Vypravěč tělem i duší

Keňský spisovatel a akademik Ngũgĩ wa Thiong’o (5. 1. 1938 — 28. 5. 2025) byl posledních alespoň patnáct let každoročním horkým kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. Avšak svým vystupováním — nikdy se o tomto ocenění nezmínil — keňský autor dal jasně najevo svůj nezájem ohledně této západní literární ceny. A to z velice dobrého důvodu: Ngũgĩ wa Thiong’o je držitelem mnoha keňských literárních cen či jiných subsaharských cen, které pro něj měly hlubší význam než cena, která dodnes vytváří západní literární kánon (a jež je několik posledních let obviňována z marginalizace neevropských autorů a autorek a vlastně i autorek jakéhokoliv původu).

Byl ovšem také veřejnou osobou. Často ve svých rozhovorech či přednáškách mluvil o koloniálním dědictví, postkoloniálních afrických kulturách, o procesech identitárně-kulturní alienace, kterými si procházely a procházejí všechny kolonizované národy. Nebál se otevřeně vyjadřovat své názory ohledně korupce prorůstající skrz naskrz mnoho moderních subsaharských států. 

Jeho největším životním zápasem — na poli intelektuálním a akademickém — byl boj za znovuuznání afrických jazyků jakožto primárních národotvorných prvků moderních subsaharských států. Africké jazyky, jak Ngũgĩ wa Thiong’o velice často vysvětloval, byly vykořeněné kolonialismem, aby byla narušena integrita opanovaných národů. Z toho důvodu téměř půl století kontinuálně kritizoval tento specifický aspekt koloniálních systémů, a to systematickou destrukci pojmenovávacího systému, tedy právě jazyka a jeho možností, jak pojmenovat věci v našem každodenním okolí. Což vedlo ke zničení společné minulosti daného kolonizovaného národa. A proto si i změnil jméno a upustil od anglofonního křestního jména par excellence, James.

Trest za mateřštinu

Ngũgĩ wa Thiong’o, což znamená Ngũgĩ syn Thiong’a, vlastním jménem James Ngũgĩ, se narodil v roce 1938. Byl tak vychováván a formován v posledních dvou dekádách anglického kolonialismu — tedy v období, kdy se přísně aplikovala politika akulturace — ale také v mladém věku zažil rok dekolonizace a nakonec sám na sobě ucítil utahování režimních šroubů ve své zemi. Stal se politickým vězněm a nakonec musel z Keni nedobrovolně odejít do exilu, ve kterém strávil více než čtvrt století. Je autorem mnoha románů, divadelních her a esejů představujících pilíře východoafrických literatur, které psal v angličtině a gikujštině — své mateřštině. 

Ještě než přijal jméno převzaté z gikujštiny, přešel z angličtiny do své mateřštiny ve své tvorbě. Stalo se tak v roce 1977, kdy napsal svou první divadelní hru v gikujštině, Ngaahika Ndeenda (Ožením se, až budu chtít). Prošel tak jakýmsi autodekolonizačním procesem a uvědoměním si politické roviny jazyka. Hra nebyla o nic méně či o nic více kritická než jeho předchozí publikované texty v angličtině, ale i přesto byl za tento akt v noci 31. prosince 1977 odvlečen ze svého domu a bez soudu uvězněn na rok. Smutným paradoxem je, že spisovatelova svoboda byla takto znásilněna za vlády jeho hrdiny, keňského bojovníka za svobodu Jomo Kenyatty (1889—1978). Ve vězení, jak sám potvrdil v nejednom rozhovoru, napsal na toaletní papír svůj první román v gikujštině Caitaani mũtharaba-Inĩ (Ďábel na kříži).

Od této zkušenosti se systematicky snažil demystifikovat a dekonstruovat sociokulturní, ale i geopolitické problémy postkoloniální Afriky. Jeho kniha Decolonizing the Mind (Dekolonizace mysli), publikovaná v roce 1984, představuje naprosto revoluční představu revolty proti alienaci bývalých kolonizovaných národů, které si musejí podle jeho slov svůj stav plně uvědomit. Tato kniha bude jistě patřit k nejvýznamnějším dílům profesora Ngũgĩho. Avšak zcela jistě není dostatečně čtenou knihou — je tak výmluvným příkladem jednoho z nejkomplexnějších problémů moderních subsaharských států: nedostatečně etablované kultury překladu (jak z evropských jazyků do afrických a naopak, tak i z jednoho afrického jazyka do jiného). Ngũgĩ wa Thiong’o je jistě jednou z nejproslulejších postav subsaharské literární scény, zároveň drtivá většina lidí, kteří ho znají, ho pravděpodobně nikdy nečetla: jméno znají ze západního kontextu, jako je právě třeba Nobelova cena za literaturu.

Aktivista s úsměvem

Ngũgĩ wa Thiong’o byl také zarytým aktivistou, který rád šokoval. Například v roce 1995 napsal burcující článek s názvem „O zrušení ústavu anglistiky“. Jednalo se o skutečnou snahu zavřít ústav anglistiky na Univerzitě v Nairobi, kde Ngũgĩ působil, ve prospěch ústavu afrických literatur a jazyků. Reagoval tak na snahu zakořenit anglosaský vzdělávací systém na keňské univerzitě. V rámci tohoto ústavu anglistiky měly totiž být okrajově vyučovány právě africké jazyky a literatury.

Přestože byl Ngũgĩ celoživotním kritikem západního imperialismu a koloniálních jazyků, nikdy nepodceňoval význam literatur psaných v koloniálních jazycích a byl celoživotním zastáncem jazyků a překladů, tedy zastáncem kulturního mísení, propojování, hybridizace. Sám mnohokrát opakoval jednu úžasnou pravdu, kterou velice často zapomínáme: pokud zapomeneme svůj rodný jazyk, avšak naučíme se množství cizích jazyků, zničili jsme svou osobnost. Pokud se naučíme mnoho cizích jazyků a zároveň budeme vědomě pečovat o svůj rodný jazyk, obohatíme svého ducha. 

Ačkoli mluvil o těch nejvážnějších procesech reapropriace, tedy znovuvytvoření kolektivní paměti či afrikanizace eurofonních literatur psaných subsaharskými autory a autorkami, vždycky byl schopen se usmívat či pronést vtip. A nejen to, vždy jako opravdový vypravěč dokázal zaujmout posluchače a mluvit k němu naprosto srozumitelným jazykem. Nadto si naprosto výmluvným způsobem získával pozornost svými mnohými, vždy dobře použitými gesty. Ngũgĩ wa Thiong’o byl prostě a jednoduše vypravěčem tělem i duší.