Gaardner v Pompidou

Desítky tisíc kusů románu se prodaly hned v prvních týdnech po vydání, už nyní je přeložen do bezmála čtyřiceti jazyků, přičemž ve Španělsku vyšel dokonce pár týdnů před domácí premiérou. Tamní editorce stačil k rozhodnutí koupit práva jen stručný popis obsahu. Ten lze vskutku shrnout do pár vět: desetiletá dívka při běžném podvečerním počítání úkolů z matematiky náhle zničehonic oslepne. Nikdo si její dočasnou — více než hodinovou — ztrátu zraku nedokáže vysvětlit a lékaři se obávají, že Mona může v budoucnu zcela oslepnout. Vyděšené rodině doporučí, aby dívka docházela na psychoterapii, doprovázet ji má její oblíbený dědeček. Henry Vuillemin, milovník umění, je zdrcen představou, že vnučka, která byla dosud obklopena běžnými dětskými „vesměs nehezkými a kýčovitými“ věcmi, přijde o zrak, aniž by poznala skutečnou krásu, a rozhodne se, že s ní místo na terapii bude každý týden tajně chodit do tří hlavních pařížských muzeí, Louvru, Orsay a Centre Pompidou, kde jí vždy ukáže jen jedno dílo, o němž si spolu budou povídat. Titulní stranu francouzského vydání doprovází věta: „Francouzský román, který dobyl svět. Úvod do krásy a života v 52 mistrovských obrazech.“ Někoho může taková věta navnadit, jiného naopak spolehlivě odstraší. Ve své vlasti a okolních zemích však kniha vzbudila nevídaný zájem.

Moniny oči napsal francouzský historik umění a profesor z l’Ecole Polytechnique Thomas Schlesser. Šestačtyřicetiletý kunsthistorik dlouhé roky publikuje odborné články, eseje a vědecké studie o umění. S ohledem na jeho dosavadní tvorbu by se předsudečný škarohlíd mohl obávat školometsky suchopárného úvodu do dějin výtvarného umění ve vybraných kapitolách, je tomu ale právě naopak. Schlesserovi se podařilo napsat mimořádně poutavý román o dívčině vstupu do světa umění, ale také o pomalém loučení s dětstvím a přechodu k dospělosti. Dědečkova „terapie“ trvá rok, dvaapadesát středečních odpolední, dvaapadesát děl, jež historik údajně nevybíral podle sebe, nýbrž se „vžil“ do stárnoucího amatérského milovníka umění. Mona díky jeho příběhům postupně objevuje jednak způsob tvorby světově proslulých autorů, jako jsou Leonardo da Vinci, Frida Kahlo, Marina Abramovic či Jean Michel Basquiat, jednak kontext doby, v níž vznikala, a zároveň prohlubuje své vnímání světa vůkol.

Zkušenější čtenář si může říct, co je na té knize tak přelomového? Jak to, že bourá žebříčky prodeje, když téma moudrého mentora a zvídavé chytré dívky už představil (mezi jinými) například Jostein Gaardner v Sofiině světě? (Mimochodem Schlesserovo zasvěcení do dějin umění je často přirovnáváno právě k této knize, jež patnáctileté hrdince Sofii přibližuje svět filozofie.) Snad právě proto. Moniny oči jsou v ledasčem podobné norskému románu, který v devadesátých letech podobnou formou nadchl široké publikum. Historik při psaní necílil na své kolegy, ostatně někteří by mohli polemizovat o výběru děl, která patří k základnímu — vesměs nepřekvapivému — kánonu výtvarného umění. Knihu naopak ocení především ti, kteří rádi chodí do muzeí, případně by chtěli, ale cítí se tam ztracení a zmatení, protože popravdě netuší, co je na vystavených dílech převratného. Proč lidé stojí fronty na obraz Mony Lisy, dokážou před ním setrvat dlouhé minuty a ještě je to dojímá, zatímco oni vidí vesměs obyčejnou paní s krajinou za zády? Nemluvě o dílech Jacksona Pollocka či Hanse Hartunga a jiných. Schlesser vysvětluje jednoduše, ale barvitě. Vypichuje podstatné, a to uchopitelným, nikoli zcela triviálním způsobem. Kniha tudíž potěší i ty, kteří leccos vědí, a autorův text jim počechrá ego, neboť jim to připomene. To je vůbec jeden z kroků k úspěšnému bestselleru — vyvolat ve čtenáři dojem, že toho hodně ví.

Důmyslným detailem je, že samotná kniha neobsahuje žádnou reprodukci popisovaných artefaktů. Někdo si může vystačit s autorovým popisem, nicméně vizuálně neukojený čtenář (patrně každý) se nemusí obávat, že při čtení bude muset co chvíli brouzdat v telefonu, případně v některém z Pijoanů z domácí knihovny. Obrázky všech děl i s popisky jsou ukryty v rozložitelném přebalu knihy, jejíž titulní stranu zdobí výřez Vermeerovy Dívky s perlou. Pak je samozřejmě může všechny osobně navštívit. Přinejmenším ve Francii, ale i ve Španělsku či Itálii román jistě přitáhne více lidí do muzeí výtvarného umění. A třeba i u nás, protože vydání v češtině je určitě jen otázkou času.