PERIFERIE NEMÍVAJÍ BUDOUCNOST, ALE MOŽNÁ PŘEŽIJÍ

Petře, na počátku devadesátých let jsi byl takřka u všeho podstatného, co se dělo v moravské části národní literatury. Byl jsi redaktorem v nakladatelstvích Votobia a Vetus Via či v časopisu Box. Jaká to pro tebe byla doba?

U všeho jsem rozhodně nebyl, pracoval jsem především v redakci Boxu Jiřího Kuběny, dnes by se možná mohlo říci s nadsázkou, že to byl queer literární časopis se silně tradicionalistickým obsahem, v redakci se občas mihnul i Václav Havel. Spirituálně laděných literárních časopisů ovšem vycházelo v té době hned několik: Souvislosti, Akord, již zmíněný Box, ale i Velehrad, v jehož redakci pracoval třeba Pavel Kolmačka. To byly všechno spirituálně orientované časopisy, i když mezi nimi ten Kuběnův vážně razil. Přítomnost v jeho redakci bylo něco dost skandálního. Když se Jiří Kuběna odstěhoval na hrad Bítov a časopis zanikl, tak jsem byl přizván Mirkem Balaštíkem do nově vznikající redakce Hosta.

Tehdejší literární doba byla ve znamení silného návratu k spiritualitě a byla to rovněž doba intenzivního vydávání básnických knih. Postupně ale tato tendence, i v intenzitě generačně jaksi vyvětrala — čím to je?

Devadesátá léta byla jen částečně a pouze krátkou dobu nesena těmito návraty. Byla poznamenána koncem století i tisíciletí, dokonce dvoutisíciletí a nesla v sobě jistý odér dekadence. Časem se zřejmě zjistilo, že ve svobodných západních zemích se poezie psala formálně podobně jak u nás před rokem 1989, v poezii převládal i tam volný verš a civilismus. Navázání přerušené kontinuity ve formě návratu před rok 1948, jak si to třeba přál básník a politický vězeň Zdeněk Rotrekl, který byl tehdy šéfredaktorem časopisu Akord, nebylo možné. Toto období bylo pro tradiční formy poezie časově orámováno, ale i v té době panoval v poezii dominantní „modernismus“ a civilismus, i když výše zmíněné časopisy a redakce skutečně existovaly a vydávat například Jakuba Demla bylo tehdy vzrušující.

Jelikož jsi dodnes také samozřejmou součástí moravskoslezského literárního pole, tak mě přirozeně zajímá, jaká atmosféra byla v devadesátých letech na Ostravsku. Navštěvoval jsi Černého pavouka, vybavíš si atmosféru Ostravy devadesátých let? 

S ostravskými literáty jsem se stýkal i v devadesátých letech, byla to tehdy příjemně soudržná skupina literárních přátel a výrazných autorů, zmíním jen jednoho, protože už bohužel není mezi námi, a to Honzu Balabána, úporně hlubinného spisovatele, nikterak snadného, ale o to vzácnějšího. Dojížděli jsme tehdy do Ostravy poměrně často na literární čtení i večírky s redakcí Hosta. Většinou se popíjelo a diskutovalo v Černém pavoukovi nebo ve Voliéře, to byla drobná hospoda přímo uprostřed areálu Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Myslím si, že univerzity, knihovny a knihkupectví by měly mít své spisovatelské restaurace.
Doba se dost rychle mění, literární diskurzy také, ten dnešní ještě nelze zcela pojmenovat, ale má zřejmě znaky nejrůznějších hrozeb. V tomto období se také odehrává děj mého posledního románu Idu ten rybnik přikryt peřinu. Próza je časově zasazena do počátku roku 2020 v době začínající pandemie a svým způsobem reflektuje i působení Donalda Trumpa v jeho prvním volebním období. Příběh je napsán v nářečí a umístěn právě na periferii Ostravy, na takzvanou Prajzskou. Řekněme, že je to takový Covid a Trump v těch nejmenších dějinách, jaké si lze představit. 

Ještě než se dostaneme k tvým prózám podrobněji, zastavil bych se u tvé poezie. Ve sbírce Pruské balady / Preussische Balladen a v poslední básnické knize Borderline Frau reflektuješ tzv. Prajzskou. Typologicky nejsi básník introspektivní, ale extrospektivní. O spisovatelstvu Prajzské se píše jako o hledačích identity. Člověk zde ale nehledá identitu v sebeanalýze, ale naopak skrze místo v téhle podivné krajině. Jak to máš s identitou ty?

