I poezie je něco na způsob blouznění

„Svět poezie Ivana Wernische je vratký a nejistý, proměnlivý a nezachytitelný,“ píše Petr Hruška na závěr básníkovy monografie s titulem Daleko do ničeho. Ivan Wernisch od vydání monografie dál pokračuje ve své tvorbě a stále mu vychází nové básnické knihy. Za posledních sedm let vydal osm básnických sbírek (Penthesilea, 2019, Don Číčo má v klopě orchidej, 2020, Almara, 2021, Z dalekých žofínů, 2021, Lunojasno, když kolovrátky, 2021, Zeleně bliká Hilversum, 2022, Dřevěný dort, 2022, Půjčovna dřevěných dortů, 2024), kompilaci Ztroskotanec na břehu atlantském (2021), bibliofilie Fata Morgana (2018) a Domeček pro panenky (2023) a knihy určené dětem Střelnice (2019), Veselý výlet a He, he! (obojí 2023). Jak sám říká v básni ze sbírky Penthesilea, „Píšu a píšu / Snažím se vzpomenout si na všecko, / Popsané stoly někdo odnáší / A přistrkuje nové, / Do okna se tlačí ksichty“. Vůle psát je údělem básníka, který se naplňuje, ale možná už píše sobě navzdory, protože „Něco mi říká Nic už neříkej“. Ve Wernischových sbírkách básně často přecházejí z jedné sbírky do druhé. Pokud to není práce nějakého raracha, zřejmě si dělají, co chtějí: přebíhají nejspíš v noci. Ale jsou to pořád ty samé básně? Ocitneme-li se v jiné zemi, na půdě jiné sbírky, v jiné konstelaci textů, i báseň, její vyznění a působení, bude jiná. Kýly zkoumaných sbírek se k sobě přibližují, někdy do sebe narážejí, můžeme se snadno přehoupnout na palubu další knihy a název lodi nebude snadné určit.

Chtěla bys dál, dál do dalšího světa

Když se otevřou vrata Wernischových knih, vyhrnou se obrazy, děje, krajiny, lidé a věci. Uskuteční se, potom zase ustrnou, pohyb ustane, vše zmlkne, vytratí se, zmizí. Ocitneme se v dobrodružném příběhu, romantické pohádce, válečném filmu či naturalistickém románu, procházíme monumentálními výjevy, nasloucháme zpěvu bojových písní v džungli. Už vlastní jména v předložených sbírkách jsou magická — Lavinia, Nanui, Moami, Dodika, Tudu, Ululi, Klochta a Klechta, Msassa, Čungulufudi, Lusuka, Quipalulluk, Melanippe, svatý Upolín, svatý Ocún, Lalula, Xalma prostibula, Khmwum, Theopidus, Hermína von Hudderloch. Jak se vše stane, tak se zase odestane, rozplyne… nebo jenom usne a zase se probudí? Je to spánek, nebo smrt? Zdá se, že právě v nich jsou svinuté a ukryté možnosti a rozměry, o nichž toho mnoho netušíme. Básník je jejich blade runner, loví přízračné stíny a scenerie, vyhledává je, pohlcuje a opět je vydává ven ve svých samomluvách. Putuje napříč vlastní verzí časoprostoru, vhroužen do atmosféry tak silné, až proráží příkrovy spánku a vlamuje se do žití. Je-li cesta tam, musí být i cesta zpátky. „Chtěla bys dál, dál do dalšího světa, chceš pokračovat v cestě, a já mám strach. Bojím se hlubší hlubiny a temnější tmy.“

