Filozofie druhé obrazovky 1

Nejde o to, že by filozofie byla vzácná nebo těžko využitelná; ani o to, že by ztratila svou aktuálnost či funkci v dnešním světě. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Dnes žijeme v bezprecedentním (a perverzním) nadbytku filozofie (byť většinou v její akademické a teoreticko-kritické podobě). Teorie je dostupná všude (a LLM ji učinily ještě snadněji „použitelnou“). A pokud jde o svět, na nějž by se měla teorie vztahovat, něco znepokojivě, „výsostně“ filozofického je dnes přítomno ve všech našich problémech (a jejich kumulaci): ekologické kataklysma, umělá inteligence, antropocentrismus, návrat dějin nebo kulturní konflikty. Žižek by si neodpustil jednoduchý (ne)vtip, například svůj oblíbený (údajně) čínský výrok-prokletí: „Kéž bys žil v zajímavých časech“ — zajímavé časy jsou samozřejmě časy krize, a tedy potřeby kritičnosti.
 
Akademická sféra je sama pod útokem, než aby dokázala rychle reagovat ani ne tak na témata, jako spíš na formy současné produkce teorií, obrazů, příběhů. Problém je i určitý revers „aura farmingu“ — obratu k vážnému, „autentickému“, minulému a nepopulárnímu. Post-blogové online ekosystémy jsou v jistém smyslu stále dynamické (v rámci svých vlastních kanálů, ať již jde o podcasty, newslettery, substack), ale z hlediska skutečné filozofie jsou hluboce fragmentované, kritická teorie se ani zde zdaleka nepřibližuje agilitě pravicové mediální sféry (navzdory tomu, že „ví, jak memovat“ — přesněji řečeno „jak uchopit memy produkce“).
 
Z mého pohledu existoval krátký, euforický okamžik, řekněme mezi lety 2013—2014, kdy si levicová akcelerace dovolila myslet, že existuje společný tah — ale o tom později. Umělecký svět poskytuje zajímavé bojiště pro některé myslitele, ale připomíná spíše babybox než inkubátor: myšlenky se zde odkládají a konzumují v jisté izolaci místo toho, aby se mohly dále vyvíjet. Věčný návrat k čemukoli, co poskytuje dostatečnou intelektuální výzvu (a ve výsledku je to stále převážně marxismus a psychoanalýza, ačkoli ve hře je řada dalších tradičních frontových linií), může být zábavný a zajistit publikum pro kariérní rozvoj, ale lze pochybovat o skutečných výsledcích či novosti. A pak je tu para-akademická sféra — mezi tím vším —, která stále nabízí určité cesty, ale postrádá jádro nebo základnu; je spíše pragmatickou nebo nutnou volbou než lákavým teritoriem možností.

Otázky od hypu kolem AI přes enviro-estetiku, návrat geopolitických konfliktů a dějin, spirálu kulturních napětí až po téměř úplnou diskreditaci jakékoli společné epistemologie či epistemologických standardů — to všechno není jen poukazem k nutnosti vlažně „reflektovat“, spíše to značí symbolickou nepřítomnost filozofie.
 
Nemám v úmyslu tvrdit jakoukoli nevyhnutelnost nebo univerzalitu filozofie. Ostatně i filozofové musí připustit, že civilizace by se možná bez nich a jejich disciplíny obešla; ačkoli každý současný velký filozof nás chce znovu poslat do Řecka, abychom vyřešili své současné problémy — od Husserla, Heideggera, Arendt nebo Patočky po Stieglera či Yuka Huie. V mnoha ohledech však došlo k významnému zkomplikování vztahu mezi vývojem Západu a jeho filozofií. Přestože byl tento vztah do značné míry diskreditován kvůli kolonialismu, imperialismu, modernitě, zůstává mnoho neprozkoumaného.
 
Řekněme to co nejstručněji: skupiny myslitelů, kteří se stále zajímají o „evropskou“ filozofickou tradici, a lidí, kteří se upřímně zabývají současnými problémy, se překvapivě zřídka překrývají (navzdory poptávce). A i mezi těmi, kteří usilují o to obývat obě tyto galaxie, existují značné rozdíly. Relativní síla a stabilita některých kritických publikačních platforem (Verso, Zer0 Books, Urbanomic či e-flux) vytváří dojem celkové struktury kritické teorie a jejích slavných obyvatel. Jedním z důsledků je to, že je až příliš snadné umřít nudou při čtení další Žižekovy knihy (byť jeho práci v některých ohledech uznávám) nebo při další ozvěně té či oné opomenuté stránky Marxe (aniž bych chtěl snižovat jeho jedinečné postavení v politicko-ekonomickém diskurzu).
 
Zůstává klasická (leninská) otázka: co si počít? Zcela samozřejmě, potřebujeme nové formy a nové aktéry (myšlení), nikoli nový obsah. Také potřebujeme pokoru (něco, co bylo s filozofií kdysi téměř synonymní), nikoli další grandiózní gesta. Potřebujeme i myšlení mimo hranice liberálního euro/americko-centrického světa (protože jeho čas už uplynul). A něco, co se může na první pohled zdát kontraintuitivní: potřebujeme příběhy, ne argumenty, protože jedním z neúspěchů liberálního paradigmatu (1989—2016) byla jeho slepá víra v racionalitu politiky. Habermasův měšťanský závěr kritické teorie (v komunikativním jednání) působí dnes naivněji než Bradavice Harryho Pottera s jejich „dark academia“ přitažlivostí.
 
Musíme konečně opustit i ty subtilnější formy manichejského, černobílého charakteru našeho jazyka a myšlení. Náš vztah k technologiím, obvykle natažený mezi stejně otřepaný techno-alarmismus a silikonově-vanilkový optimismus, je zde příznačný. Stejně tak musíme zcela obnovit všechny systematické, strukturované a v určitém smyslu dogmatické aspekty myšlení. Překročit jak absenci systematičnosti v kontinentální filozofické tradici, tak její monastickou verzi v tradici analytické. Potřebujeme být víc zachytitelní, konkrétní.
 
Potřebujeme víc Petera Wolfendala nebo Raye Brassiera. Potřebujeme Lucianu Parisi, Patricii Reed, Amandu Beech, Patricii MacCormack a další ne-cis-muže myslitelky — ne jen víc Žižeků, Bifů nebo Byung-Chul-Hanů. Potřebujeme spíš praskliny v psaní Marka Fishera než nostalgii, která nyní jeho práci obklopuje jako aura, nebo jen angažovanou, politicky nabitou kulturní publicistiku. Flatline Constructs spíše než K-Punk, aktualitu cringe z Weird and Eerie spíše než jednoduchost Kapitalistického realismu. Potřebujeme Non-Laruella, nikoli Laruella — realizovat rozhodnutí, nejen kritizovat jiné systémy myšlení za toto rozhodnutí. Nepotřebujeme dalšího lakaniánsko-hegeliánského filozofa, kde touha kanibalizuje to, co zbylo z rozumu či osvícenství, protože v těchto podmínkách už stejně žijeme, a nepotřebujeme, aby princip konzumerismu byl tak dominantní i ve filozofii. Spíše potřebujeme filozofa hegeliánsko-lakaniánského, který zachraňuje liberální paradigma z jeho vlastních počátků, návratem k dějinám. A raději tvůrčí spisovatelskou radost Mckenzie Wark než její neocenitelnou, ale poněkud posvátnou pozici v queer (a rave) post-online diskurzu.
 
Obecně potřebujeme aktivní „mimetickou touhu“ místo „microcelebrity“ statusu. Ale přiznávám, že nevím, jak obě strany oddělit.