Mapa

Týden co týden vyrážet do jiného lesa z celé České republiky, přespávat v oprýskaných sokolovnách a v učebnách malotřídek, vycpávat si hřebovky novinovým papírem, nedočkavě vyčkávat u tabulí s výsledky a výjimečně přebírat vítězné koláče donesené v plastových bedýnkách. Tak nějak vypadaly moje víkendy od osmi do šestnácti let. Ale pak se něco pokazilo — zrovna v době, kdy mi můj domovský oddíl s nadějemi svěřil multifunkční sportovní hodinky — a já začal číst poezii. Předěl mezi těmito aktivitami byl tak ostrý, jako by spolu startovní koridory a básnické sbírky vůbec nesouvisely. Ale přitom!

Orientační běh se za poslední roky výrazně zprofesionalizoval, občas ho lze zahlédnout i na televizních obrazovkách a v obecném povědomí figuruje snad už i jinak než v podobě lidí běhajících po lese s anténou v ruce nebo mladých skautů následujících barevné fáborky. Přece jen ale připomenu základní princip: závodník musí oběhnout v určitém pořadí různá místa v lese (či ve městě) — a to pomocí buzoly a mapy. Právě mapy orientačního běhu v sobě nesou něco velmi specifického (a nemyslím teď loga regionálních firem zaplňující prázdná místa po okrajích). Vytvářejí se v nesmírně jemných měřítkách, zpravidla 1 : 10 000 či 1 : 4 000 — jeden centimetr na mapě znamená sto, respektive čtyřicet metrů ve skutečnosti. Výsledkem je fascinující detailnost — zaznamenává se sebemenší průsek, rozlišují se drobné rozdíly v hustotě porostu, neopomene se jediný vývrat ani meliorační rýha. Při pohledu na všechnu tu pečlivost si představuju, jak někdo — tedy mapař — musel daný prostor projít skrz na skrz, přes všechny bažiny a podrosty, navázat s místem tak ohromně intenzivní vztah, jaký by měl mít básník se slovy. A podobně běžec, ačkoliv mu závodnický frmol neumožňuje jen tak spočinout nad skalními a lučními scenériemi, prožívá ve vztahu k prostoru něco zvláštně intenzivního — je odkázán převážně na mapu, na její znakový materiál, a na základě něj se musí pohotově orientovat v tak záludném prostředí. Musí být ten nejlepší čtenář.

Když si dnes s odstupem prohlížím mapy, podle nichž jsem před deseti letech běhal někde na Šumpersku nebo Jablonecku, žasnu nad tím, kolik paměti je v těch pomačkaných papírech uloženo. Stačí mi pohlédnout na několik zvlněných čáreček a shluků zelené barvy a s intenzitou se mi vybavují velmi konkrétní okamžiky spjaté s daným místem — slast z bezchybného nálezu zašité kontroly, frustrace z bezradně nekonečného obíhání jednoho skalního srázu nebo pocity, které jsem zažíval, když jsem si zapomněl mapu vložit do vodotěsného obalu a pak ji nedopatřením vymáchal v potůčku tak, že jsem se mohl akorát tak zahanbeně ploužit do cíle s vědomím diskvalifikace. Tato emoční vrstva se mi v hlavě následně mírně zobecní — a najednou se vyjevují podobně zabarvené vzpomínky z té doby, přestože vychází z nezmapovaného území. Orienťácké mapy však nemusí uchovávat jen osobní paměť — tmavě zelené pásky monokultur nebo místa, která organizátoři museli na poslední chvíli zašrafovat růžovou fixkou kvůli kůrovcovému kácení, svědčí i o historické a společenské vrstvě.

Stejně jako se závody orientačního běhu nekonají jen v nových terénech, ale rovněž se revidují zastaralé mapy a závodníci znovu vbíhají do povědomých lesů, tak i k básním se člověk vrací — a následně přehodnotí mínění, najde nový postup nebo jen vyvolá vzpomínky spojené s první četbou. Myslím, že podrobné mapy orientačního běhu způsobily, že se moje návraty týkají hlavně básní, které kombinují různé typy vizuality, dychtí po detailu nebo setrvávají v umanutém kroužení kolem té nejmělčí prohlubně, která si zaslouží být zaznamenána se stejnou pečlivostí jako hlavní silnice či soukromá zástavba.

Takovými básněmi jsou pro mě ty od Elizabeth Bishop, americké básnířky, která si byla provázaností poezie a kartografie pravděpodobně dobře vědoma. V její debutové sbírce North & South (1946) zaujímá iniciální pozici báseň „The Map“. Mapa (jakožto zdánlivě strnulý formát) je v ní rozpohybována všemi možnými směry — jakoby dětsky zvídavé otázky zpochybňují přesně narýsované hranice, názvy a barvy vzbuzují koloniální a etnografické konotace, použité materiály způsobují vzněty imaginace, celou básní probíjí napětí mezi znakem a skutečností… a šlo by samozřejmě pokračovat. Na mnohovrstevnatost (mapy) se zde každopádně nejen poukazuje, ale zároveň dochází k její realizaci (básní). Číst báseň je zkrátka něco jako číst mapu — a přesun od startovních koridorů k básnickým sbírkám byl ostrý spíš v tom, že najednou nebylo kam spěchat a naopak se hodilo prodlévat.

Mapa

Zem leží ve vodě; ve stínu zelené.
Měkké stíny, snad mělčiny, podél jejích krajů
rýsují dlouhou řasami porostlou hranu,
kde řasy splývají v modrou ze zelené.
Nebo se země sklání a zvedá moře zdola,
nerušeně ho přitáhnout se snaží?
Podél jemně béžových písečných pláží
tahá snad země za moře zdola?

Stín Newfoundlandu leží plochý, klidný.
Žluť Labradoru, kde ho snivý Eskymák
natřel olejem. Můžeme hladit ty krásné zátoky,
pod sklem, jako by měly rozkvést
nebo sloužit za čistou klec neviditelným rybám.
Jména pobřežních měst se ženou do moře,
jména velkoměst kříží sousední hory
— tiskař tu zakoušel stejné vzrušení,
jako když cit daleko předčí svůj důvod.
Poloostrovy berou vodu mezi palec a ukazovák
jak ženy zkoumající hebkost látek.

Vody jsou na mapě klidnější než zem,
propůjčují zemi své zvlněné tvary
a norský zajíc se prudce žene na jih,
obrysy zkoumají moře, tam kde je zem.
Jsou předem dané, nebo si země mohou vybrat barvy?
— V čem bude povaha či rodné vody nejlíp vypadat.
Topografie nikomu nenadržuje; na sever není dál než na západ.
Jemnější než barvy dějepisců jsou kartografovy barvy.

(Přeložila Marianna Machová. Z výboru Umění ztrácet, Fra, 2004)