Mluvíme o světě, v němž lze někudy projít do minulosti i budoucnosti, v nichž na nás stále něco či někdo číhá. Je možné probudit minulost a přivést ji v podobě mumie k jídelnímu stolu. Vyprávíme si o světě-nesvětě, místu-nemístu, o snu-nesnu. I blouznění je něco na způsob poezie, i poezie je něco na způsob blouznění. Lidská existence možná představuje výraz kosmického šílenství, vyšinutí z vazby, vzpírající se pochopení. Těch je v básníkově poezii plno. Výřezy z roztodivných pláten, epizody bůhvíodkud, jako když vypadne list z rozpadající se knihy, střihy a změny osvětlení, kotrmelce ve stavu beztíže, defilé stínů a přeludů. Světy jako přesýpací hodiny, světy, které se řinou jeden přes druhý. Co to „dunění, jež se sem rychle přibližuje? / Nejsou to bubny na přídích vysokých veslic / plavících se po nebi?“

Ve verších „Otevřu dveře, a za nimi den a noc / čekají, jestli je pozvu dál“ se autor stává stvořitelem světa, kooperuje s bytím, záleží jen na něm a jeho gesto je zakládající a otevírající, gesto dalekosáhlého přesahu, jež dosahuje až ke mně, ke čtenáři. Část skutečnosti je tu důvěrně známá, které jakžtakž věříme — i když často tu bývají věci a vztahy nějak pokřivené, jaksi k sobě nepatří, nějaká můra nám tu sedá na nos — a padáme tu i do skutečnosti jiné, snad do světa, co už dávno zanikl, nebo do světa, který vybují po zániku světa našeho. Nevyznáme se v tom. (Když si nevšímáte tohoto světa, jak byste si mohli všímat jiného.) Reminiscence, revokace a rekonstrukce se tváří věrně a nejspíš zas tak nezáleží, do které (i)reality sami patříme. Mrkací panenka náhle mrkne — proč by neměla? Loutky oživnou. Hlídač rozmlouvá s kabátem na stěně. Prodavač tahacích panáčků prochází ulicí, nese velký těžký kufr, nejspíš tak těžký jako život. Bába chytne Aničku, strčí ji do pytle a letí s ní do svého paláce. Anička se dívá dírou v pytli. Co viděla? „To bys rád věděl, viď?“ To hlavní se neříká. Ani básník to neřekne. Zvědavost vyčerpává zdravé síly. Kdo je zvědavý, chce brzy umřít, aby se dozvěděl, co bude potom.

Často ve sbírkách narážíme na pro Wernische stále typická říkadla či popěvky, básně rozpustilé či hravé, rebelie či přitakání zároveň; smyslné, výrazově hýřivé a odpoutané, nezávislé na čemkoli, vyjma jazyka — jazyk to chce, proč mu to nedopřát? „Táhla vojska / do Savojska / a za nimi / stará Lojzka“ — je to legitimní, svobodné, subverzivní a přitom se to o nic nestará. Jazyk nevypovídá o světě, on sám je světem. Jazyk je třeba následovat, právě to má smysl, špehovat ho na rozkvetlou louku, špehovat ho do temnot, veselit se a přitom někdy cítit mrazení.

Člověk a píseň, lovec a lov, bojovník a zabitý nepřítel

Atmosféra i prostředí se často mění, někdy nás Wernischovy básně vedou daleko, třeba do pouště, kde štípou písečné blechy. Jsme najednou v cizinecké legii, ale „Stráže střílejí po supech a po psech — je mír!“ Mír vůbec není jednoduchý, přináší těžkosti i trudnomyslnost. Víme najednou tolik o koloniálních jednotkách, jako bychom tam sami sloužili, o jejich každodennosti ve věčnosti, o nudě, opuštěnosti. Bylo to daleko odsud, ale vlastně právě tady. V každé válce je to podobné, všechno se vrací, jen „vši, vši žraly jako dřív“. V jednom řádu světa žijeme bez písečných blech a vší, v druhém s nimi a musíme se tomu přizpůsobit. Není marné vědět, do čeho jdeme.

