In memoriam Mahdí Sáid Hassúna
Až do Vánoc patří seriálové čtvrtky textům palestinských autorek a autorů, kteří byli zabiti během okupace Gazy izraelskou armádou. Texty jsou doplněné prozaickými, básnickými či esejistickými reakcemi českých autorek a autorů — v konverzaci nezávislé na hranicích států a limitech lidského života.
Mahdí Sáid Hassúna
Pátek 28. radžabu [9. února 2024]
Zítra s tátou půjdeme k Šakúrovi a zeptáme se na ceny. Napustím slanou i sladkou vodu od prodavače jídla a pak sladkou vodu od dodavatele odsolené vody. Pomůžu mámě a tetě Mahá.
nedatovaný zápis
Předpokládejme, že mám 400 šekelů. Kdybychom měli koupit 3 kartony stejných věcí, každý za 9 šekelů po 24 kusech, bude výdělek 3 šekely. Kdybychom koupili 13 krabic po 48 kusech, bude výdělek 11 šekelů.
Neděle 11. února 2024
Zítra půjdu napustit slanou a sladkou vodu a pak půjdeme pro jídlo na oběd. Navrhnu tátovi, abychom přivedli strýce a zeptali se ho na cenu sezamových sušenek a na prodej.
Kdybychom chtěli koupit sezamové sušenky za 15 šekelů, vyděláme 50 šekelů.
Pondělí 12. února 2024
Dneska ráno jsem se probudil, oblékl jsem se a šel jsem pro potraviny, pak jsem došel napustit slanou vodu.
Středa 14. února 2024
Dneska jsem se probudil, došel pro vodu a snídal faláfel. K obědu byla rýže a po ní jsem dostal basbúsu [...]
Čtvrtek 15. února 2024
Potom co jsem vstal, jsem šel uklidit do nemocnice. Uklidili jsme chodbu a pokoje a nasadili zámky ve sklepě [...] Šel jsem koupit pytle na odpadky a další věci. Obědvali jsme a ustlali si, pak jsem strávil nějaký čas na mobilu a šel si lehnout.
Pondělí 4. března 2024
Probudil jsem se a měl jsem radost, protože mám dneska narozeniny. Taky je dnes 150. den války. Táta mi dal 10 šekelů. Strýc mi taky dal a máma taky. Moc jim děkuju!
Z arabštiny přeložil Petr Felčer.
Napsal Mahdí Sáid Hassúna, syn novináře z Gazy Sáida Hassúny. Během války si vedl deník, který později jeho rodina částečně zveřejnila na internetu. Byl zabit 24. dubna 2024 v pouhých 11 letech izraelským leteckým útokem. Spolu s ním zahynula i jeho matka, novinářka Ámina Hamí, všichni jeho sourozenci byli zraněni.
Reakce Doroty Ambrožové
18. září 2025
Dnes ráno jsem z okna kuchyně sledovala svého osmiletého syna, jak jde na autobusovou zastávku. Na zádech příliš velkou modrou aktovku, v ní jako poklad peněženku a v ní svých deset šekelů. Odpoledne půjdou s družinou na výlet. Koupí si kolu a cibulové kroužky.
Nebylo to poprvé, co šel do školy sám, přesto se mu příliš nechtělo. Ještě se při zvládání podobných situací necítí úplně sebejistě. Neujede mi autobus? Zvládnu pozdravit všechny, kteří to ode mě čekají? Nebude ve voze někdo, kdo je mi nepříjemný? Nezapomenu vystoupit? Výzvy ani malé, ani velké. Přesně takové, jakým by mělo čelit osmileté dítě. Mahdí měl jedenáct, byli skoro vrstevníci. Výzvy přesně takové, jakým by měl čelit jedenáctiletý kluk, nebudou o moc větší než samostatná cesta do školy spočívající v několika minutách jízdy autobusem a pár stovkách metrů ze zastávky a na zastávku.
Floskule o tom, že izraelsko-palestinský konflikt je složitý, jsem za poslední dva roky slyšela snad víckrát než nesmrtelnou dětskou otázku proč. Když myslím na jedenáctiletého kluka, který pomáhá s každodenní sháňkou vody, usíná i vstává za zvuků bombardování a dennodenně sleduje totální destrukci krajiny, která je mu domovem, ptám se opravdu? Opravdu je to tak složité?
Jsem matka dvou synů a nemůžu se dost dobře ubránit tomu, abych si je nepředstavovala na Mahdího místě. Vkládám do nich jeho trauma a fyzicky cítím, jak se propisuje na jejich křehká těla. V té chvíli cítím taky zármutek jeho rodičů a truchlím nad Mahdím i nad svými vlastními dětmi zároveň. Když vezmu cizí prožitky a dosadím je do svých vlastních souřadnic, přiblížím se utrpení druhých nejblíž, jak to jen jde. A přesto pořád zůstanu nekonečně daleko.
V Mahdího drobných deníkových zápiscích čtu tolik života, že se mi jen obtížně věří, že tenhle kluk je po smrti. Neposedná touha vymyslet způsob, jak vydělat nějaké drobné, je typická pro věk, kdy si děti začínají plně uvědomovat jejich hodnotu. S láskou ji pozoruju u svých vlastních synů. Letos na Velikonoce shromáždili do kartonové krabice malé chlupaté příšerky, které si prvorozený přinesl z jedné narozeninové oslavy jako výslužku. Vyrobili cenovku patnáct korun, obešli pár domů v sousedství a vydělali stokorunu. Přišli se mi pochlubit a oči jim zářily.
