In memoriam Rahaf Hunajdik

Rahaf Hunajdik

Jak se nás zmocňují, jak nás řídí a využívají?

Do fiktivní oční kliniky přichází pacientka a v čekárně sedí řada lidí čekajících na vyšetření — jde ovšem o falešné pacienty, herce. Každých pár minut zazvoní zvonek a falešní pacienti se na chvíli postaví a pak se zase posadí. To se několikrát opakuje, při čtvrtém zazvonění pacientka neodolá davu a připojí se k ostatním, aniž ví proč. Pacienti/herci začnou jeden po druhém odcházet, poslední z nich zůstane a zeptá se jí, proč to dělá. Ona se zasměje a řekne: „Nevím, viděla jsem, jak ostatní vstávají a sedají si, a tak jsem to dělala taky.“

Člověk může být špičkovým lékařem a kultivovanou a respektovanou osobností, pověstnou svou spolehlivostí v práci, zdvořilým chováním a ctností ve slovech i činech. Jakmile se však ocitne ve skupině lidí nebo v davu, sundá si kabát a oblékne si to, co na sobě mají ostatní. Začne se chovat jako zhypnotizovaný, úžasně rychle se přizpůsobí skupině, stane se součástí stáda. Tomu se říká skupinový tlak = dominantní duše.

Sociální psychologie prokázala, že myšlení jednotlivců v davu je iracionální a nelogické. Pokud existuje instituce nebo skupina, která vychvaluje a ospravedlňuje vše, co manažer nebo lídr dělá, a objeví se někdo, kdo s jednáním tohoto manažera nebo lídra nesouhlasí a kritizuje ho, což je vzácné, instituce nebo společnost ho vyloučí a vyžene pod heslem „skupina se očišťuje od zlořádu“ či s odůvodněním, že neplní rozkazy. Nebo to onen jedinec sám nesnese a odejde z vlastní vůle.

Francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon kdysi vydal knihu Psychologie davu, kterou věnoval vládnoucí třídě, aby mohla davy ovládat a manipulovat s nimi, jak se jí zachce. Radí vládcům a vládám, aby svým lidem prodávali iluze místo pravdy, řečnili o snech a přimíchávali do nich nereálné představy. Měli by se vždy vyjadřovat obecně, přičemž by si měli dávat pozor, aby neprozrazovali konkrétní, podrobný plán s konkrétním časovým harmonogramem. Místo toho by měli mluvit o značně přehnaných programech a plánech. Například: Povězte jim o projektech, které přinesou obrovské sumy peněz a zajistí jim soběstačnost. Povězte jim, že budete uplatňovat mechanismus, který odstraní všechny zdroje korupce a korupčníky, že se zbavíme zahraničních monopolů a zachováme naše národní instituce, že vyženeme kolonizátory a osvobodíme naše okupovaná území. Mluvte s nimi emotivně a hrajte jim na city. Informujte je, že každou vteřinu zdárně dokončujete nějaký projekt, že každou minutu zatýkáte nějakého korupčníka nebo lajdáka, že přinesete bezpečnost a jistotu, jichž žádný z vašich předchůdců nedosáhl, a vymýšlejte si falešná srovnání, jež uráží lidský rozum. Uprostřed všeobecné chudoby, hladu, emigrace, dětské úmrtnosti a drahoty jim řekněte, že jste objevili ropná, plynová a fosfátová naleziště, řeky mléka a medu a že vše brzy zlevní a bude dostupnější a že ekonomická prosperita nevyhnutelně brzy přijde. Davy jsou totiž emocionální a neumí rozlišovat mezi realitou a fantazií, mezi iluzí a pravdou.

Gustave Le Bon pokračuje dál: Využívejte obraznost a rozmáchlá hesla, třebas i jednoslovná. Například americký prezident Obama slavil úspěch s jediným slovem: „změna“, Donald Trump přišel se sloganem „Make America Great Again“, zatímco Muslimské bratrstvo a další islamisté prosazují slogan „Islám je řešení“. Autor tohoto sloganu je, jak říká Málik Bin Nabí, chytrý a také vychytralý, neboť slogan zní spíše jako volební než ideologické heslo a vznikl pouze proto, aby přilákal co nejvíce voličů k volebním urnám. Autor sloganu totiž rozumí chování a psychologii davů, které lze shrnout do jedné věty: „nulový rozum a logika, ale spousta emocí“.

