Kdo smí cítit klimatický žal

Známe to všichni. Strach se vkrádá pod kůži a rozechvívá tělo. Těkáme očima, hledáme únik. Cítíme, jak prostupuje všechny naše vjemy okolního světa. Někdo se bojí tmy, jiný hadů, třetí obojího dohromady. Ty pocity jsou nepochybně osobní, tělesné, autentické. Jsou to naše emoce — nebo si to aspoň myslíme, že patří jen nám. Ve skutečnosti je ale i ten nejintimnější strach formován společností. Kulturní kontext nám naše pocity zařazuje do našich předešlých zkušeností. Proces socializace nás skrze kontext učí o hrozbách tohoto světa, čeho se bát a co naopak přehlížet. Společenská pravidla a trendy určují to, čemu říkáme, „že je to normální“, a co zůstává většinou beze slov, protože se to přece rozumí samo sebou. Emoce tedy nejsou jen chemií v těle, jsou společenským otiskem, který nás propojuje s ostatními a který nás od nich odlučuje, pokud jejich emoce vytvářejí otisk diametrálně odlišný. Dobrým příkladem takovéto společenské dynamiky je klimatický žal, anglicky climate grief, který souhrnně označuje zármutek nad ztracenou budoucností v důsledku klimatické krize. Psychologické studie pak v této souvislosti preferují termín klimatická úzkost, kterým upozorňují na úzkostné pocity ze stavu planety, které mají významný dopad na každodenní fungování těch, kteří tyto pocity mají. Tato komplexní emoční zkušenost, v níž se mísí strach, nostalgie, zlost, frustrace a zděšení, stojí v současné době v popředí mnoha psychologických a sociologických studií týkajících se klimatické krize. Není divu: v roce 2021 cítilo sedm z deseti mladých Američanů klimatickou úzkost. Jak připomíná Caroline Hickman, mezi mladými mezi šestnácti a pětadvaceti lety jde o jednu z nejvýznamnějších emotivních poloh. Až šedesát procent mladých si dělá buď velké, nebo velmi velké starosti v souvislosti s klimatickou změnou. Česká studie Deloitte z loňského roku v této souvislosti ukázala, že padesát jedna procent zástupců generace Z cítí úzkost v souvislosti s klimatickou změnou. V roce 2021 pak studie Člověka v tísni zjistila, že šedesát sedm procent mladých lidí ve věku patnáct až dvacet let se obává, že budou žít v horším světě než současná generace. Klimatický žal ovšem není jen projevem individuálních reakcí našich duší na pociťovanou změnu klimatu. Je i politickou zkušeností — reakcí na to, jak mocenské a ekonomické struktury nakládají s budoucností, a tedy i s životními vyhlídkami jednotlivých generací.

Jenže co je pro jedny ústřední emotivní polohou, je pro jiné výmyslem doby, náladou progresivistů a případně hysterií mladých změkčilých generací. Současná klimatická politika je obecně plná emocí, zejména těch protichůdných. Právě v této polarizující dimenzi se emoce stávají ústředním tématem sociologického a politologického zkoumání, přesněji řečeno toho interpretativního, které přistupuje k analýze světa kolem nás skrze významy. Nejde totiž vlastně ani tak o to, co se v našem těle děje, když cítíme úzkost a smutek, ale jak si tyto emoce vysvětlujeme, jak si skrze ně utváříme svou identitu, navazujeme společenské vztahy a ve výsledku smýšlíme o světě kolem nás, o jeho hodnotách a principech.

Ve své politické dimenzi pak emoce nejsou individuálními pocity, ale společensky zakořeněnými silami, které formují, kdo a co je považováno za důležité. Emoce tak v politice fungují jako zrcadlo hodnot, jako výraz sociálních hierarchií. To zároveň znamená, že jejich uznání či odmítnutí závisí na společenských a institucionálních rámcích. Jak připomíná izraelská socioložka Eva Illouz, je naše vlastní emocionalita utvářena institucemi kolem nás, rodinou, školou, státem. Jak ukazuji v knize Politika intimity, to, jaká konkrétní emoce je považována za „oprávněnou“, není jen otázkou mezilidských vztahů a empatie, ale jde v podstatě o politické rozhodnutí, o nastavení právních rámců nebo institucionální pomoci v péči o druhé. Podobně o emocích uvažuje i britská kulturoložka a sociální teoretička Sara Ahmed, která hovoří o takzvané kulturní politice emocí — propojení těla, emocí a identity do jakéhosi trojúhelníku. Ten způsobuje, že tatáž emoce může být okolím vnímána odlišně podle toho, zda ji projevuje muž, žena, nebo osoba jiné barvy pleti.

