Několik nečasových glos křičícího myslitele

Ať už jde o gender, konspirační teorie, migraci, náboženství, vzdělávání, klimatickou krizi, pandemii covidu, válku na Ukrajině, ba i o umělou inteligenci, na všechno se v knize Všude samá lež a jiné pravdy dostane. Soubor glos a příbuzných textů známého rakouského filosofa a esejisty Konrada Paula Liessmanna vybízí k otázkám o přenositelnosti populárních publicistických textů do podoby knižních bestsellerů. Budou sebrané texty fungovat pohromadě? Neztratí se s časovým odstupem jejich aktualita? Nebude problém, zacílí-li na nové čtenáře? A co teprve, jsou-li vytaženy z původního prostředí a překladem převedeny do odlišného kontextu? Všechny tyto pochybnosti jsou u Liessmannovy knihy oprávněné — nelze říct, že by před oprávněnými pochybnostmi obstál. A přece jde o titul hodný pozornosti.

Nečasovost
 
Úspěch v přenosu publicistických textů je možno měřit standardem, k němuž se sám autor hlásí v textu „Mimo čas a dobu“, totiž nečasovostí — pojem si autor vypůjčuje od Friedricha Nietzscheho. „Nečasoví lidé v Nietzscheho smyslu nejsou nostalgici oplakávající minulé časy, nýbrž současníci, kteří nedůvěřují své současnosti. Nečasovost čerpá z minulosti soubor nástrojů k přípravě na budoucnost, jež přítomnosti samé musí zůstat uzavřena. Nečasový člověk nechce být reakcionářem, i když laškovně pomrkává po konzervatismu.“
 
Tento výměr naznačuje, co je hrozbou pro nečasové stanovisko: když se místo pomrkávání začne s konzervatismem otevřeně laškovat. Třeba i tak, že autor přejde až k reakcionářství. O tom, že se to Liessmannovi stává, není pochyb. Nicméně zvláště ve společensko-kulturních otázkách je posuzování míry reakčnosti postojů značně subjektivní. „Digitální drogy, nyní navíc předepisované státem,“ třeba tak shrnuje Liessmann svůj soud — v tomto případě o plánech komplexní digitalizace vzdělání a vybavování žáků elektronickými zařízeními. Odvážné, jakkoli nepopulární a nelíbivé prohlášení, anebo pověstný křik na mraky?

Třebaže rozlišení nemusí být vždy ostré, lze najít klíč, dle nějž můžeme Liessmannovy texty na této škále docela snadno posoudit. Nietzschova nečasovost je pozice filosofická, stejně tak sám Liessmann je filosofem. Zároveň tu celkem spolehlivě platí, že opouští-li autor filosofické podloží, stává se volky nevolky bojovníkem konzervatismu na poli současných kulturních válek. Je tomu tak kupříkladu v textu „Radostný pátek“, prostým pobouřením nad pátečními stávkami, které iniciovala Greta Thunbergová: „Mladí lidé (…) mohou bojkotovat školu nebo odmítat nabídky vzdělání. Páteční demonstranti to dělají proto, že jim na srdci leží budoucnost. Vlastním klíčem k budoucnosti by však podle všeobecného názoru mělo být právě vzdělání. Stručně řečeno: každý, kdo v pátek radostně demonstruje, místo aby šel do školy, vydává pohrdání budoucností za její záchranu.“ Tato argumentace sice nepostrádá logickou strukturu; nadhled a schopnost filosoficky pochytit smysl a relevanci pátečních stávek už ano. Je to jako rychle uplést rákosku na zlobivé dítě.

Když chybí ponor

Pointa Liessmannova příkladu s Thunbergovou je banální a plochá. Vždyť i protestující, kteří svůj názor demonstrují tím, že blokují silnici náklaďáky, jejichž motory divoce roztáčí na neutrál, zaznamenali, že Thunbergová nechodila do školy. Liessmann týž postřeh obalil publicistickým žargonem, aby vytvořil Antithunberga pro lepší lidi. Výsledkem je pamflet — což by ale čtenář v knize glos, komentářů, ba esejů (jak jsou texty též v poznámce o původu textů titulovány) nečekal.
 
Na autorovu obhajobu: některé vhledy, třebaže ne zrovna hluboké, je dobré připomínat, jelikož se na ně v zápalu ideových a jiných sporů snadno zapomíná. A sloupek, komentář či glosa jsou k tomu nejlepšími žánry. Třeba je vhodné si s Liessmannem připomínat, že politika a morálka jsou odlišné sféry a převod politického problému na morální rázem znemožňuje politické jednání. Naprostá rovnost je pak ideál spíše dystopický než utopický.

