Bezejmenné, v sutinách ztracené spisovatelky a spisovatelé

Nenalezená báseň, úryvek z nenalezeného deníku, nenalezená povídka

  ...

             ...

                        ...

Reakce Vesny Evans

Čisté, bílé, bez zbytků

Nedokážu vás vyšoupnout z obzoru. Aspoň ne na dlouho. Stydím se, jen co na gumování tolika osudů pomyslím. Vidím vás načrtnuté, jednoduše, obyčejnou tužkou. Obyčejná se k vám tak hodí, bezvýznamná by seděla ještě víc. Všem vašim obrazům chybí výrazné barvy, krom černých obrysů vidím jen odstíny šedé a hnědé.

Někdy vás ale fakt vyženu, huš s vámi! Třeba když se s dcerou láduju zmrzlinou s čerstvými jahodami a u toho koukáme na film. A popravdě, i jindy, a vlastně často.

Obyčejná se dá dobře gumovat, a když se člověk fakt snaží, tak ani nezbydou žádné šmouhy.

Vše čisté, bílé, bez zbytků.

Hledala jsem vás dlouho a všude možně. Googlovala jsem ve všech jazycích, oslovila jsem novináře, autory, překladatele, nakladatele, ale nikdo vás nenašel, nikdo mi vás nepředstavil. Jména neznámá, jako byste nebyli, ale přitom jste, vždyť vás vidím.

Vidím tebe. V mlze, ale vidím.

Je ti devět let, jako bylo mně. Máš moje světle hnědé vlasy i oči. Chceš se stát spisovatelkou, učitelka tvé psaní chválí a vyhráváš školní básnickou soutěž. V jedné z těch básniček píšeš o bráškovi, který tě zlobí, ale i tak ho máš ráda. Nebo jsi vyhrála s povídkou o zatoulané kočce, kterou jste s kamarádkou zachránily? Také to klidně mohl být fantaskní příběh o dracích vznášejících se nad hladinou Středozemního moře a klukovi, kterého nejmenší drak jen tak ze srandy unese na druhý břeh. Píšeš si tajný deník. S papírem a tužkou se schováš pod deku, prostor kolem tebe náhle roztaje jak svíčka a ty se ztrácíš v modelování vlastních světů z ještě horkého vosku, dokud tě starší sestra nevyslídí, neodhrne deku a nevybafne:

— A mám tě!

Vosk vystydne a ztuhne.

Z rukou ti vytrhne zápisky, jako že si je přečte, a i když víš, že ségra by tohle nikdy neudělala, začneš teatrálně popotahovat. Škádlí tě, že jednoho dne budeš známá a tenhle deník bude cenný. Příliš tomu nerozumíš, ale představa se ti hned zalíbí, tak ségře odpouštíš a už se důležitě nakrucuješ. Přes vlasy ti hodí šátek, kolem pasu uváže ubrus, který je ti ale příliš dlouhý a jak máš bradu ušlechtile až daleko v oblacích, stoupneš si omylem na princeznovskou sukni. Zavrávoráš, a tak se ségra vrhne její veličenstvo zachránit, ale to už ztrácíte rovnováhu obě, válíte se po zemi a pískáte smíchy.

Je ti deset let, jako bylo mé dceři loni, když se na své desáté narozeniny, které jsme slavili v mém rodném Sarajevu, zeptala: „Mami, co když teď začne válka, jako začala na tvoje desáté narozky?“

Je ti deset let a nechápeš, co se děje. Rodiče se na tebe sotva podívají, neustále si roztržitě šuškají, cítíš z nich nepokoj. Kam se ztratila jejich láska a péče, kde je brácha a proč se nikdo neraduje? Ani sestra si tě nevšímá, nikdo na tebe nemá čas ani náladu:

— Běž si pod deku, tam ti bude nejlíp.

Sice jsi pod dekou, ale tentokrát si tvorbu neužíváš, ale máš hlad a hněváš se na všechny, tak to tužkou taky napíšeš. Vzápětí svých slov lituješ, není to hezké, chceš ošklivost smazat, ale nemáš gumu, tak si olízneš palec a stíráš. Výsledek je tragický, plný šmouh, slova zloby lze lehce přečíst a k tomu jsi vše zpečetila vlastními otisky prstu. Tak písmenka přeškrtáváš tak zběsile, až protrhneš papír.