Pro Wernische je nesporně válka strašná, nenáviděl vojnu, ale právě proto o ní asi ve svém díle píše tolik — celý ten karneval nablýskané blbosti, mundúrů, parádemaršů a přehlídek, slavnostních salv a (posmrtných) vyznamenání, okouzlující šaškárna a divadýlko s malebnými kulisami a strašlivým průběhem finálního tyátru, to prubířství mužnosti a obětavého hrdinství, za kterým se šklebí lebky s prázdnými očními důlky. Opakovaně evokuje válečné scenerie a symptomatické epizody a výřezy; jde jistě o válku univerzální a archetypální, ale mnohdy se jedná o nám známé války dvacátého století a o dvacáté století jako válku. Špinavost válek je stále s námi a ve Wernischově poezii se předvádí tak, jak ji lidé zažívali: jako katastrofální pohromu i přirozenou nutnost.

V mnoha Wernischových textech se dostáváme na kost něčeho prapůvodního, kvintesenciálního, pramenného. Ve sbírce Penthesilea čteme průpovědi Eskymáka Quaassuka: „Tomu, kdo lišce hodí rybí hlavu nebo tulení tuk, umrzne ucho. A tomu, kdo odežene hladovou lišku, umrznou obě uši. (…) Muž, který neslyší, jak na moři praská led, sedí s mrtvými u ohně.“ Můžeme o tom přemýšlet a číst to jako zprávu o podstatě lidství. Čteme tu řadu dalších zpěvů o životě a bojovnících, které nás ihned strhnou. Vůbec nesejde na tom, jestli jsou to variace, překlady či překrady, repliky či parafráze, pokud jde o nápodobu, jde o nápodobu dokonalou, stejnou nebo lepší než předloha. Eskymáci, Hotentoti, Masajové, Pygmejové dali těm písním slovo, mluví z hloubi oceánu archaična, které v nás zůstává alespoň do té míry, že jsme schopni vnímat a porozumět. Splývá tu člověk a píseň, lovec a lov, bojovník a zabitý nepřítel, který mu předává svou sílu a schopnosti, bojovník, který zabíjí, aby uchvátil vlastnosti uloveného zvířete. Lidé toto někdy před věky zažili a my teď čteme fragmenty ztracené mytologie.

Lehni si, přikryju tě hlínou

Hrůza však může mít různou podobu, někdy vlastně docela nenápadnou a všední. „Malého Jiříka těšívalo, / mohl-li v okně seděti / a kousek papíru na niti / ve větru nechati poletovati // Kousek papíru na niti, / není to hrůza? No považte, / není to hrůza?“ Není ten papírek na niti ubohá vějička, poezie sama? Naše hračky jsou tak bědné! Není hrůza, že nám stačí tak málo?

„Maminko, noci bojím se / ze všeho nejvíce // Já vím, ze všeho nejvíce / že bojíš se tmy a měsíce, / a také slunce bojíš se // Lehni si, přikryju tě hlínou, / listím tě přikryju a sněhem, / jako se přikrývá dítě.“ Toto dítě asi na svět nepatří — proto je mu empaticky pomoženo. Erbenovsky baladická hrůza se prolíná s romantickým hororem a dekadentním příšeřím ve verších nebývalé intenzity a úzkostné působivosti. Vražda jako útěšný akt a čin vysvobození z ponurého světa, v němž se nelze zabydlet. V jiné básni kdosi zpívá uspávanku nad prázdnou kolébkou. Mrazí z toho, ale i to vlévá krev do žil, protože to probouzí a vyostřuje smysly, nutí k rozhlédnutí — do jakého příběhu nás autor zavedl? Co se tu děje? Vzpomínka na tragédii, zvláštní osobní rituál, vyvolávání či pominutí smyslů? Na jiném místě si tetičku někdo spletl s hrací skříní, A = A neplatí, co tedy platí? Hledejme i při vší nejistotě. Hrůza třeba zmizí. Ostatně největší děs může být zjistit, že já je někdo jiný. A ten někdo žije náš život, aniž o tom víme.