Pak přijde Machiavelli a řekne vám: rozehrajte pořádnou politiku a přidejte trochu posvátna (náboženství). Například jim připomeňte, že islámské vědy a vynálezy se dodnes vyučují na západních univerzitách a vysokých školách, a nikdo se vás na tyto vysoké školy a univerzity nebude ptát. Povězte jim, že vojenská genialita Chálida ibn al-Walída se stále využívá ve válečných plánech a strategiích, a nikdo nebude nic namítat ani požadovat, abyste ho něco z toho naučili.

Pokud vidíte mladé muže, kteří nemají na svatbu, a čím dál více starých panen, hlavně jim neříkejte, že příčinou jsou někteří lidé, kteří je okrádají o živobytí a roky života, protože si za jejich daně staví paláce a domy a zajišťují budoucnost svých dětí a vnoučat. Místo toho vštěpujte ženám myšlenku, že je někdo očaroval, uhranul nebo proklel, nebo že něco spolkly či na něco šláply, že to udělal nějaký příbuzný, protože je nenávidí a nechce, aby se vdaly. Nezapomeňte zajistit, aby kulturu společnosti ovládali šejchové a šarlatáni. Nezapomeňte se ženy zeptat, co vidí ve snech za hady a ještěry, a upozorněte ji, že tato magie postihla všechny členy rodiny. Pokud matka či chůva zkolabují a propadnou nevědomosti a pověrám, všichni ostatní je budou jeden po druhém následovat.

A nezapomeňte šířit bezcennou a vulgární kulturu, která nepozvedá národ ani nevytváří civilizaci. Stačí se dnes zběžně podívat na sociální sítě a uvidíte, jak slavní jsou všelijací tanečníci a tanečnice, herci a herečky a tvůrci triviálního obsahu, zatímco myslitelé, vědci nebo odborníci nikoho nezajímají a nikdo je nezná.

Nakonec poukažte na to, že nad všemi nepřáteli zvítězíme díky návratu k našemu náboženství a že příčinou našich nezdarů je to, že jsme se vzdálili od víry. Tady nebrojím proti náboženství ani se nestavím proti jeho návratu — Bůh chraň —, ale odmítám zneužívání náboženství pro politické a světské účely. I kdyby argument o náboženství platil, pod jhem svých nepřátel by kvůli svému ateistickému a bezvěreckému sekularismu úpěly Evropa a Amerika, ne my. Jsme muslimské národy a nezapřeli jsme svého Stvořitele. Za to, že jsme tam, kde jsme, může nespravedlnost a korupce, absence odpovědnosti a dohledu nad soudními, legislativními a výkonnými orgány a úplná absence práva.

Jaké mám po všech těch úvahách o psychologii davů řešení? Podle mých skromných zkušeností spočívá řešení v pěstování vlastní nezávislé osobnosti a svobodné mysli. Odmítněme být členem stáda a cvičme se v přísně kritickém uvažování. Takový rozum je vždy ostražitý a podrobuje kritice vše, i to, co vypadá jako samozřejmost. Snažme se myslet mimo zaběhnutá schémata, nestyďme se na cokoli ptát a čtěme co nejvíce, protože to je první přikázání, které nám Bůh seslal. Čtěme Všechno. Když Bůh říká „čti“, nedodává, co přesně máme číst. Neposlouchejme ty, kteří nám říkají, abychom nečetli to či ono, protože pravda se možná nalézá právě v tom, co nám číst zakazují.

Závěrem chci zdůraznit: Bůh nás obdaroval rozumem schopným rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Svatý Korán nás varoval před tlakem okolí a skupinovým myšlením. V nejdůležitější otázce na zemi, kterou je víra v proroka Muhammada, mír s ním, nám je přikázáno myslet individuálně nebo ve dvojicích, a ne jako skupina, protože skupiny nejsou vždy vedeny pravdou. Bůh říká „Rci: Napomínám vás jen k jednomu: modlete se k Bohu ve dvou či jednotlivě a potom uvažujte, že druh váš není džiny posedlý, nýbrž že pouze varovatelem vaším je před trestem přísným.“ (Saba’: 46).

Kolektivní myšlení nás připravuje o jasnou mysl, neboť jednotlivec je uprostřed davu jako robot, který jedná nevědomě, koná a pohybuje se podle přání a myšlenek skupiny, nikoli podle svých vlastních. V davovém myšlení chybí rozum a logika, jež jsou nahrazeny emocemi a ty nás přemáhají, ovládají a kontrolují. Nezapomeňte, že Bůh nás stvořil jako národy a kmeny, abychom se navzájem poznali, a že nás stvořil odlišné a rozmanité. A v odlišnosti a rozmanitosti tkví tajemství naší síly.