Stránka je ošklivá, ani bílá ani popsaná.

Zpod deky mrštíš sešitem do rohu.

Nikdo tě tu nehledá, nikdo na tebe nebafá, nikdo tě nemá.

Chybí ti škola, chybí ti spolužáci, chybí ti učitelka. Bereš si aktovku, do které vložíš penál a úplně všechny knihy a sešity, protože nevíš, který je den, ani jaký máte rozvrh. Venku na tebe pokřikují o něco starší děti, smějí se ti, prý do které školy si myslíš, že jdeš. Nevšímáš si jich, štráduješ si to dál.

Poprvé spatříš smrt, vtělila se do maminky tvého spolužáka. Objeví se rudá, tak vida, i jiná barva než černá, šedá a hnědá, ale jen malinko a vlastně není vůbec důležitá. V obraze, který vidím já, je nejdůležitější výraz ve tvé tváři. Vidím zřetelně černé obočí, jak se mračí a krabatí a semkne se až k očím a pak ho jak vějíř roztáhneš skoro až k temeni hlavy. Přichází čím dál víc lidí, nějaký pán se k tetě sehne, prohlíží si ji, ženy naříkají. Nechceš se na známou tvář v neznámém stavu dívat, ale nikdy jsi nebyla tak blízko mrtvoly, přitom jsi o zesnulých už tolik slyšela, tak se nedokážeš pohnout, i když chceš utíkat pryč, co nejdál. Nějak cítíš, že se právě u této mrtvé tety toho hodně dozvídáš, že se učíš tady a teď místo ve škole. Něčí ruce ji ale zvedají a něčí nohy s ní odcházejí.

— A mám tě!

Sestra tě popadne za ruku, táhne tě někam, utíkáte. Najednou slyším výbuchy a TRATATA a ty to slyšíš také. Připomene ti to zvuk bubnu, na který jste předloni hopsaly a blbly, dětí tančící do rytmu tratata-ta-ta-ta-ta-ta. A hudba splývá se střelbou, já splývám s tebou. Jak to, že jsme před chvílí nic neslyšely? Všechno ztichlo, jak když ztlumíte zvuk v televizi.

Výpadek proudu života. Minuta ticha za zesnulou.

Lidské ostatky pod sutinami baráků.
Z ostatků se vystaví riviéra.

Je ti deset, možná jedenáct, ale klidně devět nebo třináct, patnáct, dvacet i třicet. Možná jsi holka, možná kluk, žena, muž, možná se hledáš. Jenže počítání roků se náhle zastavilo, už nemáš čas na hledání, nemáš čas dopsat svůj román, báseň, povídku, ono dílo, které mělo vyhrát Nobelovku, nebo být zmuchlané, zahozené do koše, spirituálně spálené, aby se z popela vypsal tvůj dokonaný Fénix, tvá prvotina. Prvotiny vás všech. Pohřbily je ale sutiny.

Zem pokryla drobenka z vašich životů.
Z drobenky vystaví riviéru.

Zmizeli jste pod troskami a vaše díla s vámi.
Nezbyla ani šmouha, vygumovali vás do čista i dočista.
Vše bílé, bez zbytků, jen bez rubáše a bez ostatků.
Nebyli jste omytí, zabalení, čerstvě po zesnutí pohřbení.

Ale já mám představivost a imaginární tužku, která přece jen nebude tak obyčejná, když v mysli setrváváte. Občas vás musím na chvíli vymáznout, ale u mě nikdy do čista. Takových obyčejných imaginárních tužek jsou po světě miliony, a když dáš miliony dohromady, tak obyčejná už není bezvýznamná a do čista už ji nikdo nevymaže.

Vaše příběhy vystaví riviéru.

Všichni, kteří se na přípravě této textové série podíleli, se vzdali honorářů ve prospěch básníka a spisovatele Mohammeda Alzaqzouqa a spisovatele Husama Maaroufa. Na crowdfundingových platformách GoFundMe a Chuffed je můžete podpořit i vy.