Rozmar matky

Díky autorově důkladné analýze a dohledání desítek výroků, rozhovorů, seznamů, dokumentů, a dokonce i nápisů na transparentech a praporech se nám do rukou dostává dokument, který jasně ukazuje, jak polská katolická církev ovlivňovala a ovlivňuje porušování práv žen a brání v přístupu k potratům. 

Autor knihy Marcin Kościelniak je kulturolog a teatrolog, profesor Jagellonské univerzity. Zabývá se poválečnou polskou kulturou, zejména otázkami distribuce moci, symbolického násilí, politického umění i mechanismy toho, jak se utváří historická paměť. Právě skrze tuto perspektivu studoval dokumenty shromážděné v archivech — a jeho závěry rozbíjí kanonický pohled na boj Solidarity proti komunistickému státu a upozorňují na zákulisí a nuance, které dosud zůstávaly nepovšimnuty.

V Polsku panuje přesvědčení, že katolická církev byla až do roku 1989 podpůrnou silou opozice, a je to pravda. Polákům bohužel uniká, že tato podpora měla svou cenu, která dodnes polským ženám neumožňuje rozhodovat o vlastním těle. Věstníky opozičních organizací, které Marcin Kościelniak analyzoval, obsahují jasné známky podpory církevních požadavků. V jednom z nich bylo přetištěno memorandum biskupské konference z 8. února 1978 adresované premiérovi, v němž biskupové antipotratovou ideologii předložili. Psali, že „proměnlivá nálada a rozmar matky“ nemůžou být dostatečným důvodem k tomu, aby „zabila nenarozené dítě“, a vyzývali k tomu, aby potraty byly postaveny mimo zákon. Ve svém úvodu bylo memorandum popsáno jako „dokument velkého významu“.

Marcin Kościelniak, foto: Uniwersytet Trzech Pokoleń

Opoziční dokumenty tedy jasně ukazují, že podpora církve byla podmíněná a vyplývala z uznání církevního řádu ze strany opozice jako základu společenského života. Podle tohoto požadavku je pouze katolický Polák dokonalým ztělesněním polské identity a vlastenectví. Autor si také povšiml stále probíhajícího procesu, který umožnil proniknout do veřejného jazyka katolické ideologii, jejíž útlak je stejně zničující jako komunismus. Jde jen o to, že se netýká ani tak otázky sociální rovnosti, ale posedlosti počatým životem a radikálního postoje k otázce potratů.

Těžko uvěřit, že si toho byli tehdejší opozičníci vědomi; spíše se zdá, že v boji za demokracii nebrali na práva žen žádné ohledy. Pravděpodobně jim nedocházelo, že dohodou s církví ohrožují životy svých sester, manželek a dcer. Práva žen, a samozřejmě i právo na potrat, byla prostě ignorována. To byl základ pro spojenectví opozice s církví. Výslovným obsahem tohoto spojenectví byl boj za tzv. lidská práva, skrytým obsahem bylo však odmítnutí práv žen. „Nešlo jen o politickou moc církve jako instituce, ale především o symbolickou moc církve vyplývající z jejího postavení jako instituce společenského nad-já,“ píše Marcin Kościelniak.  

Nikdo nepředvídal, že toto spojenectví bude mít tak dalekosáhlý dopad na současné vnímání potratů a jejich dostupnost. Dokládá to fakt, že přístup k interrupci v Polsku je stále obtížný, lékaři jej nejsou ochotni a schopni provést v souladu s pokyny WHO a těhotné ženy, jejichž život je ohrožen nebo jejichž plod má genetické vady neslučitelné s životem, musejí vyhledávat pomoc v zahraničí a využívat mezinárodní podpůrné sítě.

Intenzivní perzekuce katolické církve se projevuje nejen v upravené právní klauzuli svědomí (lékař, který ji podepíše, má právo odmítnout provedení potratu, vložit ženě do dělohy nitroděložní tělísko a odmítnout předepsat jí antikoncepci), ale i v jazyce, jehož míra agrese a pronásledování připomíná narativ fundamentalistických náboženských skupin. Například výraz „počaté dítě“ se používá mnohem častěji než odborný lékařský termín zygota, embryo nebo plod. 

Kniha Marcina Kościelniaka se dočkala několika recenzí, mimo jiné v Gazetě Wyborcze. Redaktor Witold Mrozek v ní napsal, že touha zakázat potraty byla ideologickým bojem souvisejícím s národnostními a demografickými problémy, což bylo důležité zejména po druhé světové válce, ve které byl polský národ zdecimován.

Polský teolog a historik Stanisław Obirek se podělil o své úvahy na webu Studio Opinii. Z jeho textu je cítit velké zaskočení, protože církevní posedlost boje proti potratům nepovažoval za něco, co by stálo za pozornost. „Vítězná konfrontace s komunismem se zdála být něčím mnohem důležitějším než jejich (katolické) citlivé naslouchání bolesti zabitých embryí. Potrat nebo kontrola lidské sexuality se nám zdály v kontextu boje o podobu budoucího svobodného Polska málo důležité,“ píše Stanisław Obirek. 

V boji za Polsko byly obětovány životy a zdraví žen, protože jejich práva byla marginalizována a zatlačena do pozadí. Teprve nyní, mnoho let po těch událostech, vidíme, jaké následky to mělo a má a jak těžké je vrátit se k věcné diskusi o potratech a změnit příslušný zákon.

Objevily se samozřejmě i polemické názory, zejména z konzervativních kruhů. Na webu Jagellonského klubu, který propaguje republikanismus, konzervatismus a katolické sociální učení, se objevil dlouhý článek Marka Grąbczewského. Autor polemizuje s Kościelniakovými tezemi a spojuje právo na interrupci se závislostí na Sovětském svazu a uvádí také důkazy o existenci protipotratových hnutí za komunismu. Již v roce 1977 vznikl Polský výbor na obranu života a rodiny — první organizace založená laiky, kteří se otevřeně zabývají právem na život. Inspirací pro jeho vznik byli katoličtí kněží a mniši, kteří spolupracovali s opozičními organizacemi. Pro ně, jak píše Marcin Kościelniak, „byl boj za zákaz potratů synonymem boje opozice — v souladu s přijatou definicí, že ‚člověk začíná početím‘, a s přesvědčením, že ‚lidská práva nelze hájit polovičatě‘“.

Lze předpokládat, že Poláci byli vítězstvím Solidarity zaslepeni a pád komunismu vnímají pouze jako vítězství. Není snadné tento pohled změnit a přiznat si, že každý úspěch má svou cenu a za mýtus se musí draze zaplatit. Následky si tentokrát odnesly Polky, které už ale nechtějí mlčet. A bez ohledu na to, zda vláda někdy připustí, že dohoda s církví byla chybou, se ženy budou nadále domáhat svých práv… a katolickou církev opustí. Ostatně už se to děje a nic se na tom nezmění. Kniha Marcina Kościelniaka nás může jen přimět k tomu, abychom si uvědomili, že boj za práva žen nikdy nekončí, protože někdo u moci může vždy rozhodnout, že si je ženy nezaslouží.