In memoriam Núruddín Adnán Hažžáž

Núruddín Adnán Hažžáž: Deníkové zápisky

Zveřejněno 16. října 2023

Zápisky z vysídlení na jih.

Druhá strana smrti, zkázy a strachu.

Usínám ve čtyři, o minutu později se probouzím a najednou je po šesté. Jdu do pekárny, kde stojí dlouhá fronta lidí, a já čekám o tři a půl hodiny déle, než jsem spal, aby na mě přišla řada. Řeknou mi, že si nemůžu vzít víc než jedno balení chleba. Snažím se vysvětlit svou situaci, ale neposlouchají mě. Povídám, že jsme vysídleni u jedné místní rodiny, že se nás tam tísní sedmdesát včetně dětí, takže ani dvě balení chleba by nám nestačila. Na to mi odpovědí, že pokud chci víc, můžu si jít znovu stoupnout do fronty. Vezmu si balíček, zamumlám si pro sebe „Bože, ty to vidíš“ a jdu pryč.

Po třiceti minutách chůze dorazím domů a tam mi řeknou, že je potřeba voda. Vezmu kanystr, vyrazím k nedaleké odsolovací stanici a postavím se do nové, ještě delší fronty. O tři hodiny později přicházím na řadu. Po dlouhém dni se vracím domů. Dětem oznámíme, že si musí vystačit s jednou sklenicí a že vodou nesmí plýtvat. Svalím se na pohovku, abych si trochu odpočinul, ale oni na mě, že už je čas na večeři a že mám donést chleba a nějaké potraviny ze supermarketu. Jdu tedy vytrpět další fronty a další čekání v nelidských podmínkách.

Večer se zapřísahám, že se ráno vrátím k nám domů do Šudžá’íje, ale o deset minut později si znovu rozdělujeme dostupný prostor, snažíme se přitom využít každičkou píď, aby se vyspala děcka i dospělí. Podlahu malého bytu včetně chodeb a předsíně pokryje třicet těl. Ujistíme se, že všechny ženy a děti si mají kam lehnout, a my se uložíme, kam se dá; na pohovce bude spát jeden v sedě, druhý vleže a dva zůstanou vzhůru pro případ, že by se nedejbože něco dělo, aby mohli rychle vzbudit ostatní. Ne že by to k něčemu bylo, vždyť se po čtvrt až půl hodině stejně všichni probudíme do burácení bomb, děti budou plakat, dokud je matky znovu neuspí… A tak dál, až s ranním rozbřeskem celý ten začarovaný kruh začne nanovo.

Zveřejněno 1. listopadu 2023

Dobrý večer, světe.

Včera v noci vypadl internet a telefonní spojení a to, co jsem kdysi považoval za nemožné, se náhle stalo realitou, jen za jiných podmínek. Ani pošťák uprostřed bombardování a vší té zkázy nebude moct doručit poštu a beztoho noviny, které roznáší, každý den hlásají stejnou zprávu: „V Gaze probíhá genocida. Život tu večer usíná a druhý den už se neprobouzí.“ Možná že zpráva o mé smrti v nich vyjde už zítra.

To mi běželo hlavou ve chvíli, kdy přestal fungovat internet a telefon, my jsme se tak ocitli odříznuti od světa a svět byl zase odříznut od možnosti dozvědět se, co se nám děje. Bombardování zesílilo a my se chytali za srdce, protože se blížilo to, čeho jsme se báli: zemřeme v tichosti a svět se nic nedozví, nestačíme ani vykřiknout, natož zaznamenat své poslední okamžiky či poslední slova.

Žiju v malé čtvrti jménem Šudžá’íja. Nachází se na východním okraji města Gaza. Noc co noc se tu ozývají nepřetržité výbuchy, znějí různě a přicházejí z různých směrů. Při každém ohlušujícím výbuchu, který otřese domem i našimi srdci, se pevně držíme jeden druhého, neboť víme, že jednou přijde výbuch, který už neuslyšíme, vybuchneme totiž s ním.

Proto teď píšu; možná je to moje poslední zpráva, která se dostane do svobodného světa, poletí s holubicemi míru a dá světu vědět, že milujeme život, dokud máme jak žít; jenže v Gaze jsou všechny cesty zahrazené a od smrti nás dělí jeden tweet nebo aktualita.

Tak já tedy začnu.

Jmenuju se Núruddín Adnán Hažžáž, jsem palestinský spisovatel, je mi dvacet sedm a mám spoustu snů.

Nejsem pouhé číslo a odmítám, aby moje smrt byla letmou zprávou, která neřekne ani to, že jsem miloval život, veselí, svobodu, dětský smích, moře, kávu, psaní, hudbu od Fajrúz a všechno, co vyvolává radost — než toto všechno v jediném okamžiku zmizelo.

