Cestopis z vedlejšího města

Tentokrát vyrážím sám a na zcela adekvátním prostředku. Můj bicykl není natolik zastaralý, aby měla cesta elegantně starobylý ráz, aby mě skřípavost brzd přenášela do dob, které netuším. Není ani natolik moderní, aby působil v zašlé vesnické krajině jako zjevení, aby se za ním kdekdo otáčel. Je to prostě takové kolo. Nenasouká na sebe jedinou myšlenku a já v tom jedu s ním.

U hlavní silnice — čili u jediné, kde se všemožné odstíny šedé slily do jednolité plochy — se potlouká hlouček romských dětí. Děvčátka v růžových, odraných šatičkách, které si chvílemi z rozmaru vyhrnují až k hlavě, se shýbají k zaprášeným šťovíkům a působí bezděčně svatě i vedle pískovcové sochy Panny Marie s vydroleným klínem. O tom něco vědí kloučci, kteří se nikdy nedotkli ženy. Veřejným prostorem se budou potulovat i zítra a já tuším, že tito neuvědomělí patrioti už prozkoumali lecjaká zákoutí katastru. Chtěl bych se jich zeptat, zdali se vpáčili i do té boudy u rumiště, do té pobité mapami lišejníků a plechem, do té s naivně výhružnou cedulí OBJEKT STŘEŽEN PSY, ale vzdálenost, o níž z jakéhosi důvodu mluvím jako o bezpečné, si zachovávám. Raději si představuju, kam zavítají po svém celodenním putování — a když zahlédnu večerku pokrytou nezřízenou potravinovou koláží, získávám naději, že neonové nápisy NOVĚ OTEVŘENO, které ve výloze figurují odjakživa, snad dětský průvod při cestě za věčným světlem nezradí.

Za pokladnou vysedává dívka v nějakém věku — nevím a rozhodně se neptám. Její mladší sourozenci jsou ti dva hoši zaklesnutí na oloupaném zábradlí před prodejnou, rodiče se opodál videohovorem napojují někam jinam. Na pult pokládám melounové pudingy a další nesmysly, které v řetězcových obchodech nikdy nejsou k nalezení, a dívce podávám příliš velký obnos. Když konečně dobloumá po jednotlivých prohlubních kasy a překlopí mi kováky do dlaně, tak mi nepatrně — možná i nedopatřením — stiskne malíček. Usměju se zmateně, pak poděkuju a neohrabaně se šinu k hliníkovým dveřím. Naposledy se ohlédnu — její oči jiskří a já nerozeznám, jestli blízkostí, nebo nutkáním ztratit se s kýmkoliv.

Ale to už jsem na náměstí a nevím kudy kam. Provedl jsem akorát letmý průzkum po internetových stránkách obce, které kolísají mezi uniformní estetikou uměleckých institucí, žákovskou knížkou a rokem 2003. Zpočátku nad nimi ohrnuju nos, ale po několika minutách okounění už jen přikyvuju — po městě se skutečně rozprostírá všechno možné, všechno minulé bez statusu památky, trochu naléhavě a trochu lážo plážo.

Mourovatá koťátka se choulí v rohu plastového okna jedné z pompézních secesních vil. Když procházím kolem objektu v zatepleném slohu, značeného na mapách.cz jako gotický zámek, zaslechnu cinkání příborů a k nohám se mi dokutálí špatně mířená mandarinka. V létě kina opanovala dvojice trháků Barbie a Oppenheimer, místní SDH tehdy zvalo (a stále zve — vítr plakát neodvanul a za něj to nikdo neudělá) na společné promítání Rumburaka. Taky že si to může dovolit — hasičská zbrojnice je vyblýskaná neobyčejně (vždycky je to pozlátko obce). Zato ve všech výlohách na náměstí, od hračkářství po řeznictví, zbyl jen obrys, prázdná vzpomínka. Alespoň bývalý obchod s pánskou konfekcí se využívá jako výstavka pro ošklivé temperové obrázky malých talentů z národní školy.

Všechno bych si chtěl prohlédnout ještě jednou a mnohem důkladněji, ale objeví se muž, prohlédne si naopak mě, trhavými pohyby nasedne do auta a přejede z jedné strany náměstí na druhou. Síla toho gesta mě trochu dojme a hlavně vyplaší. Peláším a kostely a hostince se mi slévají v jedno, nicméně dech definitivně ztratím až na lavičce u poválečného pomníku s pěticípou hvězdou. „Z vděčnosti k sovětské armádě“ si na něm povídají dvě holky za doprovodu růžového repráku. Hlasy se proplétají tak zuřivě, že se mi zřetelně nedaří zaslechnout takřka nic — občas z toho randálu vyhřezne akorát cosi o „vymrdaný maturitní komisi“ a pravidelně se opakuje spojení „hodně někde“.

Všichni zdejší občané se mi zdají být jaksi lomcováni sami sebou — ty pohyby, jako když školák předčasně osedlá dospělácké kolo a řídítka ho mají v rukách pevněji než on je. Nejraději bych také nasedl na kolo jako poprvé, stejně jako jsem se snažil jako poprvé vjet do tohoto města, ale jsou z toho pouze posměšky a spadlý řetěz. Ještě nahmatám v kapse mobil, ale na času už vůbec nesejde. Pobídnu kolo jako herku, naposledy se zastydím a vyrážím po boku kolchozníků pryč, někam hodně jinam, za kopec.