„Extrospektivní“, to je celkem kontrariánský pojem, ale tak jsi to asi nemyslel, i když právě třeba Peter Thiel (nejen obávaná zákulisní postava dnešní americké politiky, ale také filozof, žák Reného Girarda) místo směřování „dovnitř“ a řekněme k hledání identity směřuje myšlení opačně a dost razantně směrem „ven“ — extrospektivně k hledání fyzické nesmrtelnosti, k novým technologiím a k vnějším projevům obecně, a to bez přílišných nároků na nějakou psychologii či hledání identity. Groteskní postava Johana Kotta z mého románu Idu ten rybnik přikryt peřinu napodobuje prezidenta Donalda Trumpa, proto se mi do odpovědí stále toto téma dostává. Ale mě zajímá pouze ono skromné regionální „místo“, malé místo na periferii, které nereflektuje nic a tím třeba vše. Možná to je extrospektivní přístup, Johan Kott by asi odpověděl: „Identita, kura, co to je? Sem slevač, a ani žadne to extrospektivni neznam.“
Na konci románu jsem uvedl raději datum dopsání, aby bylo patrné, že jsem text psal v době pandemie, tedy v době Trumpova prvního volebního období, ne toho druhého, kdy by onen Johanův groteskní obdiv k americkému prezidentovi získával další konotace. Svým způsobem je Idu ten rybnik přikryt peřinu dnes již historická próza.
Stylizovanost mé poezie je složitější téma, je to otázka jazyka, který je jiný než ten řekněme modernistický. Do počátku 20. století byly patos, apostrofy, poetismy, básnická slova či metrum součástí poezie, píše o tom i Johnathan Culler ve své Teorii lyriky, která vyšla i česky a považuji ji za zásadní knihu o současném stavu poezie. Píši-li o poetismech, tak na to téma vyšla nedávno rovněž výstižná studie od Karla Pioreckého a Michala Škrabala, pojednává také o soudobých poetismech. Má poezie je rovněž určena orálně k doprovodu na loutnu, je z podstaty mélická a strukturovaná podle jiných pravidel, než je běžné u volného verše.
Slezskou identitou jsem se zabýval především prozaicky. Hlučínsko je pro mě něco jako faulknerovské Mississippi, zničené poválečným rozpadem, místem nikdy nevyřešitelných traumat, ale také humoru, snad se mi to vše podařilo do románu Idu ten rybnik přikryt peřinu trochu dostat. Historií tohoto kraje jsem se zabýval ve Slezském románu, další dva romány, i ten poslední, jsou ze současnosti.

Tvé prózy vychází z Prajzské, její minulosti, ale i alternativní budoucnosti. Jaké to bylo vyrůstat v kraji, kde se vyskytují germanismy, starší generace byla nucena nastoupit do wehrmachtu a kde i přes nátlak po druhé světové válce nebyly prováděny odsuny?

Doma se mluvilo směsicí češtiny, polštiny a němčiny, prarodiče příliš česky neuměli, ale německy hovořili jen občas mezi sebou, abychom nemluvili ve škole německy, protože to bylo před rokem 1989 na Hlučínsku trestáno. Ve škole jsme se učili rusky, ale část naší rodiny padla na ruské frontě. Když jsem se učil nahlas jako dítě rusky, babička se bála a raději odcházela do vedlejšího pokoje. Vsugeroval jsem si tehdy hloupou myšlenku, že cizí jazyky jsou něco nebezpečného.

Čím jsou pro tebe cizí jazyky? Jako pro člověka z areálu mnoha a žádného jazyka a samozřejmě i jako básníka. Ve sbírce Borderline Frau se objevuje větší množství jazyků.

Použitím cizích jazyků nebo dialektů dochází k rozšíření hranic jazyka a vzniká také koncept. Právě má sbírka Borderline Frau obsahuje kromě básní psaných česky také jejich překlady do středoevropských jazyků a ústřední báseň o Lilith je přeložena do hebrejštiny, arabštiny a starobabylónštiny — překlad do klínového písma bylo celkem obtížné sehnat. Borderline Frau představuje starodávného ženského démona, který je vázán na určité území, proto se ve sbírce objevují tyto tři exotické jazyky. Děj sbírky se ovšem odehrává v prostoru střední Evropy, a tak jsou součástí konceptu středoevropské jazyky. Border jsou také hranice mezi zeměmi, nejen odkaz na hraniční poruchu osobnosti. Třeba báseň „Střed Evropy jako žena“ byla napsána v Kyjevě roku 2014 na Majdanu v hotelu Ukrajina a hned ten den ji přeložila Teiana Okopna, naučila mě výslovnost a já ji večer zahrál na loutnu na knižním veletrhu. Poezie, pokud je navíc metrická nebo rýmovaná, což je můj případ, se bez účasti autora obtížně překládá, protože se musí přebásnit, to je také jeden z důvodů, proč mě tato práce s překladateli zajímá.