Z arabštiny přeložil Petr Felčer.

Napsala Rahaf Hunajdik (1973—2024), palestinská spisovatelka a akademička původem z Chán Júnisu. Přednášela na Islámské univerzitě v Gaze o současném myšlení. Narodila se v Sýrii, kde strávila většinu života jako uprchlice, než se přestěhovala do Gazy. Během války na sociálních sítí kritizovala politiky a média, v prosinci 2023 vzkázala lídrům Hamásu: „Vydejte rukojmí, zastavte smrt, zastavte zkázu, ušetřte ty, co přežili, a jejich domovy. Copak si to váš lid nezaslouží?“ Dne 9. února 2024 byla zabita při izraelském leteckém útoku.

Reakce Báry Bažantové

Je mi to líto

Před vchodem do muzea, který je vstupní branou do celého areálu, čekají hloučky lidí. Rodiny, skupiny středoškoláků, chasidští Židé. Američané, Nizozemci, Němci, mnoho Němců, Poláků v bundách a čepicích, protože ač svítí slunce, je poměrně chladno. Izraelští vojáci. Padesát, možná víc izraelských vojáků a vojaček. Přede mnou stojí opřená o sloup mladá žena s hustými umělými řasami, scrolluje, většinu obsahu jejího instagramu tvoří móda, make-up tutoriály, ženy a dívky s dlouhými nehty a tváří bez vrásek. Potom na nás přijde řada, načteme vstupenku, položíme batohy a telefony na pás, projdeme rámem.
A jsme uvnitř, jsme v Osvětimi.

Komentovaná prohlídka začíná v areálu Auschwitz I, tady strávíme dopoledne, říká drobná průvodkyně ostříhaná na krátko, pak bude malá pauza na oběd, půl, tři čtvrtě hodiny, jak budete chtít, je tu taky kavárna, restaurace přímo tady v budově muzea si můžete dát oběd, nalevo od vchodu, odpoledne se přesuneme do Auschwitz-Birkenau. Do Březinky. Jaké něžné pojmenování pro místo masové vraždy. Jak se ukáže při našem odchodu, paradoxů se nezbavilo dodnes.
Projdeme pod branou s nápisem Arbeit macht frei, který byl v roce 2011 ukraden švédskými a polskými neonacisty, rozřezán a následně opět znovu vysvářen, procházíme jednotlivými cihlovými domy, podél cestiček rostou topoly. Průvodkyně se posouvá rychle, za námi jdou další skupiny a i kdyby ne, ani za sedm hodin není možné celé památné místo obsáhnout, už vůbec ne vstřebat. Vede nás do místností s expozicemi v prvním patře bloku číslo třináct, čtrnáct, už jsem zapomněla, zapomněla jsem jaké číslo to bylo. V podlouhlé vitríně jednoho z křídel jsou dvě tuny vlasů převážně židovských žen, Romek, politických vězeňkyň, nacisti z nich vyráběli textilie, okrové a tuhé. Ve druhém křídle je malý bílý model plynové komory. Prohlížíme si ho spolu se dvěma, třemi lidmi z naší skupiny, snažíme se to všechno vidět pokud možno co nejvíc jasně a najednou, na krátký okamžik, celou místnost zaplní chasidi. Mají černé kabáty, bílé košile, na hlavách vousy, klobouky, vyplní celý prostor jako černá voda, tiší a pietní, prohlížejí si zrezivělé plechovky cyklonu B a potom stejně tak potichu, jako se zjevili, zmizí po schodech dolů, přidržují se ohmataného zábradlí, za nimi se táhne ševelivý šepot. Průvodkyně nás měkkou angličtinou naviguje dál, k původně plně zazděným celám jeden krát jeden metr, jeden každý metr pro čtyři stojící lidi, k samotkám, na jejichž zdech jsou původní nápisy, jména a modlitby, ke zdi, před niž dveře z těch cel vedou, kde cesta lidí, co v nich byli mučeni, končí. My samozřejmě pokračujeme, čeká nás toho ještě hodně, plynová komora, samozřejmě tady v Auschwitz I je jen malá plynová komora, říká průvodkyně s téměř nepatřičným zápalem, tady mohli nacisté zabít jen 700 lidí najednou, na jejích zčernalých mastných zdech jsou vidět rýhy, škrábance, stopy, ty velké, vysvětluje ta maličká Polka, až pro dva tisíce lidí, jsou zbořené, uvidíte, říká, všechno vám ukážu v Březince.

