Ztracená symfonie
Každý z nás vnímá zvuky v různé intenzitě, ať už je to hudba, nebo hluk prostředí. Někdy je nejvíc zapotřebí ticho, abychom opět mohli začít vnímat.
Každé místo má svou specifickou audiosféru. Je snadné zapomenout na každodenní soundtrack prostředí, ve kterém žijeme, a otupit se vůči jeho nuancím. V českém velkoměstě na zvonění tramvají při jejich blízkých setkáních s nepozornými chodci (nebo řidiči), na řeckém venkově na pění cikád a nedělní zpěvy žalmů nebo v anglické přímořské vesnici na údery vln o skalní útesy a prudké poryvy větru.
Možná je zvláštní uvádět konec prázdninové sezony hudebním sloupkem o něčem, co by se dalo konvenčně považovat spíše za antitezi hudby, kterou máme ve zvyku vstřebávat — zmatek protínajících se zvukových podnětů, chaos přírody nebo kulturních projevů stále silně zakotvených ve své zvykové a neestetizující formě. Ne-hudba míst byla pro mě napříč tisíci kilometry procestovanými přes léto jediným zdrojem poslechu, který jsem si nemohla zvolit ani ho regulovat. Na útěku před rozpáleným poklopem pulzujícího města a jeho životním stylem, které za poslední rok oslabily mou schopnost poslouchat a čerpat potěšení z téhož, jsem se rozhodla úplně odpojit a najít řešení v tichu.
Na aktu ticha je konvenčně postaveno přesvědčení o tříbení charakteru a zušlechťování duše, přestože nic takového ve vnějším světě ve skutečnosti neexistuje. Na to už ostatně v polovině minulého století poukázali pionýři a pionýrky experimentální hudby, kteří díky magnetické pásce byli schopni reprodukovat zvukový charakter přirozeného prostředí.
Odevzdávání se audiosféře obsahuje prvek rituálu. Její zvuky se proměňují cyklicky v návaznosti na časoprostor, v němž se odehrávají. Zvyk rychle a opakovaně konzumovat oblíbené skladby například jako podkres k dalším činnostem se postupně stává projevem spotřební logiky. Hudba, jakkoli dlouhá nebo hlučná, v mžiku oka dosahuje své lhůty prodlení, aby byla nahrazena dalším a novým vjemem, a v důsledku přestává být slyšitelnou. Jak se otevřít estetickému zážitku a poznat jeho kulturní hodnotu, pokud nemáme pod kontrolou náš primární nástroj?
Na ticho lze proto nahlížet spíše jako na sdílený prostor, který člověk opakovaně opouští ve prospěch někoho nebo něčeho jiného. Může to být i okolní krajina, kterou má sice stále na očích, ale zapomněl nebo se nikdy nenaučil naslouchat jejím dominantním a upozaděným zvukům, harmonickým strukturám a hluku, který přetrvává i na tom nejvíce izolovaném kusu země. Stěží jde odpojit vnější svět od jeho neviditelných zesilovačů, ale stále lze ubrat na tempu, vyndat sluchátka a začít poslouchat úplně od začátku.