Jaké je vůbec prajzské spisovatelstvo? 

Spisovatelé na přísné Prajzske nemohli z podstaty bezpečně existovat. To je vymožeností teprve posledních let. Jistě, třeba evropský spisovatel August Scholtis z Bolatic je nepřehlédnutelný, ale on psal německy a nakonec se do Německa také odstěhoval. Kdybych řekl před léty, že jsem básník, tak bych narazil na nepochopení, ale v tom to právě bylo skvělé, protože jsem se ocitl okamžitě v opozici, v nutném utajování své tvorby, v obraně, která mě přivedla k enigmatičnosti jazyka. Postupem globalizace se i tato temně puritánská struna naladila i na Hlučínsku do otevřena. Jiné spisovatele nemůžu hodnotit, to by bylo na obsáhlejší studii, kterou může napsat objektivněji stejně jenom literární historik.
Zcela v nářečí jsem napsal román jen já, je to pochopitelné, protože dialekt omezuje čtenářskou přístupnost, navíc je pokusem o zachycení odcházející řeči, je pochopitelně již modernizována a někdo může říci, že se tak nikde nemluví. Odchodem dnešních osmdesátníků tato mluva zmizí.

Na druhou stranu často ale dochází k renesanci malých jazykových úseků, jakým je například lužická srbština, která má své obroditele, či nedaleko slezských hranic právě rovněž vilamovština, což je velmi zajímavý německý dialekt v Polsku, který současná polská vláda nechce urputně uznat. Psal jsi s vědomím, že zaznamenáváš odchod jedné řeči?

Ano, psal jsem knihu s tímto vědomím, takhle už mluví skutečně jen generace mých rodičů, kterým je osmdesát. Ale nešlo mi jen o historický záznam, tato mluva mě zajímá jako umělecký jazyk, jako iluze živého humoristického dialogu, tím je snad tato řeč nadčasová, aspoň takto omezeně v mých třech románech. Mikrodialekty mohou nabízet jisté inovační možnosti jazyka i novou kadenci řeči. Takový jazyk pak zní syrově, ale zároveň velmi skutečně právě svou neobvyklostí. Vilamovština, kterou zmiňuješ, je dobrý příklad, je silně izolovaná od spisovných jazyků, a to jak polštiny, tak především němčiny. V mnohém je podobná původní, víc německé prajzštině, kterou mluvila generace narozená kolem roku 1900. Porušuje se v ní také běžný německý slovosled jako v prajzštině, slovanské jazyky nemají tak pevně stanovené pořadí slov. Třeba má Oma (prababička) se obávala našich chlapeckých „karet“, což byla dětsky vyrobená vozítka: kus prkna a na něm pochybně přidělaná kola od kočárku, ovládalo se to nohama a jezdilo se pak z kopce většinou ve dvou. Seděl jsem na káře na vysokém kopci, za mnou spolužák Erich a pod kopcem vyděšená Oma na nás volala: Di kare, haltn an! Tak by to nikdo německy neřekl, pozice slov je změněna. Oma měla jistě oprávněné obavy, pády byly občas děsivé, divím se, že se nám nikdy nic vážnějšího nestalo.

Kontextem minulosti Prajzské ses zabýval ve Slezském románu. Co z této minulosti jsi našel?