Hrůza možná zmizí, ale nezmizí stupidita. Snad je stupidita také formou hrůzy, důkladně zastřenou, přestrojenou a zamaskovanou. Pitomost se může stát klíčem k pochopení světa, neboť jistým způsobem z ní svět vychází, je na ní založen a v ní se většina lidského bytí lenivě převaluje. Hloupost se manifestuje a odhaluje v řadě poloh a podob, mnohdy v jazyce, tuhém i zatuchlém, nudném i neodolatelně blbém, stereotypním i přízemním, vyprázdněném a vágním, ale i v jazyce snobů, pseudovzdělanců a takzvaných expertů. Patří sem i slabomyslně zvednutý ukazováček, i soustavné opojné vzpomínání na to, že už si nic nepamatujeme — prázdnota je sama se sebou spokojena, k životu jí postačí vrchovatá číše blbosti. Stupidita a prázdnota jsou spojité nádoby, stupidita se vlévá do prázdnoty a prázdnota ústí v stupiditu. Podporuje ji umělost, nepřekročitelná strojenost a kašírovanost, ubíjející absurdita, jež je sama sobě účelem a z níž není úniku. Stupidita nás každodenně oslovuje a my podléháme, jsouce často taktéž tupí a stupidní — je to velká výzva životu, v pravém slova smyslu challenge.

Vyčichne voda fialková

Ve Wernischových básních se ocitáme v oceánu každodennosti, jsme k dispozici všednosti, která nás vleče vpřed, činí z nás její zajatce i řadové frekventanty. Wernischova poezie ji zabírá a demonstruje s překvapivou častostí a intenzitou: „Mně je vše stejné, to mi věř.“ Městem zvolna a pokojně teče řeka, v hospodě, v níž je tak bezpečno, plynou nezávazné a nezávadné historky, vládne dobromyslná rozšafnost. Vše je tu známé a jisté, víc se tu nikdy nestane, než že nanejvýš spadne pod stůl vidlička. Starý dobrý svět byl tak idylický. Leč i zde se loupí a vraždí, začne válka, města kvetoucí se mění v ruiny stejně tak jako útulná zahradní restaurace s kytičkami na stole v kvelb se zaplivanou podlahou a dotěrnou pouliční holkou. „Pán ráčí prominout, / pán chvíli počká, / jenom co vyčpí tabáková močka, / až vyvane čpavek z toalet, / vyčichne voda fialková, / slečny se vrátí ze hřbitova, // každá tak vlídná, pilná, snaživá, / jak bývávala zaživa, // natřesou polštáře, vymění cíchy, / a všecko může začít znova“. Mezi pralesem a banalitou zapadlé uličky, ledovým oceánem a zastávkou tramvaje, pauzou na cigáro a bombardováním. Vlastně to není tak daleko od sebe. Básně dovedou chytit jazyk za šos stejně tak jako čtenáře a táhnou ho do nedozírných dálek nebo do vedlejší hospody.

Wernischova poezie nás ale jen tak nepustí. Místy připomíná čaroděje stříbrného plátna Federica Felliniho. Hýřivá obraznost, monstróznost vedle křehkosti, syrová autenticita vedle pohádkovosti, panoptikální defilé trpaslíků, klaunů, herců a prostitutek, rej magie, eskamotáží a mystifikací. Přijel opravdu cirkus? Maluje se tu nekonečná freska na stěny domů? S básníkem procházíme galerií se spoustou závratně krásných obrazů, vytahovaných z rukávu jako mystické karty. „Mám hodně sestřenic a mnoho bratránků, / mnoho bratrů a sester, // jsou všichni velmi vzdálení, / stále si špitají něco, // když zafouká vítr, / chvějí se jako plamínky na hrobech“; „Hledal jsem Alinu, / bloudil jsem vlhkým listnatým hvozdem, / hledal jsem Alinu / v jelení oboře, / jezero kabonilo se“; „na nočním stolku tiká měsíc“.