Koupit sezamové sušenky za patnáct šekelů a vydělat na nich padesát. Za předpokládaných čtyři sta šekelů koupit třináct krabic po čtyřiceti osmi kusech a vydělat jedenáct šekelů. Transakce, které unikají z rámu obyčejné dětské touhy po obchodní zkušenosti. Výpočty poháněné potřebou vymanit se z existenčního pekla.
Mahdí prožil rovných dvě stě dní války. Za tu dobu se několikrát stěhoval. Byl svědkem únosu vlastního otce a přežil dva incidenty ostřelování. Při tom druhém byla zraněna jeho matka a nejmladší sestra Duha, která se narodila jen pár dní před začátkem války. Hrůza na pozadí běžných denních úkonů.
Život je strašně tvrdohlavý, klíčí i tam, kde se to vůbec nehodí. Ve spárách chodníků, v puklinách asfaltu. V místech, kde mu hrozí pára a herbicidy, zatímco o pár metrů dál staví lesáci oplocenky. Mé děti přišly na svět v bezpečném světě za plotem. Nemám na tom žádnou zásluhu. Často nechápu, kde se toto privilegium vzalo, a tápu, jak s ním naložit. Oba slaví narozeniny na podzim. Se začátkem školního roku se mě začínají ptát, jak dlouho ještě? Počítáme dny. Některé roky nakreslím políčka a kluci si zbývající čas vizualizují. Letos jsem schéma zatím nezvládla nachystat, takže jsem každých pár dní nucena číslo z hlavy aktualizovat. Je to velká dětská radost těšit se z narozenin. Radost, kterou, zdá se, nepřeválcují ani vojenské tanky. Chtěla bych klukům letos na jejich výročí vyprávět o Mahdím. Shodou okolností budeme v té době zrovna v Maroku a poprvé tak navštívíme arabskou zemi. Mám v tomto směru obří dluh. Slovo arabský se v mém podání scvrkává na pitu, hummus a faláfel. Slovo Palestina na Gazu. Je to ostuda. Chtěla bych, aby mým dětem o světě vyprávěl někdo erudovanější, než jsem já. Stručně jim povím alespoň o chlapci, který dostal k narozeninám deset šekelů a dokázal se z nich radovat, přestože byl zrovna stopadesátý den války.
V dubnu 2024 Al-Džazíra zdokumentovala následky útoku, při němž Mahdí zemřel. Odvysílala srdcervoucí video Mahdího devítiletého bratra Muhammada, jak v šoku pláče a křičí po matce a sourozencích, kteří zůstali uvězněni pod troskami. Otřesené dítě se zajíká na mikrofon novináře Ismá’íla al-Ghúla. Okolo betonová torza vybombardovaných budov. Celá ulice je pokrytá šedivou prašnou struskou.
Když jsme s kolegyněmi a kolegy domlouvali toto pásmo, jedna autorka vyjádřila v chatu obavu, zda na deníkové zápisky ze dní těsně před násilnou smrtí lze reagovat jinak než tichem. Pravděpodobně to bude ta nejadekvátnější reakce, ale my spisovatelé s tichem pracovat neumíme. Používáme nástroj, který ticho neumí vytvořit, je jeho antonymem. Byla by zapotřebí spolupráce čtenáře, a to by vyžadovalo, abychom mu svěřili mnohem větší důvěru, než jakou jsme mu zvyklí obvykle udělovat.
Můžu?
Prostor, který mi zbývá do naplnění určeného rozsahu textu, nechám prázdný a ty, milý čtenáři, vytvoř, prosím, ticho. Věnuj mu tolik pozornosti, kolik by tento prostor vyžadoval, kdyby byl zaplněn slovy. Když budeš chtít, můžeš si dosadit Mahdího realitu do svých vlastních souřadnic.
Všichni, kteří se na přípravě této textové série podíleli, se vzdali honorářů ve prospěch básníka a spisovatele Mohammeda Alzaqzouqa a spisovatele Husama Maaroufa. Na crowdfundingových platformách GoFundMe a Chuffed je můžete podpořit i vy.
„Musím-li zemřít, chci, aby má smrt byla slyšet. Nechci být zprávou, co se mihne v televizi, ani číslem v davu. Chci, aby mou smrt slyšel celý svět, aby se do něj navždy otiskla jako věčný snímek, který nezapadne v čase ani v prostoru,“ napsala před svou smrtí palestinská autorka Fátima Hassúna. Izraelské nálety už přes dva roky zabíjejí nevinné, mezi nimiž jsou i palestinští novináři, básnířky, spisovatelky. Spojili jsme se zde, abychom ticho prolomili, aby pár násilím umlčených literárních hlasů zaznělo v jednom malém koutu světa, aby nebyly jen čísly v davu, aby se jako věčné snímky v nás navždy otiskly, aby v našem čase ani v prostoru nezapadly. Na překlady původních textů, které napsali Fátima Hassúna, Rif’at Al-Arír, Núruddín Adnán Hažžáž, Mahdí Sáid Hassúna, Salím an-Naffár, Rahaf Hunajdik, Abdrabbih Muhammad Islím a Hiba Abú Nada, navázaly reflexe českých autorek a autorů. Vznikl tak cyklus devíti dialogů. Čtyři z nich vycházejí v prosincovém čísle Hosta. Dalších pět vyjde na těchto stránkách v následujících týdnech.