Pravděpodobně jsem našel zas jen to trauma a snad trochu humoru, možná „diskurzivně potlačenou minulost“. Ve Slezském románu jsem popisoval nezvyklou situaci, kdy se muži na Hlučínsku ocitli absurdně jako občané Československa v německých uniformách a celou oblast tato skutečnost silně poznamenala. Použil jsem k tomu příběh dvou prajzských zedníků z devadesátek, kteří neumějí německy a jedou po roce 1989 do Německa pracovat v domnění, že tam najdou Německo, o kterém jim vyprávěli rodiče, kteří si jej pamatovali jen z války. Tento příběh kontrastuje dějová vrstva osudu generála a hlavního architekta SS Hanse Kammlera z roku 1945, jeho osud je historicky stále neobjasněn a ani mně se nepodařilo nic historicky podstatného vybádat, jak se to třeba povedlo Fredericku Forsythovi v románu Spis Odessa.
Po vydání Slezského románu v roce 2011 mi ovšem psali různí hledači válečných zločinců, dokonce mi telefonovali z živého vysílání redaktoři Českého rozhlasu, abych komentoval tehdejší příjezd amerického právníka do České republiky kvůli Hansi Kammlerovi. Dnes by mě možná kontaktovali i někteří konspirátoři.
Svou verzi osudu Hanse Kammlera jsem popsal v románu. V lokalitě na Prajzske, kde v mé knize tento nacista sebevraždou v bažinách zemře, byly o pár let později objeveny podzemní továrenské prostory močálového charakteru jako v mém románu, což samozřejmě nepotvrzuje správnost mé literární fabulace, i když podpořené bádáním v archivech a zpracováváním rešerší.

Je vidět, že problematika identity Prajzáků není pouze o rozřešení minulého, ale že problém vede do budoucnosti. Ve tvém dalším románu Lanovka nad Landekem se obracíš do budoucnosti a jednou z vrstev románu je politická strana Ligy Slezska, jež vychází z reálných politických intencí na polské straně Slezska. Položil jsi touto knihou provokativní otázku — bude budoucnost separatismem mladých, nebo klidným dožitím starých? Jaká je budoucnost Prajzské?

Na začátku rozhovoru jsem psal o diskurzech, které se rychle střídají, kdoví, co nás, nejen Prajzáky, ještě čeká. Nářečí jistě zanikne a němčinou už dnes na Hlučínsku nikdo nemluví. Lanovka nad Landekem se odehrává v blízké budoucnosti, kdy EU přechází do formy Evropské federace, což se stane příležitostí pro separatismus. V Idu ten rybnik přikryt peřinu se už řeší naprosto jiné problémy, pandemie a začínající trumpovská éra. Motiv hrozby se neustále a překotně proměňuje a sílí, postavy již nechtějí hledat nějakou identitu, podléhají dokonce oněm extrospektivním politickým trendům, ale touží si ochránit alespoň kousek země pod svýma nohama a dohovořit své životy autentickým jazykem. Bojují o holý život.
Budoucnost stojí i padá s jazykem, ale tady se jedná jen o dialekt, který je pouze secesí spisovného jazyka, je opozicí, disidentstvím a odporem. Mám rád nejednoznačná použití jazyka, tedy i nářečí, obecnou formou jazyka psali i světoví prozaici, třeba Céline, nemusí to být jen regionální záležitost. Přitahuje mě psát argotem, jazykem zničeným tíživými životními podmínkami, opuštěnou řečí, která ztrácí vliv a postupně také identitu. Právě taková forma může v sobě skrývat poezii, která se ve spisovném jazyce nevyskytuje. Periferie nemívají budoucnost, ale možná přežijí právě jen taková místa.

K Lanovce jsi přidal už několikrát během rozhovoru zmíněný druhý díl Idu ten rybnik přikryt peřinu. Co tě vedlo k tomuto pokračování, které je v současné české literatuře poněkud neobvyklé? 

Začal jsem psát filmový scénář podle Lanovky nad Landekem. Po vydání tohoto románu mi nabídl Bohdan Sláma, také slezský rodák, že by mohl podle knihy natočit film, že mám napsat scénář, ale že děj by se měl odehrávat ne po covidu, jak je v románu, ale v době covidu. Poté, co jsem nemoc prodělal, a navíc mě neuvěřitelně bavily tehdejší rady Donalda Trumpa, jak se léčit, třeba že není špatné pít na covid dezinfekci, pustil jsem se do psaní scénáře podle Lanovky. Pak jsem dostal nápad, že by mohl hlavní hrdina Johan Kott amerického prezidenta napodobovat, a protože jsem nikdy scénář nepsal, tak jsem si napřed děj předepisoval prozaicky, a tak z toho vznikl překvapivě také románový text, který jsem mnohokrát přepsal do výsledné podoby. Scénář a román jsou odlišné texty, dokonce s jinými názvy.

Nakolik je odlišné psát scénář a klasickou knihu? V čem je to náročnější a v čem je to naopak jednodušší?