Wernisch umí být průzračný a čistý jako malba na sklo, expresivní i rafinovaný, i naivista nejnaivnější. Verše tu jsou viděním, samou tajemnou podstatou vidění, protože o zraku a jeho zázračných schopnostech zdaleka nevíme všechno.

Souvisí to s citem pro účinek jediného okamžiku, vteřiny vytržené z času, v níž se něco stalo, stane, mohlo stát („zamrkala na mě, / nebo se mi to jen zdálo?“), ale někdy si nejde vzpomenout („Stačí tak málo / Stačí vzpomenout si, jen si vzpomenout, / Aby se mládí vrátilo / A já vzal na sebe opět svoji podobu“).

Řetízkový kolotoč slov se otáčí

Do Wernischovy tvorby v posledních dvou dekádách stále více proniká pocit ztracenosti v čase i prostoru, nějakého odtržení od (skutečného? pravého?) domova i podstaty. „Odcházím, přicházím? / Chci ven, nebo dovnitř?“ Ztrácí se i vědomí míry: paměti je buď příliš, nebo žádná neexistuje, promluva je buď genialita, nebo blábol, noc je krátká, či nekonečná, kolem je dav, nebo ani živáčka. Ve sbírce Almara niťařka v Londýně upírá zrak na dveře dvě stě let, než přiběhne udýchaný bonviván. Musíme umět čekat. Jenže „stýská se po něčem / co nikdy nebylo // nikdy jsem to neměl / a ztratil jsem to // říká se: dny se vlečou // a život uteče / ani nevíš jak“. Ale my víme, na co tu celý svůj věk čekáme. „Na skříni kufr, / pod stolem boty, / na stole klobouk, / kravata na klice, / vše bylo jak má být // Vzbudil se starý muž / Pomalu stmívalo se, / život byl u konce.“ Je pozdě, Ona co nevidět zaklepe na dveře. Ale vždycky zbývá naděje. „Teď se probudím někde daleko odtud… „To je ovšem jen toužebné přání či prosba zároveň. Zkušenost říká něco jiného: „Přešla léta, na vše se zapomnělo, lidé odešli do říše duchů.“ Něco, co se mělo stát, se nestalo, anebo jsme si toho nevšimli. Řetízkový kolotoč slov se otáčí, aniž by v něm někdo seděl.

Na margo svého tvůrčího přístupu Wernisch konstatuje: „Asi bych měl začít tím, co se děje v mé hlavě a přitom jakoby někde daleko mimo mne. Vylíčit, jak se z jakýchsi mlhovin vynořují prvotní neurčité obrazy, jak se zostřují, houstnou a zase řídnou a prolínají se na řečovém prahu. (…) Já nemám žádnou metodu. Někdy chytím ptáčka v letu a chvíli se těším jeho skomíravou krásou.“ V jedné ze sbírek říká: „Ty míjející obrazy snad představovaly a představují nějaký děj. Nevím. Cítím jen, že jsou krásné. Tak postradatelně, tak zapomenutelně krásné může být pouze to, co se mne netýká.“ Na nějakém obsahu, poselství, sdělení, smyslu, účelu, morálce, vznešenosti, hierarchii a dalších pranic nezáleží. Platí tu jiné zákony a pravidla, důležitá je pouze krása, jakkoli je někdy podivuhodná, nesouměřitelná či nesrozumitelná, jakkoli třeba někdy připomíná ošklivost. Podobně je zbytečné zanášet a hmoždit se s výkladem a porozuměním. Všechen smysl se nakonec s hlomozem zřítí do údolí, zmizí za skalním převisem a nebude z něj žádný užitek. Krása, která od nás výklad nežádá, která vyvolává úžas, obdiv a neklid, však zůstane. „Ve svahu pod černou strží / šípkový keř, před keřem kříž, // pod křížem plechový hrnek, / v plechovém hrnku suchá slaměnka“. Možná právě tady je ten nepoznaný domov.