Populární literatura u nás nežila v žádném ghettu

Asi nejde začít jinak — co je to přesně „čtivo“?

PK: Pro nás hlavně a především pojmová obezlička: způsob, jak se vyvarovat hodnotícími konotacemi zatížených spojení jako „triviální“, „konzumní“ a „masová“ literatura. Jinak ale asi vše, co se čte z vlastního rozhodnutí, ne proto, že nás k tomu zavazuje práce, četba pro ukrácení dlouhé chvíle, literatura žánrová, populární. Detektivky, romance, příběhy o sportovcích, pytlácích, udatných vojácích i šílených vědcích. Westerny. A spousta dalšího.

Chápu, že to je patrně neřešitelná otázka — stačí se podívat na nedávné diskuse o literárním mainstreamu — nicméně: kde jste si narýsovali hranici mezi populární a „vážnou“ literaturou a kulturou obecně?

PK: Pro naši knihu jsme vycházeli z pojetí populární fikce, jak ho hlásá australský profesor Ken Gelder. Ten populární literaturu chápe jako svého druhu protějšek literatury „bez přívlastku“, tedy jako literární oblast, kterou určuje a utváří jednak sada specifických kulturně-společenských praktik týkajících se jak literárního provozu, například na úrovni kritické recepce, nakladatelské praxe či knižního trhu, tak texty samotné, které se vyznačují závislostí na žánrových pravidlech a zároveň otevřeností k aktuálním kulturním a společenským podnětům.

Foto: nakladatelství Akropolis / studio Symbiont

Věnujete se české populární literatuře v meziválečném období, které označujete za její zlatý věk. Proč?

MJ: Protože vnímáme její nástup už na přelomu století a právě v meziválečném a válečném období, řekněme minimálně do roku 1942, vrcholí ve všech svých podobách, od nenápadných reklamních pohádek přes všechny myslitelné žánry, které populární literatura má, až po pornografii nebo umělou populární píseň, distribuovanou v té době nejen přes jeviště, ale už přes rozhlasové vysílání a film, ale i díky distribuci gramodesek. Navíc přichází nové formáty jako třeba sešitové romány, stejně jako je tu fascinující celosvětový nástup seriálových hrdinů, který se nevyhýbá ničemu a od přelomu století definuje část populární kultury. „Zlatý věk“ bereme jako výrazné a hrdé označení: nástup v podobných dimenzích je pak až v devadesátých letech 20. století, která jsou v něčem příbuzná chaosu a novým možnostem let dvacátých (tedy těm před sto lety).

Zmiňujete gramodesky a rozhlas. Jakou roli hrály nové technologie, ať už mediální, nebo polygrafické, v nárůstu produkce i konzumace populární literatury?

MJ: Zásadní, a to zejména díky silné střední třídě, která si mohla dovolit kupovat týdenní časopisy s romány na pokračování, návštěvu biografu i nákup sešitku s uzavřeným dobrodružstvím detektiva Toma Sharka, stejně i nákup románu na pokračování, co vycházel v sešitech. Ale tohle všechno se odehrává už někdy od roku 1910, kdy se kino stává důležitým místem pro konzumaci populáru. Literatura s tím umí pracovat, existují okamžitě desítky literárních adaptací — oficiálních i zcela neoficiálních, amatérských i profesionálních — filmů, velmi pěkně vedle sebe koexistují „filmové série“ v podobě sešitkové týdenní produkce, stejně jako se využívají fotografie filmových star na obálkách časopisů.

Nepřetahovala časem nová média jako film a rozhlas čtenáře a neměnila je v diváky?

MJ: Přesnou odpověď na tohle budou vědět spíš kulturologové a historikové filmu a médií. Je jasné, že za první republiky se více četlo, a to mnohdy i na pokračování, neboť romány na vystřihování vycházely ve většině deníků i týdeníků, podobně jako se dnes — mnohdy na pokračování — poněkud pasivně kouká. Literatura jako celek měla spíš stále tendenci vychovávat a v očích strážců snahu neprznit. Vzhledem k nástupu výrazných žánrů, jako byl kriminální román nebo western, jak ve filmu, tak i v literatuře, byli čtenáři diváky a diváci zároveň čtenáři: o svých hrdinech jste si mohli číst i je vidět ve filmu. Případně si o nich i zazpívat písničku…

Hádám, že trendy populární kultury tehdy stejně jako dnes určovala do značné míry zahraniční, překladová produkce. Ale přece, našel by se nějaký specificky český žánr nebo přístup k žánrové tvorbě?