Kdo má právo cítit?

Politická dimenze emocí naráží na koncepci moderní politické instituce. Ta operuje prostřednictvím faktů, dat a racionality a emoce jednotlivců jsou v ní vnímány jako příliš chaotické, subjektivní či nebezpečné pro rozhodovací procesy. Má to svou logiku, protože moderní transparentní nastavování pravidel skrze veřejnou administrativu původně mělo vnášet řád do tehdejších parochiálních a nepotických vazeb, které byly ideálním podhoubím pro korupci a zneužívání moci majetnými. Moderní politika, založená na transparenci a evidenci, byla i příslibem demokracie — jedině ve společnosti řízené jasnými a objektivními pravidly může být rozhodovací proces spravedlivý.

A tento příslib se v ustavování moderních států osvědčil. Jenže individuální prožitky zatlačil do pozadí. Současná klimatická politika států globálního severu, která nenaslouchá emocionálním reakcím občanů — ať už jde o strach z ekonomické ztráty, nebo pocit vyloučení z rozhodovacích procesů —, tak zároveň může sama v důsledku prohlubovat polarizaci společnosti a vytvářet prostor pro radikální podhoubí. Činí tak tím, že některé emoce uzná jako legitimní, zatímco jiné odsune jako „iracionální“ či „hysterické“. Emoce však nemusejí být hrozbou; pokud se stanou součástí veřejného sdílení a kolektivního vyjednávání, mohou mobilizovat, spojovat a formovat názorové skupiny, které demokratickou debatu obohacují místo toho, aby ji rozkládaly. Pokud to navíc — jak zaznělo výše — bez emocí ani ve společnosti nejde, je nasnadě se ptát, proč jsou neustále vytlačovány na okraj politiky.

Stejně jako v jiných dimenzích politiky a společnosti, ani v oblasti emocí není toto potlačení rovnoměrné nebo spravedlivé. Jak bylo řečeno, klimatický žal se sice na první pohled může zdát jako čistě osobní emoce — vnitřní smutek, úzkost a pocit ztráty, který se dostaví při sledování tání ledovců, při představě, že známá krajina zmizí, nebo když přemýšlíme o budoucnosti svých dětí. Ve skutečnosti však možnost tuto emotivní polohu reflektovat, pojmenovat a sdílet závisí na naší socializaci a na přístupu k materiálním a kulturním zdrojům, které nám emoce pomáhají uchopit a vysvětlit. Ti, kdo mají stabilní zázemí, čas na introspekci a sociální prostředí, které jejich pocity uznává, si mohou dovolit o klimatickém žalu mluvit otevřeně. Mohou jej v rámci reflexe svých pocitů rozeznat, pojmenovat a podle toho s ním pak nakládat. Pro jiné, kteří žijí v existenční nejistotě a bez přístupu k podpůrným sítím, se tento zármutek stává tichým, bezejmenným zápasem. Takový zápas se navenek může projevovat i jako frustrace, rezignace nebo odmítání. Projevuje se zde nutný důsledek politiky emocí: emocionální nerovnost.

Emocionální nerovnost znamená, že ne každý má stejnou možnost své pocity nejen prožít a uvědomit si, ale i veřejně legitimizovat. Právě klimatický žal tuto propast odhaluje nejviditelněji. Není to proto, že by někteří lidé necítili tíhu klimatické hrozby, ale proto, že ne každý má stejné kulturní a materiální zdroje, jak si tento strach uvědomit. Klimatický žal se stává luxusem těch, kdo si mohou dovolit reflektovat své emoce — jít na terapii, účastnit se komunitních diskusí, psát o ní eseje. Pro mnohé zůstávají tyto úzkostné pocity tichým vnitřním zápasem, beze slov a adresáta, v prostředí, které nenabízí nástroje k jejímu zpracování. Právě v tom spočívá jedna z nejhlubších klimatických nerovností — v nerovném přístupu k vlastním emocím v souvislosti s klimatickou změnou.

