Filozofie druhé obrazovky 2

Když dáváme myšlenku do závorky, obvykle chceme vstoupit na jinou, hlubší rovinu svého textu nebo myšlenky, aniž bychom přerušili tok té předchozí. Rapture? Přerušení bez přerušení? Možná se právě takto můžeme dívat na vznik každé myšlenky. Nic zde není absolutně originální. Každé pohnutí myšlenek je efemérní pěnou v proudu mnohem větších vln. To se jen rozšiřuje s tím, jak se poznámky pod čarou mění v bubliny textu, které mají vlastní odvozenou existenci.

Dnes se v tomto procesu děje něco skutečně zajímavého. Vztah mezi dominantním tokem, hlavním rámcem a jeho myšlenkami, subrutinami, obrazy, memy, (post)pravdami už neodpovídá hierarchii centra a periferie, celku a části (tak jak se stále tváří akademie). Bubliny, vlnky, obrazy, myšlenky, meta-metafory (konspirační teorie jsou jen jedním příkladem z mnoha), kontranarativy se množí bez jasné vazby na hlavní tok (nebo na hlavní narativ). Už nejde o kontrolu nad hlavním směrem (pro armády mikroinfluencerů, běžných uživatelů, botů a sirén, a prakticky všechny ostatní obyvatele online prostoru), ale o schopnost generovat tyto bubliny či surfovat mezi mikrotrendy. (Slob, tedy AI generovaný levný content, přistál do předem velmi dobře nachystaného prostředí.)

Žijeme v době zrychlování narativního toku — informačního, komunikačního, mediálního… Filozofie může buď naivně tvrdit, že zachovává hmatatelné obrysy dějin (myšlení) proti proudu, nebo se s proudem zrychlit — a stát se přitažlivější.

Ale formy myšlení — včetně filozofie — se vyvíjejí v závislosti na svých mediálních a technologických podmínkách. Proto potřebujeme filozofii akcelerace narativního toku. To rozhodně přesahuje prostou (paleokonzervativní) kritiku i pouhé „týkání se“, „poukazování“ progresivních tendencí. Potřebujeme filozofii, která drží krok s tokem, která rozumí rytmu. Proto název filozofie druhé obrazovky.

Pokud byste chtěli tento krok označit za akceleraci, lehkomyslnost, ne-kritičnost, „naprostou povrchnost“, můžeme. Ale uvědomme si, že akcelerace v tomto kontextu neznamená žádné zrychlování (a už vůbec ne zrychlování kapitalismu) a že odmítnutím akcelerace v tomto smyslu se dostáváme na šikmou plochu směrem k nešťastnému vědomí, ne-li k technoalarmismu. (Ale chápu, jak absurdně zní, zvedat dnes znovu prapor akceleracionismu.) Chcete-li, můžeme dokonce tvrdit, že jde o „vulgární“ nebo tzv. epistemickou akceleraci. Tedy o takovou akceleraci, která není o žádné politické agendě či teleologii, ale o pochopení dynamiky současné mediální reality. (Není třeba dodávat, že „rychlost“ je tu možná zavádějící metafora stejně jako v jiných akceleracionismech.)

Second screen samozřejmě označuje konzumaci digitálního obsahu z více než jednoho zdroje (obrazovky) najednou. Filozofie jako disciplína se tomuto procesu brání. Nehledě na některé dobré důvody k této reakci jsem přesvědčený, že je užitečnější zvolit opačné stanovisko a zkoumat to, jak se sama filozofie vedle všech ostatních sfér života proměňuje ve chvíli, kdy je vytvářená a konzumovaná ve světě post-online — skrze druhou či třetí nebo čtvrtou obrazovku.

Přijetím svého statusu second screen by filozofie neměla být podřízena systému našich digitálních médií (obrazovek). Měla by tuto mnohost využívat jako skutečnou příležitost k experimentování s formou jak filozofie samotné, tak naší reality druhé obrazovky. (A samozřejmě sem opět propašovávám trochu poststrukturalistické logiky.)

Zatímco pro fenomenologii (a do jisté míry pro kontinentální a později i analytickou filozofii obecně) bylo ještě před sto lety výzvou vše uzávorkovat (vrátit filozofii k jejímu jádru… k „věcem samým“), mám pocit, že dnes je životaschopnější uzávorkovat samotnou filozofii: vrátit se k „věcem samým“ jako k těm, které se stávají právě teď, které už nejsou „věcmi“, ale spíše dynamikou uzávorkovávání samotného — prouděním a zachycováním toho, co je důležité, ale třeba i krásné nebo skutečné.

Dostáváme se tak od ontologie v dogmatickém nebo metafyzickém smyslu k operativní nebo vernakulární či „lidové“ ontologii: ke studiu nikoli toho, jak tradiční filozofové formují fundamentální otázky po povaze bytí, reality a světa, ale toho, jak je formujeme my sami, jak je ovlivňuje naše kultura a technologie.