MJ: Jako československý žánr by mohl být označený legionářský román, ovšem v něm je mix cestopisu, dobrodružného románu i romance. Asi bychom spíš nacházeli žánrové obměny a místní specifika, jako je častá přítomnost humoru v kriminálních románech, což není v zahraničních předlohách tak výrazné. V žánrech populární literatury ale moc hranice nehrají roli a to, co funguje jinde v regionu, je uplatnitelné i u nás. Pokud se v okolí objeví v populáru rasismus, brzy ho najdeme i v našich knihách. A stejně tak — pokud se někde zjeví utopie, stejně jako válka s drogovou mafií, pokaždé najdeme velmi brzy jejich stopy v naší populární literatuře. Ostatně: kolik kokainu se objevuje v té době v populární literatuře, je až překvapivé…

Foto: nakladatelství Akropolis / studio Symbiont

V dané době se vůbec ustavovala spousta žánrových pravidel, na kterých autoři staví dodnes, ať už je řeč o fantastice, nebo detektivce. Existuje nějaký žánr či forma, které odešly se svou dobou?

PK: Závisí na tom, co se rozhodneme ještě chápat jako žánr a co už jen jako nějaký sevřenější žánrové podokrsek literární produkce. V období první republiky vrcholí éra sentimentální japonerie, namnoze milostných románků zasazovaných do exotického Japonska: něco takového je po Pearl Harboru a po Hirošimě už stěží představitelné. Velmi časově omezený je i zmíněný druh populární hrdinské prózy legionářské, vcelku uzavřenou kapitolu představují specificky pojímané prózy letecké a sportovní.

Jsme v literárním časopise, takže se skoro musím zeptat: mělo spotřební čtivo nějaká vlastní informační či kritická média, kde by se zájemci dozvěděli, co vychází, co je dobré a podobně?

SS: Čtivo taková média nemělo. Přinejmenším my nevíme o žádných fanzinech či existenci nějaké formy kritického periodika zaměřeného na populární literaturu. To ale vůbec neznamená, že tato literatura nebyla reflektována v médiích. Skoro ke každému rozebíranému dílu se nám podařilo dohledat nějakou tiskovou reakci. Velkou službu nám poskytly časopisy určené pedagogům, protože se počítalo s tím, že mládež má sklony číst populární literaturu, a zároveň zde byla výchovná tendence — vybírat z této literatury taková díla, která když už nedosahují vysoké umělecké úrovně, mají alespoň nabízet mládeži životní vzory. Jde sice o dost moralizující pojetí, ale zároveň o velice cenný zdroj dobového myšlení o čtivu.

Populární literatura také nežila v žádném ghettu a v denním tisku i kulturních časopisech nacházíme stopy a ohlasy jednotlivých děl i autorů. Méně to platí pro literaturu vydávanou pouze časopisecky, která tehdy tvořila opravdu velký kus dobové produkce.

Jestli k populární kultuře něco patří, tak pohoršení, které dokáže vyvolat u intelektuálů. O čem se psalo ve spojitosti s „nízkou literaturou“ za první a druhé republiky?

SS: „Nízká literatura“ — nejčastěji kritiky označovaná pejorativně jako brak — skutečně některé kritiky pohoršovala. Jak kvůli problematickému obsahu (sexualita, násilí, nevhodný jazyk, přehnaná romantika), tak kvůli formě, tedy literární nekvalitě. Pro část levicových intelektuálů, jako byli S. K. Neumann či Ivan Olbracht, vytvářela tato literatura jakési falešné třídní vědomí, nerealistický sen o spravedlivém světě, který bere sílu skutečnému boji za lepší svět. Ostatně podobně chápali populární literaturu někteří levicoví kritikové té doby na západě i na východě. A je tak do jisté míry chápaná dodnes.