V debatě kolem klimatické krize si totiž zároveň nelze nevšimnout, že o budoucnosti planety mluví nejčastěji ti, kteří mají dostatečný prostor vyjádřit své obavy. Emoce se totiž neprojevují ve vzduchoprázdnu; jsou usazeny v sítích moci, hodnot a nerovností. Jak upozorňuje politická dimenze emocí, není pravda, že by city vnášely do politiky chaos. Emoce naopak odhalují struktury, které tento domnělý chaos plodí. Pokud bude veřejná debata okolo klimatické krize i nadále hovořit především jazykem uhlíkových stop a makroekonomických výpočtů, bez porozumění strachu, vzteku a bezmoci lidí, kteří změnu prožívají, stanou se prázdným cvičením pro pár zasvěcených. Ostatní se i se svými emocemi odvrátí — nejen od politiky, ale i od naděje něco proti klimatické změně dělat.

Kdo se smí bát nahlas?

Příběh hnutí Last Generation názorně ukazuje, jak se takové odmítání emocí stává politickým aktem. Mladí lidé, kteří se s pocitem klimatické úzkosti třesou bezmocí nad tím, že jim instituce neposkytují žádnou budoucnost, se rozhodli přilepit se k asfaltu a přerušovat každodenní automobilový provoz. Jejich činy nejsou jen výrazem občanské neposlušnosti, jsou také pokusem proměnit vlastní emoce ve veřejnou záležitost. Kolektivnost takových pocitů přitom hraje zásadní roli: sociální psychologie potvrzuje, že sdílení obav může snižovat izolaci, posilovat smysl pro účel i naději a chránit před depresivními projevy klimatické úzkosti. Přestože hnutí Last Generation protestují s pocity, které sdílejí tisíce dalších, jejich emoce nejsou vnímány ve veřejné debatě jako legitimní. V roce 2023, v době největšího rozmachu těchto akcí, je tehdejší rakouský kancléř Karl Nehammer nazval „sabotéry společnosti“. Bez ohledu na to, jak hodnotíme jejich metody, musíme se ptát: proč jsou frustrace, smutek a strach z budoucnosti těchto mladých lidí odmítány jako iracionální, zatímco jiné emoce — například ekonomické obavy podnikatelů, kteří trvají na zachování automobilového průmyslu nebo dotací pro lyžařský cestovní ruch — se považují za důstojné veřejného uznání? Last Generation nám tak odhaluje hlubokou nerovnost v tom, kdo smí cítit nahlas a kdo je odsunut do kategorie „nepřijatelných emocí“.

Tento vzorec není vyhrazen jen klimatickým aktivistům. Podobně se v českém prostředí zacházelo i s protesty zemědělců proti Green Dealu. Přestože jejich obavy z ekonomické nejistoty, levného dovozu potravin a byrokratické zátěže vycházely z reálných zkušeností, část médií i politických představitelů — včetně premiéra Petra Fialy — jejich protesty rámovala výhradně jako akce zmanipulované „proruskými silami“ či marginálními skupinami s politickým zájmem. Stejně jako u Last Generation se tak i zde emocionální motivace aktérů zmenšila na nálepku „neoprávněného“ hněvu či strachu. Společenské protesty jsou také bojem o uznání vlastních emocí. A právě kolektivní rámec takových protestů může být pro účastníky ochranným faktorem: sdílená zkušenost a společná akce pomáhají zmírnit pocit izolace a posílit víru, že jejich hlas má smysl. Emoce, které nejsou slyšeny, se snadno proměňují v polarizaci — protože instituce odmítají jejich legitimitu — a polarizace pak otevírá cestu radikalizaci i populistickým hnutím. Právě proto je důležité zviditelňovat politickou dimenzi emocí a tím tento začarovaný kruh přerušit.

Emoce nejsou přebytečným šumem veřejné debaty ani vedlejším produktem politických rozhodnutí. Jsou to signály zranitelnosti, hodnot a mocenských vztahů, v nichž se utváří naše představy o spravedlnosti i o tom, kdo smí být vyslyšen. Uznání emocí proto není projevem „aktivismu“, „hysterie“ nebo „manipulace“, ale formou demokratického uznání občanů v jejich plnosti — nejen jako nositelů racionálních argumentů, ale i jako lidí, kteří mají právo cítit. Klimatická komunikace by měla umět totéž: místo aby emoce odmítala jako přítěž, měla by je chápat jako kanál k porozumění, který může překlenovat propasti mezi občany a institucemi. Systematické zviditelnění emocí — jejich pojmenování u diskusí nad klimatickými opatřeními — a zejména respektující zacházení s různorodými pocity, které krouží ve veřejné debatě v různých sociálních a názorových skupinách a jež jsou otisky jejich hodnot a morálky, jsou prvním krokem k takovému dialogu.