Jedním z mých snů je, aby moje knihy a texty obletěly svět, aby moje věty dostaly křídla, jež nezastaví žádný neorazítkovaný pas ani zamítnutá víza.

Další sen: mít malou rodinu, syna, který bude vypadat jako já, kolébat ho a vyprávět mu pohádky na dobrou noc.

Nejvíc ovšem sním o tom, že v mé zemi zavládne mír, aby dětský smích vycházel dřív než slunce, abychom na každém místě, kam předtím dopadla bomba, zasadili rostlinu, abychom na každou zbořenou zeď namalovali svou svobodu; sním o tom, že nás válka nechá na pokoji, abychom projednou mohli žít.

Gaza, Palestina, 28. října 2023

Z arabštiny přeložil Petr Felčer.

Napsal Núruddín Adnán Hažžáž, mladý palestinský spisovatel ze čtvrti Šudžá’íja v Gaze, autor divadelní hry a dvou románů, z nichž poslední s názvem Křídla, která nelétají (Adžniḥa lá taṭír) vyšel v roce 2021. Dne 3. prosince 2023 ho zabilo izraelské bombardování Šudžá’íje.

Reakce Petry Hůlové: Pár poznámek z Prahy

Jmenuji se Edita Bímová, pracuji v administrativě, je mi třicet devět let a mám taky mnoho snů.

Neříkám, že děti, co brečí, nebrečí, ale ptám se na důvod a ten zní: někam se jim zakutálel míč nebo jim doma zakázali televizi. A protože mně to taky v dětství přišlo jako konec světa, tak se těm uplakaným dětem vůbec nedivím.

Když někdo mluví o bombách, tak se hned ptám, kdo si začal a kde to bylo. Začal si Núruddín Adnán Hažžáž, a to v jediné demokracii na Blízkém východě. Miluje moře, kávu, psaní a Fairúz. OK. Jak se má Fairúz? Znáte to: Někde někdo bulí, a pak se z něj vyklube chlap, co právě zpohlavkoval svou Fairúz jen proto, že si zapomněla šátek. Od začátku myslím na to, jestli Fairúz nosí šátek a jestli si to kafe, co měl tak rád, dělal sám, nebo měl na to Fairúz v šátku, burce nebo hidžábu.

Izrael vybudoval demokratickou společnost v prostředí, co se pro demokracii hodí asi tak jako Mrtvé moře pro rybaření. Veřejně si tam můžete říct jakoukoli hovadinu a nic se vám nestane, pokud na vás nevystřelí Hamás. Zkuste v Hamásu říct, že Alláh neexistuje, a pak si to povíme.

Nemyslím si, že by Núruddín Adnán Hažžáž nestál ve frontě, ale ptám se, jestli v ní nestála spíš Fairúz s dětmi na vakcíny proti obrně. Za mě s tím, kdo si myslí, že izraelský stát nechá očkovat palestinské děti proti obrně jen proto, aby je následně vyhladil, nemá cenu ztrácet čas. Děti v Gaze chodí ve značkovém oblečení a smějí se jako děti všude na světě. To, že se zfanatizovaní fotografové zaměří na jednoho jediného chudinku, co ho zrovna rodiče nesou k doktorovi, protože dejme tomu v zápalu hry proskočili skleněnými dveřmi, je manipulace.

Kdo se chce točit na nějakých číslech, tak by si měl uvědomit, že kdo si začal, ten si koleduje o víc mrtvých o řády. To je jedno, že jsou to civilisti. Nemá si začínat. Vážně si někdo myslí, že kultivované státy budou stát na straně fanatiků? Řekněme si to, jak to je: Kdo je na Blízkém východě nositelem kultury a vyspělých technologií? No kdo? A jedinec nemá cenu jen jako člověk, ale také jako nositel. Co nesou Izraelci, je jasné. Dnes AI startupy, co dělají byznys i tady v Čechách, a v minulosti holocaust, ten známe taky. Co nesou Palestinci? No co? Teď své dítě do nemocnice, dejme tomu, na koláži z různých fotografií, které jsou na internetu všelijak poslepované.

A ano, i děti mají někdy hlad, znám to od svých dětí. Však rostou, jak by ho neměly. Ale ten, kdo má potřebu to celé rozmazávat, místo aby se soustředil na to zásadní, tak nepochopil nic z naší skutečné historie ani z naší skutečné kultury.