To jsou naprosto odlišné žánry, scénář byl pro mě obtížnější, protože jsem ho psal poprvé. Práce na scénáři mi připomínala projektování domů, což je má profese, scénář se musí organizovat do jednotlivých filmových scén a režisér si v něm připravuje režijní scény, to je snad to nejdůležitější, kde kdo sedí, stojí, zda je zrovna den nebo noc, jakákoliv nejasnost není vítána. Jsou to prostě noty pro režiséra. Vyjadřují se k tomu navíc ještě producenti, a kdo ví, kdo všechno. Je to velmi proměnlivá a dynamická činnost. V románu toto vše být nesmí, text by působil schematicky, naopak v scénáři nesmějí být literární postupy ani komplikované poetické popisy, třeba svitu měsíce nebo co si postavy myslí. Ukázky z románu i ze scénáře jsem četl mnohokrát na nejrůznějších čteních, dokonce ukázka vyšla ve sborníku Pandezie a mohl jsem si takto vyzkoušet reakce posluchačů a čtenářů, to bylo pro mě důležité mít takovou zpětnou vazbu. U prózy se rukopis dostává celkem jednoduše k editorovi, který nějakou dobu s autorem pracuje, pak se kniha vydá.

Téma covidu bylo jaksi kolektivně potlačeno. Ty jsi jasnozřivě rozpoznal, že se něco blíží, už v Lanovce, kde jsi téma identity a společenských separatistických a nenávistných postojů spojil s obdobím pandemie. Jak to vypadá s filmovou realizací?

Tak to také nevím, musíme si na osud tohoto textu počkat, každý text má své tajemství, jedná se o komediální téma, snad není depresivní. Prozatím se vše covidové spíš vytěsňuje, lidé zřejmě nechtějí vzpomínat na nepříjemné období, ale to téma je nadčasové, třeba přijde doba, kdy už bude plně historií.
Mám v šuplíku básnickou sbírku z listopadu 1989, kdy jsem byl student a psal jsem ji na tehdejších demonstracích, ale domnívám se, že doba vhodného diskurzu pro případné vydání nepřichází, a to už je víc než třicet let. Baví mě něco i nevydat, nerealizovat, proč vše hned prezentovat, text žije nějak skrytě už svým napsáním.

Už ve Slezském románu jsi použil areálový dialekt, v Lanovce nad Landekem jsi jej využíval častěji a prokládal jsi ho spisovnou češtinou a poslední kniha je psána v dialektu celá. Nemělo nakladatelství Prostor výhrady, že to bude pro čtenářstvo trochu složitější četba?

Prajzska v Praze — to je pro mě snad největším překvapením a jsem nakladatelství Prostor vděčný. Snad se román trochu prodává, nebo ne? Knihu nechtěl nikdo vydat, přiznávám, ale ani jsem se o to příliš nesnažil, zmítán pochybnostmi o dialektu i nejrůznějšími synchronicitami. V nakladatelství Prostor vyšla hlavně díky Mirce Slámové, které jsem si nesmírně vážil, je také editorkou knihy spolu s Radovanem Benešem.

Idu ten rybnik přikryt peřinu je na jednu stranu temná groteska, na druhou citlivá společenská novela. Může mít Lanovka a Rybnik třetí pokračování?

Asi bych neměl více v nářečí psát, jazyk dialektu je příliš křehký, nesnesl by váhu dalších knih, i když mám rozepsané nějaké prozaické fragmenty i v dialektu. Píši již nějakou dobu milostný příběh ze soudobého Německa. I když mám německé občanství, tak se do německého veřejného života nemíchám, protože tam nežiji a nemám také dostatečné zkušenosti na to, psát příběh z této oblasti, to mně je jasné, ale láska je nadčasové téma a nezná hranic. V Německu také nevolím, ani bych nevěděl koho, je to ale přece jen můj druhý domov, trochu smutný, macešský, kapku i vymyšlený a vzdálený, ale přece domov, i když ten druhý, který rád navštěvuji jako nějaký dávný, již mrtvý občan, jako duch. Domnívám se, že o dalším směřování té západnější části Evropy se rozhoduje zrovna právě tam. Občas si do této země literárně přilétnu, rozepsaná próza mi v tom pomáhá… In der Spree fliesst der Spleen / und ein Collie geht baden, / traurig ist Berlin, / traurig ist Germanien… (Pruské balady)