státní cena za překladatelské dílo. Tu první si odnesl vášnivý vypravěč postmoderních příběhů Jiří Kratochvil. Proč cenu nejdřív nechtěl přijmout a co udělá s finanční odměnou?
Státní cenu za literaturu jste prý původně nechtěl přijmout. Proč?
Už třeba kvůli tomu názvu, který mi asocioval to přízračné normalizační zestátnění kultury. Myslím si, že vhodnější by bylo: Cena Ministerstva kultury.
Nakonec jste ji však převzal i tak. Co vás přimělo změnit názor?
Přivedla mě k tomu Barbora Reinerová, když mi napsala, že je škoda tu cenu nepřijmout, když můžu těch 300 tisíc dát na ukrajinský účet.
Musíte tu válku prožívat velmi silně. Vaše generace už zřejmě doufala, že s Ruskem nebude mít co do činění, a teď tohle.
Jsem rusista a dlouho jsem si e-mailoval se svou ruskou překladatelkou, takže vím o Rusku ledasco, co není v obecném povědomí. Rozhodně jsem si nikdy nedělal iluze o zemi, o níž největší ruský básník A. S. Puškin řekl, že mu čert byl dlužen, že se narodil v Rusku.
Váš dědeček z matčiny strany byl Ukrajinec. Je to jeden z důvodů, proč válku na Ukrajině prožíváte tak silně?
Jsem hrdý na to, že jsem ze čtvrtiny Ukrajinec. Především dědečkovou zásluhou jsem prožil šťastné dětství, tedy až do otcovy emigrace. A v těch zlých časech byl dědeček mamince a nám všem oporou. V Ukrajincích je něco, co asi nevlastní žádný jiný evropský národ: nezničitelná lidská hrdost.
Co si s tím konfliktem může počít prozaik? Vladimir Sorokin v rozhovoru pro Host mluví o tom, že próza potřebuje odstup. Některým z nás to přesto nedalo a pokusili jsme se o té válce napsat, včetně vás. Je to možné?
Možné to je, ale u mě zatím s výsledkem nevalným.
Jestli o tom nechcete říct nic víc, pojďme do minulosti. Vy jste v roce 1992 publikoval hojně citovaný esej „Obnovení chaosu v české literatuře“, který se dotýká právě i role spisovatele ve společnosti. Změnil byste na něm dnes něco, nebo k Jiřímu Kratochvilovi ve verzi 1992 nemáte výhrad?
Nic jsem nezměnil na tom, že píšu pro své potěšení, a pokud se mi to potěšení podaří předat čtenářům, tak je to něco navíc, co samozřejmě vítám. Ale vy se mě nejspíš ptáte na „svědomí národa“. Je to jenom patetický pojem, každý máme své vlastní svědomí, a když například mlčíme ke lžím, které se dnes šíří netoliko na sociálních sítích, tak nejen jako spisovatelé nestojíme za nic.
O tehdejší české literatuře jste mimo jiné napsal, že „s požitkem opovrhuje všemi ideologiemi, posláními a službami národu či komu“. Jaká je pro vás ta současná?
Nepochybně svobodná, ale z mého pohledu se tady zatím neobjevil žádný tak báječný spisovatel, jako byli Bohumil Hrabal, Milan Kundera a Josef Škvorecký, čili spisovatelé šedesátých let. Já vím, že je to blbost, takhle současnou literaturu posuzovat, ale dopřejte mi tu blbost.
Jednou jsem vás slyšel mluvit o tom, že člověk by neměl psát román před čtyřicítkou. Vám už bylo dvakrát čtyřicet. Jak těžké naopak je psát romány po osmdesátce?
Po osmdesátce jsem napsal taky Kapesní román pro kapsáře, který vyjde v nakladatelství Galén. Je to můj patafyzický žert, jímž jsem si s potěšením kopl do tzv. vážné literatury. Ale teď už píšu pouze povídky, v nichž se dostatečně vyblbne má vypravěčská posedlost.
Přestože jste na začátku své dráhy nemohl vydávat, vaše bibliografie dnes obsahuje přes třicet knih. Pamatujete si, jaké to bylo, když se vám dostal do ruky výtisk samizdatově vydané prvotiny Případ nevhodně umístěné šance?
Nemohlo se to vyrovnat zážitku z vydání té prvotiny ve Vaculíkově Petlici v roce 1978. Tehdy jsem se stal spisovatelem, a nikoli až zásluhou tiskařských strojů.
Nedávno jste vydal román Klošár aneb Co si mamlasové povídali. Jak to prožíváte dnes, když vám vyjde nová kniha?
Mám z toho pořád ještě radost.
Jste mistr příběhů. Co je největší příběh člověka?
Narodit se, milovat a zemřít.