Svědectví Núruddína Adnána Hažžáže o tom, jak se jich hodně tísní v malém bytě, on sní o tom, jak bude psát, a to, že jeho text přežil jeho samého, někomu údajně připomíná okolnosti textu Anny Frankové. Podobnost číslo jedna: její dům v Amsterdamu je světoznámou atrakcí a podle Trumpa se něco na ten způsob stane i z Gazy. Rozdíl číslo jedna: dům A. F. je pietní místo a Hažžážův dům už nestojí. (Zábavní rezort taky nestojí, ale tendr na síť hotelů už prý byl.)

Prostě máte sílu na svoje ideály. Kdybych já měla takovou, tak už jsem někde jinde než v kanclu bez oken, kam denně dojíždím přes hodinu, a přes hodinu jedu zpátky. Izrael pro palestinskou otázku obětuje víc, než by kdokoli čekal: všechno včetně reputace, důvěryhodnosti i renomé, zatímco v Gaze umírají jen lidi, navíc bez ideálů, rozhodně bez těch blízkých naší kultuře a kultuře našich spojenců. Jinak by 7. října 2022 na Izrael nevystřelili raketu. Je jedno, že to nebyli ti stejní jako ti, co teď umírají, protože všichni mají v hlavě totéž, a když to nesmetete, tak to smete vás.

Židé patří svými majetky, vzděláním a úspěšností v kariérách mezi světovou špičku, jejich vlastní hláška ohledně příslušnosti k vyvolenému národu tak stojí na rozdíl od všelijakých zfalšovaných fotografií palestinských dětských front na chleba na nezpochybnitelném základě. A i díky tomu mají právem podporu. Lidé národa, kterému vděčíme za Alberta Einsteina, Woody Allena nebo Boba Dylana. Když o sobě někdo prohlašuje, že je něco víc, a nemá pro to důkazy, tak je to něco jiného, než když to někdo prohlašuje se seznamem nositelů Nobelovek v kapse.

Bohužel žijeme v době, která víc než kdy dřív hraje na city. Pro dojemné obrázky lidé kolem mě zapomínají na fakta a hůř: přestávají myslet. Když někomu vyvraždili rodinu, tak je v právu navždy! Nebo přesnějc: má morálního kapitálu, že to stačí na deset Gaz a možná na dvanáct! Jednou si skutečnou bolestí předplatili nedotknutelnost a je to fér, protože tu hrůzu si nikdo z nás nedokáže představit! A tak stojíme pod židovskou vlajkou. Protože nás potřebuje. Protože lidé fandí z principu Davidovi proti Goliášovi bez ohledu na Davidův špatný charakter. Kdo je malý, ten je milý. Udělejte ze sebe chudáčka, pište deníček a sbírejte body na sítích. Takové jsou dnešní dezinfo časy. Nějaké OSN si vypustí zprávu o genocidě a hned je oheň na střeše. Místo věrnosti ideálům demokracie vítězí líbivost dojemných obrázků s umělými dětmi a holocaust se bagatelizuje, jako kdyby šlo jen o nějakou Hirošimu nebo vyvraždění všech Indiánů. Taková neúcta k životům! Chcete snad posilovat terorismus? Palestinci chtějí už desítky let Židy zahnat do moře, a když se o genocidu jednou zasnaží druhá strana, tak je to najednou špatně? A proč? Proč má někdo potřebu padělat fotky veselých dětí tím, že jim nechá AI uměle amputovat končetiny? Proč se nezůstane u jasné věci my versus oni, když se u toho beztak vždycky skončí? OSN se staví na stranu primitivů, kteří chtějí našimi slzami kompenzovat svou vlastní nekulturnost. Neznám žádného palestinského Einsteina, vy ano? A raději bych bydlela vedle židovského osadníka, který se údajně neprávem roztahuje, než vedle nějakého Palestince, co si myslí, že právem hází molotov. Jakým právem? Jakým právem není dovolené šířit na barbarském území kulturu, která to kdy tady jediná vytáhla ze srabu?

A nesmíme zapomenout na to vůbec nejdůležitější: na věrnost. Tak, jako se říká při manželském slibu „v dobrém a zlém“, a tak to samé platí ohledně historických spojenců. To, že se ve zlých časech sami stali zlými, pro nás znamená jen příležitost ukázat, že naše láska je opravdová. Věrnost dobru zvládne každý diletant, teprve věrnost zlu je skutečnou zatěžkávací zkouškou skutečného vztahu, co vydrží navěky. Jednou jsme se rozhodli a hotovo, stát pod židovskou vlajkou, protože opravdová láska si neklade podmínky a ta proti teroristům je svatá!

Edita Bímová, 18. září 2025, Praha, Česká republika

Všichni, kteří se na přípravě této textové série podíleli, se vzdali honorářů ve prospěch básníka a spisovatele Mohammeda Alzaqzouqa a spisovatele Husama Maaroufa. Na crowdfundingových platformách GoFundMe a Chuffed je můžete podpořit i vy.