Filozofie druhé obrazovky 3

(1) V roce 2019 napsal Yancey Strickler velmi krátký, jednoduchý text o komplexní a plíživé změně internetu:

„Internet dneška je bitevní pole. Idealismus webu devadesátých let je pryč. Utopie Webu 2.0 — kde jsme všichni žili v zaoblených bublinách štěstí — skončila s prezidentskými volbami v roce 2016, kdy jsme zjistili, že nástroje, které jsme považovali za životodárné, mohou být také zbraní. Veřejné a polo-veřejné prostory, které jsme vytvořili k rozvoji své identity, k pěstování komunit a získávání poznání, byly převzaty silami, jež je využívají k akumulaci moci nejrůznějších druhů (tržní, politické, sociální atd.). Taková je atmosféra dnešního mainstreamového webu: neúprosná soutěž o moc. Jak tato soutěž nabývala na velikosti a zuřivosti, stále více lidí se uchýlilo do svých temných lesů, aby se vyhnuli boji.“

V reakci na prekaritu mainstreamového internetu se objevují různé oplocené, uzavřené prostory, jako jsou newslettery, substacky, discordy a jiné kanály. (Mně osobně s tím vždy rezonují Deleuzovy a Guattariho „hladké“ a „rýhované“ prostory, i když převráceně: hladký, nomadický pohyb se rozbíhá v omezených prostorech, zatímco mainstreamu vládne rýhovaná, usedlá a rozdělující dynamika.)

Samotný Stricklerův text byl původně rozeslán jen skupině 500 vybraných adresátů… ale postupně získal popularitu — zjevně rezonoval s pocity mnoha dalších uživatelů. Nejdůležitější však je, že Yancey použil metaforu DARK FOREST („temného lesa“), která se od té doby stala plodnou metaforou internetového prostoru.

Samotný koncept pochází z právem mimořádně populární trilogie Vzpomínka na Zemi (Remembrance of Earth’s Past), kde „teorie temného lesa“ platí pro vesmír, v němž civilizace musejí zůstat potichu, jinak riskují vyhlazení vyspělejší civilizací.
(Mimochodem, fascinuje mě absence koloniální perspektivy v těchto románech. Zatímco západní tradice je téměř vždy zaměřena na objevování, Liu Cixin chce tento (SETI) přístup demaskovat jako kolosálně naivní a místo toho volí strategii, v níž se lidstvo skrývá. Zjevně tak materializuje dějiny té druhé strany kolonizace. Jinými slovy, Západ se vždy vydával do svého exteriéru jako mocnější síla, čímž nás podmínil k neustálému objevování. Naproti tomu kultury, které byly kolonizovány, nabízejí v tomto ohledu střízlivější perspektivu. Ale možná je to až příliš samozřejmé — jako všechno, co pramení z ideologického podmínění.)

Každopádně, metafora temného lesa — na rozdíl od většiny jiných metafor pro online prostor, jako je „cloud“ nebo „informační dálnice“ — umožňuje další figurativní práci. Mou nejoblíbenější variací temného lesa je imaginativní, jemný a spekulativně-fikční přístup Bogny Konior. A není náhodou, že i Yancey teoretizuje online „post-individuum“, což rezonuje s mantrou K-HOLE: „Kdysi se lidé rodili do komunit a museli hledat svou individualitu. Dnes se rodí jako jednotlivci a musejí hledat své komunity.“

(2) Postava „mladé-dívky“ pronásleduje filozofii i umění od svých literárních předchůdkyň (Gombrowicz a Nabokov, ale především Proust) přes tvůrčí ohyby (Tisíc plošin) až po agresivní kritiku (Předběžné materiály k teorii mladé dívky). V posledních letech byla asi nejkonzistentnější autorkou, která pracuje s konceptem girlstack, Alex Quicho, která dívku jako místo agency online, či dokonce „dívčí inteligence“ a preymode (taktika či schopnost reagovat na agresivní online arénu) re-apropriovala a revindikovala.

V podobné dynamice, s queer a xenofeministickým ohybem, zvedly prapor roztomilosti (a e-girl) také Amy Ireland a Maya B. Kronic. Jejich poznámkami přetékající knížka Cute Accelerationism začala jako provokace či invokace — totiž roztomilosti ve světě po-onlinovém, ve světě její komodifikace. Ve své „zroztomilované“ verzi Tisíce plošin oblékají filozofické autority (Martina Kawaideggera, Fredda [Nietzscheho] či Franny Deleuze samotného/samotnou) do bublinkových, roztomilých kostýmů. A funguje to. Filozofie se místo vážné deliberace stává hřištěm pro figuraci.

Základní limit je ovšem v tom, nakolik jsme schopni a ochotni poddat se online aréně. Alex Quicho pracuje s konceptem taktické pasivity, která přijímá některá pravidla (agresivního online prostředí), ale zároveň si zachovává vlastní agency a smysl pro individuaci.

Obecně je určitý posun od strategií (jaké nabízí, nebo alespoň sní marxismus) k taktikám typický pro téměř veškerou figurativní teorii. Dává to smysl: zabývá se tím, kým (víceméně) jsme na individuální úrovni, a reaguje na své prostředí, spíše než že by je přetvářela či poháněla.

Nicméně absence nejen teoretizace, ale i (re)programování pozice SUBJEKTU je překvapivá — právě to totiž potřebujeme. Marxismus v tomto ohledu odvedl v dějinách největší práci, ale obecně nedokáže pracovat se sociální disidentifikací a sociální disonancí (viz mimochodem skvělou knihu od Mattina).

Vskutku, většina dnešní kritické teorie zoufale hledá jiné osy individuace než sociální. Proto musíme investovat do „figurativní teorie“ jako příhodného prostoru post-onlinového bojiště individuace. Více o tom v příštím sloupku.