Trocha prosté rezignace

Básně v Kunzeho nové sbírce mají ráz hovorů k sobě, snahy získat nad situací nadhled a existenciálně se s ní vyrovnat. Autor nesází na silný básnický jazyk či gesto, nýbrž na postřeh, ironii a vtipný vhled do situace. Z vícero nálad básní nejvíce zaujme deziluze a rezignace. Už v první básni „zajiskření prchavé radosti“ se počítá s finální katastrofou; ať už má formu globální války, vyfabrikované infekce, anebo srážky Země s jiným kosmickým tělesem. Namísto stanoviska po nás potopa se k současné situaci přistupuje s imperativem buď šťastný, dokud to jde. Titulní báseň sbírky zase staví situaci, kdy „náhle / bez varovných sirén / hostina končí / zbývá uklidit“. A koneckonců i poslední báseň působí dojmem, že básnický subjekt je smířen s beznadějí: „možná to bude opravdu konec / ale alespoň můžeme říct / že jsme se snažili / že jsme milovali / bojovali / tvořili / a to už za to stojí“.

Pocity rezignace pak mají svou příčinu tu v politicích či lídrech společnosti (třeba v básních „horizont události“ či „generální tajemník OSN“), tu v klimatické krizi (báseň „klimatický žal“). Především je však podněcuje průměrnost, ba povrchnost člověka jako v básni „modrý život“: „to ten do krve zažraný Foglar / Rychlý šíp / který se pro tenhle svět nehodí / somnambulicky ses rozhlížel po větších výzvách / a inspirativních lidech / kterých každá doba plodí žalostně málo (…) aplaudovat? / není komu“. Sotva by bylo možné nenajít s Kunzem v těchto pocitech i jejich příčinách shodu. Jenomže v tom se skrývá zásadní slabina jeho sbírky: shodu nalézáme až příliš snadno, a tak nás málokterá báseň dostatečně osloví, natož promění. Leckdy se Kunze dokonce opírá o banality či klišé: „stvořili jsme bohy i nebeskou klenbu / stvořili jsme mýty i něco tak nepotřebného / jako jsou celebrity“.

Spoléhání se na taková klišé a banality vadí o to více, když básník z polohy pozorovatele-kritika přejde do polohy moralizátora-poučovatele. Tento přechod Kunze provádí nepokrytě: „pochop že i tady zůstaneš pouze a jen sám sebou / chlápkem co chodí do bufetů / a šampaňské pije jen když je zadarmo (…) ale jestli jsi na konci téhle básně / pochopil že je o tobě / tak je tu ještě šance“. Asi nejvíce tahá za uši, když básník poučuje ženy, „holky z prahy“: „beaty jednou přestanou kopat / a černé krajky schováš do šuplíku (…) vykašleš se na prášky drogy i chlapy / a začneš říkat pravdu“. Nenechme se mýlit, pozice, z níž Kunzeho subjekt moralizuje, není vousatá pozice staršího a zkušenějšího muže. Nejvíce se opírá o (auto)stylizaci. Jestliže výše básník vytýkal jiným neautenticitu, je to právě jeho tvůrčí život, který v básních vystupuje jako autentická alternativa: „zvedám své podmáčené čelo (…) a napínám se k dalšímu výkonu / který vyústí vernisáží / koncertem / přednáškou sebestředného žvanila / který není schopen lidství“.

Co si myslet o vymezení vůči neautenticitě, když tak často stojí na vágnostech a floskulích? Není žvanil neschopný lidství naprosté klišé? V podobném duchu čteme pasáž, „najednou je ti úplně jedno / jaký je kdo umělec / jestli prodává nebo ne (…) chceš člověka“, která ovšem ústí v rezignované, „je třeba provést personální změny / na těch nejvyšších místech“. Anebo báseň „daleko od kopretin“ tematizující stárnutí ženy a ztrátu tělesné krásy stereotypním: „tak lehkost bytí / je pryč / a všechny tvoje konverzace se nakonec / pokaždé stočí k dětem“. Nabízí tu básník více než obyčejný patriarchální pohled?

Banalita pohledu bývá přirozeně spjatá s banalitou výrazu: „kontury příběhů a zážitků se rozpily a slily / v abstraktní kompozici Jacksona Pollocka / na spáncích tepe rytmus měsíce padajícího listí“. Nic proti Pollockovi, ale spojnice abstrakce-Pollock je nabíledni, a tak si čtenář klade otázku, proč ten pleonasmus. Měsíc padajícího listí lze přiřadit k téže otázce. Opětovně se otázka vynořuje s verši „když jedeš tramvají z Karlova náměstí / a držíš se tyčí jak Kristus kříže / abys neztratil rovnováhu“. Nechci být pedantský, ale Kristus kříž buď vlekl, nebo na něj byl přibit, a to nikoliv kvůli rovnováze. Není to spíše nakonec Kunzeho přirovnání, které je bez rovnováhy, respektive bez rozvahy?

Kunzeho „hovory k sobě“ se pohybují někde mezi reflexí, vlastním povzbuzováním, nedůvěryhodnou sebekritikou a poučováním. Přesto je třeba uznat, že čtenář má pro autora jisté sympatie, přinejmenším za to, že jde s kůží na trh.