Kauza Fotbalového krále

Podnikatelsko-osvětový subjekt Moderní sebeobrana upozornil v příspěvku na sociálních sítích na nevhodnost scény z knihy Fotbalový král (2021), kde se klučičí postavy baví o možnosti šmírovat za úplatu nahou sestru jednoho z protagonistů. Na následné pobouřené reakce včetně negativních hodnocení na Databázi knih zareagovalo nakladatelství Albatros Media ukončením spolupráce s autorem Janem Žáčkem a stažením problematické publikace. O tomto „cenzurním zásahu“ poté informovala řada zpravodajských serverů, jejichž diskusní rubriky se staly místem ideového střetu mezi (zjednodušeně řečeno) progresivními zastánci ohleduplného chování a konzervativními strážci zdravé přirozenosti a domněle ohrožené svobody projevu. Diskutujícím přitom ve vyjádření názoru samozřejmě nebránila skutečnost, že málokdo z nich skutečně četl dotyčnou knihu nebo další díly zatím čtyřdílné série.
Obranná argumentace souznící s vyjádřeními samotného spisovatele se odvolávala na to, že podobné úvahy jsou u pubertálních chlapců běžné. Tento argument je zcela jistě možný, ale už tady nastává zásadní rozpor v tom, o čem se v knize vypráví. Školáci v příběhu navštěvují teprve druhou třídu, takže jim je okolo sedmi let, což je ostatně věková hranice, od níž byl původně Fotbalový král doporučován k četbě. Nejspíš i takto staré děti mají proto-erotické prožitky, jak poznamenává v diskusi na Českém rozhlase publicista Jiří Peňás, přesto ale druháci rozhodně neuvažují způsobem, jaký je popsán v knize. Žáček se evidentně do dětí nedokáže vcítit, takže jeho hrdinové jednají a myslí jako dospělí a dětství představuje pouhou kulisu: osmiletí kluci si bez rodičovského doprovodu chodí, kam chtějí, třeba po fotbale pravidelně splachují žízeň ve fastfoodu. Jen místo piva pijí colu. Argument prostého zobrazení reality uvažování pubertálních chlapců tady neobstojí, protože Žáčkovi hrdinové se nepodobají dětem současným ani minulým a nejsou ještě ani v pubertě. Jiří Peňás by si toho jistě všiml, kdyby knihu četl. Jelikož se s jejím textem neseznámil, nezbylo mu než ve zmiňované diskusi vágně hájit obecnou svobodu slova.
O tom, že se v Žáčkových knihách pro děti odrážejí (pravděpodobně autorovy) dospělácké názory, svědčí řada pasáží, které jsou dětské mysli neadekvátní. Jednou z nich je například primitivní nacionalismus a antirusismus prvních dvou dílů, kde si kluci zvolí jako název školního fotbalového týmu „Češi“ a do rolí nechutně vykreslených záporáků jsou obsazeny postavy ruské národnosti. Nejhorší je ovšem sexualizace ženského těla ve scéně, kde jsou detailně popisovány kalhotky spolužačky Haničky, jež se líbí hlavnímu hrdinovi Pépimu: „Ohýbala se často. Byla si vědoma toho, že jí tam pod tu sukničku koukáme a že jsme z toho úplně mimo. Protože taky věděla, že Alena, Simona a Milena jsou fakt mnohem hezčí než ona v obličeji, takže ona musí u kluků bodovat jinak. Holky se prostě rády líbí, a ne že ne.“ Normalizována je tu myšlenka, že se dívky musejí zalíbit i za cenu lascivního chování.

Autora možná někdo upozornil, že jeho pojetí není vhodné a že dnes jsou oblíbené aktivní ženské postavy, takže v zobrazování dívčí protagonistky můžeme v dalších pokračováních zaznamenat jistý vývoj. S postupem série se vytrácí erotické motivy, láska Haničky a Pépiho získává jakýsi duševní status (ovšem stále málo uvěřitelný), až se ve čtvrtém díle (Pépi a Handa, 2024) Hanička stává stejně důležitou postavou jako Pépi. Hanička dokonce začne — aby si ve svých deseti letech udržela svou životní lásku — hrát fotbal, navíc příznačně přestrojená za chlapce. Zatímco první díl považuji za vyloženě závadnou dětskou četbu, od druhého dílu se z mého pohledu jedná už pouze o špatnou literaturu, jež se snaží svézt na úspěchu Fotbaláků španělského spisovatele Roberta Santiaga (více k nim zde ). Fotbalový král Jana Žáčka se totiž plochostí postav, zápletek i celého fikčního světa, nehledě na výše popsanou závadnost mnohých scén, svému španělskému předobrazu nemůže rovnat.
Je třeba říct, že žádná svoboda slova narušena nebyla. Jan Žáček si může svobodně psát nekvalitní dětskou literaturu, a když pro ni najde vydavatelství, může ji také svobodně publikovat. A svoboda byla zachována i na druhé straně: stejně svobodně je totiž možné jeho psaní kritizovat a soukromý nakladatelský subjekt se může rozhodnout, že nechce být spojován s knihou, jež působí nevhodně a vulgárně. Výše zmiňované pasáže zasluhují kritiku, i kdyby se nejednalo o dětskou literaturu, u níž více dbáme na morální či výchovný rozměr. Zvláště ve světle nedávné kauzy, již rozkryla novinářka Apolena Rychlíková a jež se týkala obchodu s nelegálně pořízeným materiálem na serveru Discord, je ještě důležitější, aby takové chování nebylo normalizováno v literatuře, a už vůbec ne v literatuře určené dětem.