Konzervativní a později fašizující i otevřeně fašistická kritika kritizovala zase liberální směřování části populární literatury, například moderní romance, ale zejména antifašistickou tvorbu Osvobozeného divadla a dále různé druhy tvorby podrývající autority, jako byly hry a nahrávky se Spejblem a Hurvínkem. Ostatně dodnes jsou mnohé popkulturní artefakty kritizovány za přílišnou liberálnost a inkluzivnost z konzervativních, případně již fašizujících pozic.

Zároveň pravicoví i levicoví, liberální i konzervativní intelektuálové dokázali nějaké formy populární literatury ocenit. Pokud chcete oslovit davy, musíte ovládnout formu, které je pro masy srozumitelná a pokud možno již nějakým způsobem oblíbená. Zejména levicová avantgarda pak oceňovala některé aspekty lidové kultury a literatury jako kontrast k akademické tvorbě. V knize se proto zabýváme konzervativními romancemi, fašistickým humorem, nacionalistickými utopiemi i komunistickými pohádkami. Většina prvorepublikové popliterární tvorby však nebyla takto ideologicky vyhraněná a mainstreamoví autoři jako Čapek, Poláček či Bass s popliterárními postupy a odkazy bezostyšně a produktivně pracují. 

Dnes už pro daný historický vývoj i umělecké tendence používáme bohatou terminologickou zásobu vycházející z kulturní a literární teorie 20. století. Pro meziválečné novináře a kritiky to ale bylo předpokládám setkání s úplně novou mediální a kulturní realitou. Dá se mluvit i o nějaké dobové teoretické reflexi populární literatury? 

SS: Dnes už jen tak nezjistíme, co přesně doboví kritikové četli, ale z našeho výzkumu mám pocit, že doboví spisovatelé, novináři a kritikové nebyli nijak odříznuti od populární literatury, byť se vyznali spíše v jejích starších formách — často je zmiňována v kontextu dětství a mládí. Pravdou je, že se nám nedochovaly žádné teoretické texty, které by se zevrubně zabývaly rozborem populární literatury. Asi nejblíže k tomu mají eseje Karla Čapka, které jsou však zároveň velice vágní, pokud jde o konkrétní texty, se kterými se mohl setkat. Jinak jde spíše o zlomky z uměleckých manifestů, recenzí a debat. Nejvíce materiálu se dochovalo v rámci anket v pedagogickém tisku či v kontextu debat o pornografii. V obou případech však jde o poměrně specifické výřezy celé popliterární oblasti.

Foto: nakladatelství Akropolis / studio Symbiont

Mezi lety 1939—1989 z politických důvodů nemohla bujet populární kultura tak jako mezi válkami. Projevilo se to i v literárním bádání?

PK: Populární literatura — a obecně kultura — byla opravdu většinově považována za něco nízkého, nehodného pozornosti, a tedy nehodného zkoumání — maximálně ji šlo s varovně zdviženým prstem notně jednostranně sledovat coby patologické projevy nejrůznějších hrůz, například imperialistického ohlupování mas. Naleznou se samozřejmě čestné výjimky, ale většinově bylo čtivo v letech 1949—1989 oficiální literární vědou považováno za cosi podezřelého a silně zapáchajícího, v nejlepším případě za něco, co stojí „na okraji“ hodnotného literárního dění. Zkoumání něčeho takového bylo trpěno jen velmi omezeně, a pokud, tak vždy v souvislosti s implicitně nežádoucím kontaktem, jejž toto „nízké“ udržuje „s vysokým“.

Zpátky k vážným věcem. Jaké je vaše oblíbené čtivo?

MJ: Sešitové romány i sešitkové povídky jakéhokoli druhu. Dejte mi Knihovnu šťastných dítek z nakladatelství Zmatlík a Palička a budu šťastný čtenář.

SS: Snažím se většinou nepropadat zkoumanému materiálu, ale musím obdivovat produktivitu dobových autorů a autorek. Čistě literárně jsou hříčky Rady a Žáka v Bohatýrské trilogii neodolatelné i po sto letech. 

PK: Vláďa Zíka. Joe Hloucha. Jan Havlasa. Georg Bobbin (což je ale vlastně pseudonym Vládi Zíky). Jindřich Snížek. Marie Voříšková. Eva Marešová (což je ale vlastně pseudonym Vládi Zíky). Ten seznam by byl dlouhý, viz rejstřík naší knihy.