Březinka je úplně jiná. Děsivá svou rozlohou, pustá, a přesto, až tady, v tomhle místě si podle zbytků jednoduchých cihlových základů jednotlivých domů, podle dvou set děr v betonu namísto sdílených toalet lze představit množství lidí, kteří tudy prošli, kteří tu byli mučeni a následně usmrceni. Zbořené plynové komory. Socialistický pomník. Kovová lanka cinkají o žerdi, na nichž nevisí ten den žádné vlajky, meditativní, buddhistický zvuk. Podzimní slunce.
Izraelští vojáci mají kvalitní obuv, zdá se pevná a přitom ohebná v kotnících. Už jsme skoro u konce a bolí nás nohy, trochu jim ty boty závidíme, dají se koupit, nebo jenom nafasovat? Na to se nezeptáme. Nezeptáme se na nic, ne že bychom žádné otázky neměli. Museli jste sem, anebo jste sem mohli, to by byl další dotaz. A na frontu? Na frontu, zabíjet, museli jste? Nebo vás to teprve čeká? Izraelci jsou horší než nacisti, řekne mi jedna univerzitně vzdělaná žena, když jí o tom setkání vyprávím. Říkám jí, že takový přirovnání teda těžce pokulhává a podobný historický paralely málokdy dávají smysl, geopolitický i dějinný okolnosti těch dvou událostí, těch dvou okupací jsou naprosto odlišný, říkám, počty obětí jsou odlišný, říkám, já přece kurva nepodporuju izraelskou vládu a její násilí, ale tohle přece není to samý. Denně vidím na instagramu roztrhaný těla palestinskejch dětí, řekne ona. Kdyby byly tehdy sociální sítě, náckové by možná taky nebyli takový, třeba, možná, nedošlo by to do takový míry. Chápeš? Nechápu to, ne, bohužel, promiň, fakt moc nechápu používání hypotetický, a tudíž neprokazatelný situace jako argumentu a jsem rozhodně proti zabíjení palestinskejch nebo jinejch dětí a koneckonců lidí vůbec, až na čestný výjimky pedofilních státníků a jinejch sadistickejch úchyláků, jsem proti představě státu ohraničenýho náboženstvím a to všechno, izraelský vládě ani Hamásu asi nejde v první řadě o nevinný lidský životy, ale stejně jako je Netanjahu válečnej zločinec, Hamás je teroristický hnutí ve svym počátku vcelku protižidovský a možná i to by se dalo chápat vzhledem k okolnostem, ve výsledku se dá chápat lecos, čimž chci říct, že celý to je prostě dost komplikovaný na to, aby se dala použít takhle tvoje zjednodušující paralela, říkám, a napadne mě, jestli neni nasnadě ptát se proč vlastně, proč zrovna o tomhle nám připadá nějak zásadní se bavit a o jinejch hrozivejch válkách a katastrofickejch lidskejch situacích zas tak moc ne. Neni, řekne ona, řekne, je to černobílý, je mi líto, že to takhle nevidíš. Mrzí mě, že ospravedlňuješ vyvražďování dětí. Je mi to líto a doufám, že to jednou uvidíš jinak.

Vzdávám se, bílej prapor. Nemůžu argumentovat proti pocitům, proti fotkám na sociálních sítích. Proti pocitům rozhořčení konzervativních strážců tradičních hodnot, co mají strach aby se na ně nezapomnělo, proti pocitům liberálního studentstva, co potřebuje někam a k někomu patřit, proti pocitům voličů Donalda Trumpa, Roberta Fica, Andreje Babiše, proti svejm vlastním pocitům beznaděje. Pocity se nedají rozporovat, nedají se racionalizovat, dají se přijmout, to je celý, to je všechno. Nikdy se nepochopíme skrze všechny ty pocity, všechny ty emoce. Zadusí veškerou empatii. Uprostřed kolejí, po nichž přijížděly vagóny přeplněné obyčejnými lidmi, budoucími oběťmi holocaustu, stojí izraelská vojačka. Chytá se za čepici, za svoji vojenskou čepici, ruku v bok, nohu pokrčenou v koleni položí na levou kolejnici a usmívá se americkým úsměvem.
Doširoka se usmívá do čočky fotoaparátu.

Všichni, kteří se na přípravě této textové série podíleli, se vzdali honorářů ve prospěch básníka a spisovatele Mohammeda Alzaqzouqa a spisovatele Husama Maaroufa. Na crowdfundingových platformách GoFundMe a Chuffed je můžete podpořit i vy.