Filozofie druhé obrazovky 4
Proč je dnes filozofie v prekérní pozici? Přinášíme sérii komentářů filozofa Václava Janoščíka k filozofii post-online. Čtvrtý z nich je o figurativní teorii a produktivitě „trans“ perspektivy. Jak taková teorie alternuje wokeismus a konzervativní esencialismus? Jaké sociální identity nabízí?
Ambiciózně nazvaná kniha Inga Niermanna Monadic Age: Notes on the Coming Social Order shrnuje několik jeho esejí z posledních let, mapujících teritorium „postliberální společnosti“. Odpovídá na OTÁZKU, kterou si ostatní filozofové (od Žižka či Bifa Berardiho po Stieglera či Yuka Huie) neustále kladou, aniž by ji kdy skutečně rozpracovali: Kdo je SUBJEKT? Nebo dokonce: kdo je REVOLUČNÍ subjekt? Kdo jsme, pokud jde o naši agency, (sebe)identifikaci, či dokonce přesměrování v dějinách? Jeho provokativní odpověď v přísném smyslu zní svěže nadneseně: nebinární, resp. trans, tedy lidé, kteří kreativně pracují s možná nejdůležitější identitární binaritou západních společností.
Ingo chápe „trans“ jako opozici jak vůči konzervativní pravicové, genderové esenciálnosti, tak vůči „wokeismu“ (který podle něj stále obsahuje ideu genderu jako pravého já). Trans či nebinární zde není identitární pozicí, ale spíše vektorem, linií úniku, nebo dokonce „campovostí“. Ukazuje „campovost“ a dynamický charakter každého genderu (a každé identity).
Jeho provokaci považuji za produktivní v tom, že (namísto seriózního návrhu programu) zkouší předběžně zmapovat postliberální teritorium. Jinými slovy, „woke“ diskurz (ať už tento pojem znamená cokoliv) liberální éry nakonec selhává, protože jeho propletení s identitární politikou je sebestředné, nikoliv skutečně otevřené odlišnosti a jinakosti. Naproti tomu nebinární by mohlo představovat otevřené území experimentování s tím, kým jsme.
Tady se už přímo dostáváme k zodpovězení otázky, co přesně je figurativní teorie. Především, nemá — a neměla by — ustavit jasnou linii myšlení nebo disciplinární pole. Je to funkční a kvazimetodologický termín. Nabízí angažmá v individuaci (nikoli její kritiku, byť z ní vychází), kritické tázání se po tom, kým jsme — a zároveň samotné stávání se tím, kým jsme. (Ano, v tomto smyslu je — pro někoho možná překvapivě — pokračováním dobré staré Foucaultovy „kritické ontologie nás samých“ a jeho „technologií sebe“.)
Navzdory jistým limitům (autoteorie, podléhání online cirkulaci, akceleraci, spekulaci) ji vnímám jako jeden z nejproduktivnějších kvazi-filozofických aparátů dneška — zejména v kontextu všeobecné de-individuace. To znamená… Krize (či akumulace mnoha krizí), v níž dnes žijeme, nespočívá jen v (opozicionálních) konfliktech (postoje ke klimatické změně či genocidě v Gaze), ani jen ve ztrátě Overtonova okna (základního rámce konstitutivních přesvědčení či hodnot). Na hlubší úrovni spočívá v naší neschopnosti vytvořit sociální tělo, demos (Wendy Brown), a individuovat se (Gilbert Simondon).
Výsledný zmatek je skvělým kompostem pro všechny možné zjednodušující tendence: populistická hnutí, esencializace genderu (jako klíči k sobě i k původní idealizované situaci před krizí), eso-core, prefab-subjektivity ranních rutin, konspirační teorie, konzervativní či autoritářské touhy (od Orbána po Jordana Petersona). Teorie — spolu s liberalismem — selhala v nabídnutí nových cest k individuaci. Nebo přesněji: liberální plynulost individualismu sama sebe sežrala: byla příliš široká pro konzervativce a zároveň příliš úzká pro woke-levici; zatímco kritická teorie hrála jen roli svědka.
Proto figurativní teorie není žádná nová (woke) online extravagance. Ať už se může zdát jakkoli osobní, provokativní či (intelektuálně) esoterická, je skutečným nástrojem individuace. Vrací teorii zpět — blíže k životu a praxi.
Na rozdíl od liberalismu bere vážně liberální svobodu já, a na rozdíl od woke-diskurzů (jakkoli operativních a důležitých v kontextu emancipačních zápasů) není pronásledována traumatem či výčitkami.
Figurativní teorie je jako scavanging na apokalyptické krajině běsnící identity politiky.
Na závěr i mediální či kvazimetodologické ponaučení. Pokud se spekulativní filozofie zrodila v blogosféře — a byla do jisté míry poháněna raným Webem 2.0 —, byla první filozofií, která se zrodila online, a nikoli na katedrách (což umožnilo zcela jinou cirkulaci idejí než akademická tradice), pak figurativní teorie se rodí z deziluze z internetu, sociálních sítí a jejich temného lesa.
Václav Janoščík (nar. 1985) momentálně působí na Fakultě umění a designu UJEP, UMPRUM, University of New Haven a The New Centre for Research and Practice. Je známý mimo jiné pro svůj interdisciplinární přístup a zaměření na současné umění a filozofii, nová média a vztah mezi uměním, technologiemi a populární kulturou. Vydal například monografie „Napínat současnost: Detektivní pátrání po sdíleném světě“ (2019), „Dystopický realismus: Jak se učit skrze kapitalismus a temné budoucnosti“ (2022) a nejnověji „Minulost sní o dnešku: Dějiny superhrdinů a kritické teorie“ (2024).