… a především okno

„Prastarý nápěv jako zimní voda / voda po deštích temná a tyrkysová.“ Básnická skladba Kláry Krásenské vtáhne čtenáře hned prvními řádky do svého proudu. Rytmické plynutí a rozlévání veršů, důraz na hudebnost slova, opakování či náhlé přehoupnutí se ke zcela novému tématu. I básnířčina obraznost, někdy jasná, klidná a průhledná, jindy temně vířivá a těžko prohlédnutelná, může připomenout vodní tok.

Voda má ve verších mnoho podob: přináší i odnáší, omývá a očišťuje, skrývá ve svých hlubinách, odděluje břehy. Může to být voda křticí, plodová či obyčejná voda, kterou stavíme na kávu. Symbolizuje i plynutí času: básně zahrnují roční cyklus od zimní vody přes Velký pátek a Letnice k prvnímu sněhu.

Název sbírky převzala autorka z latinského hymnu Veni, veni Emmanuel a motto pro ni vybrala z veršů Jiřího Kuběny. Stejně jako u tohoto básníka se i ve verších Kláry Krásenské náboženské motivy mísí s erotickými, z veršů čiší výrazná smyslovost: „Myslím na tvé bílé tělo, křehké / jako oplatka v pozdvihování“. Nenajdeme však kuběnovskou hutnou smyslnost a významovou přetíženost, i přes vrstvení motivů působí básně Kláry Krásenské křehce jako jemně utkaná síť významů, emocí a obrazů.

Už při zběžném pročtení si všimneme, že většina básní obsahuje nějaké oslovování, vztahování se k někomu, tázání, vzývání i vyzývání. Vydavatelský text na zadní obálce mluví o skladbě jako o rozcházení se s Bohem smrti, ale nejednoznačnost v užití mluvnické osoby a nekonkrétnost oslovení umožňují verše interpretovat jako promlouvání nejen k Bohu, ale i k milenci, k básnickému souputníku, především však k sobě samé. Promluvy a otázky zůstávají bez odpovědi, přesto tázání není zbytečné. Hlavním tématem a smyslem básnické skladby Veni, veni je poznání sebe sama, ohledávání vlastních tužeb i nedostatečností, vzdorné požadování toho, co považujeme za nezbytné, hledání stability v bolestném a komplikovaném světě a pochopitelně i zmíněné vyrovnávání se s konečností.

Smrt je ve sbírce všudypřítomná. Napříč básněmi projíždějí sanitky, lidské tělo je ukřižováno hadičkami kapaček; básnířka se táže po smyslu bolesti a krve, „která se za nikoho neproleje“; rodiny prchají za zvuku sirén a „Andělé s kameny v záhybech roucha / lavinou padají z hor palestinských, / ohnivým jazykem kácí se domy“. Smrt jako východisko může být lákavá: „tobě se všecko v závrati poddává, / ty ženeš mraky a zakrýváš hvězdy, / podoby a tvaru všecko se vzdává“ a za večera je třeba si zacpat uši, „jinak z tebe vyvane / vůle k životu“.

Právě vůle k životu je odpovědí na lákání smrti. Pocit živého těla z masa a kostí, měkké ruce milence na zádech, cigareta vykouřená z otevřeného okna, vůně čerstvě posečené trávy a dřeva sušícího se na slunci. Básnířka jako by svého Boha obracela zpátky k pozemskému životu, k tomuto břehu. Nemluvného Boha, „nemluvňátko“, se snaží přimět, aby s ní mluvil: „Řekni mi: Bude nám krápat do kávy, / aniž by zhasila naše marnotratné sirky, / naše mihotavé nedopalky.“

Život je v básních spojen s téměř vitalistickými atributy: louka, pokoj (Krásenská umně pracuje se všemi významy tohoto slova), postel, stůl (oltář všedního života, kde se odehrávají setkání přátel, obřad pití kávy i psaní básní) a především okno. Otevřené okno s vlajícími záclonami se stává symbolem vstřícného očekávání, vyhlížení do světa i zachytávání všech jeho zvuků. V závěrečné básni v próze se stává místem, kterým je možné svět opustit („stůl se stal schodem a parapet schodem posledním, pak jen klika a tma — takhle snadné to je —“), nebo kterým všechno přichází: „někdy se nestane nic většího než břízy se svými strnady a sýkorami, nedopité šálky, prázdně listy“.

Klára Krásenská se své druhé sbírce představuje jako zralá autorka. Stejně jako v první knize s názvem Mýtinami i zde vytvořila soudržný text postavený na silných obrazech, často spojených s fyzickým prožíváním, a provázaný návratnými motivy. Její kniha je příležitostí přemýšlet, objevovat skryté vazby a souvislosti v textu, ale třeba i užívat si obratnost, se kterou autorka přechází z obřadného a obrazného jazyka modliteb a žalmů k jednoduchému a ostrému, až fotografickému záběru krajiny. Prostřednictvím novozákonního mýtu o smrti a navrácení k životu, pomocí až barokních protikladů mezi temnotou a světlem vyjadřuje pocity ryze současné a aktuální. Závažné existenciální téma dokáže zpracovat bez patosu, její básnická výpověď je intenzivně prožitá a velmi intimní. Proud, který nás vtáhl na začátku skladby, nás vede emocionálním obloukem od úzkosti hledání a nenalézání přes strach a vzpouru k závěrečné katarzi. V podvečerním slunci u otevřeného okna se vše zklidňuje, vyjasňuje a skládá do smysluplného celku. „Stmívá se. Na vydrhnutém stole se mihotá světelná skvrna.“

Klára Krásenská, Veni, veni
Argo, Praha 2025
48 stran