V souboru je ale přece jen příliš mnoho textů, které překvapí nedostatkem prozíravosti. „Umění, a to vůbec není míněno cynicky, je jedinou přijatelnou metodou praní špinavých peněz: to, co mu přistrčí bestie tohoto světa, přetvoří umění v krásu. Výmalbou Sixtinské kaple pověřil Michelangela (…) papež-válečník Julius II. Měl Michelangelo odmítnout? (…) Ne!“ Tuto tezi z textu „Krása a bestie“ lze autorovi ještě odpustit s tím, že pravděpodobně nezná případ Jaroslava Faltýnka. Nicméně co pak s texty, které navrhují chápat internetový hejt či konspirační teorie jako estetické fenomény? Neměl by Liessmann jako čtenář Nietzscheho mít na paměti, co hrozí člověku, který příliš dlouho hledí do propasti? Podobné Liessmannovy návrhy zkrátka vyznívají jako nepříliš podařený pokus o vtip, anebo hůř: jako pouhá provokace.

Filosofické opory

Zejména první polovina knihy může leckoho iritovat tím, že autor k aktuálním tématům zve kdejakou mrtvolu — nejčastěji právě Nietzscheho či Schopenhauera, trochu méně pak Hegela a Kierkegaarda — aby s jejich pomocí řešil ožehavé problémy dneška. Otázka, zda by například více než sto let mrtví myslitelé měli mluvit do současných problémů, je legitimní. Na druhou stranu nesmíme přehlédnout, že Liessmannovou nespornou dovedností je aktualizace. Při odkazech na Nietzscheho může ostatně čerpat ze své výtečné interpretace Filosofie zakázaného vědění. Tam se rakouský filosof v řadě textů plodně opírá o nietzschovský teorém o nevábnosti pravdy, s níž ovšem musíme žít; a v čemž nám má pomáhat umění.
 
Vydařenou aktualizaci provádí autor i v textu „My nešťastníci“. Aplikuje Kierkegaardovu tezi, že „nejnešťastnější musí být ten, kdo žije buď jen minulostí, tedy vzpomínkami, nebo jen budoucností, tedy očekáváním“, a odpovídá tak na náš vztah k prudkému technologickému rozvoji. Zde Liessmann předvádí opravdový nadhled jednak vůči těm, kdo mají z rozvoje jenom hrůzu, jednak těm, kteří rozvoj dychtivě očekávají — obě skupiny jsou nešťastné; a hlavně obě ztrácejí přítomnost.
 
Schopnost aktualizace je koneckonců devízou autorovy takřečené nečasovosti. Doopravdy nečasovým se pak Liessmann stává tehdy, když navíc uvažuje skutečně filosoficky. Třeba v textu „Všude ledové kry“, kde dumá nad nesnázemi v rozhodování, tedy nad tím, jak do událostí (jako je střelecký útok) vstupuje nahodilost a společenský vývoj, se úspěšně drží problému, místo aby se zapletl do ideologického boje.

Že by střední Evropa?

Řeklo by se, že tezi o iluzivnosti duchovně-kulturní provázanosti zemí, jako je Rakousko, Maďarsko, Polsko a dnes už neexistující Československo, jak o ní tolik psal Milan Kundera, se sotva dá odporovat. Nicméně pak jeden čte Liessmanna a myšlenka na střední Evropu mu vyvstane sama od sebe. Setkáváme se tu například s jistým druhem skepse, který bychom si s regiony na východě, anebo západněji od nás představovali obtížně. Je to skepse vůči ideologickým proudům a velkým politickým hnutím — namísto nich je ceněno právo jednotlivce stát stranou dobových výbojů (což se překrývá i s ochranou práva na jedincovo soukromí). Kromě toho Liessmann opakovaně kritizuje to, co Kundera nazval „církví srdce“, a to aniž by jedinkrát Kunderu citoval.
 
Nemohl by to být duchovní projev specifického geografického prostoru — střední Evropy?

V předmluvě ke knize se Liessmann zamýšlí nad tím, co to znamená být svědkem své doby. Ilustruje to na příkladu hrdiny Stendhalovy Kartouzy parmské, který se „potuluje po okraji jakési vesnice, padají výstřely, kolem něj tryskem projíždějí jezdci na koních sem a zase tam, je lehce raněn, vyhledá útočiště v hostinci, flirtuje s dcerami hostinské a oklikami se vrací domů“. A ptá se, jestli to, co viděl, vlastně byla bitva — a jestli zrovna ta u Waterloo. Liessmann se analogicky ptá, zda svými texty „byl u toho“: zdali to, co jimi viděl, byla současná doba a to podstatné z ní.
 
Posoudit, zda „u toho“ Liessmann byl, či nikoliv, by vyžadovalo vykonat jeho vlastní cestu. Na ploše tohoto kritického textu lze pouze konstatovat, že se kritik při čtení s Liessmannem mnohdy nepotkal. Kdo byl při tomto minutí spíše při věci, zda kritik, nebo Liessmann, to je otázka. Nicméně ta setkání, k nimž naopak došlo — setkání s rakouským esejistou coby nečasovým filosofem a Středoevropanem — nebyla marná.