Čas na další experiment

Jestli jednou skutečně založím politickou stranu, bude to Strana Experimentální Politiky. Taková nevytěžená příležitost! Většina politiků se tváří, že má recept na úspěšnou společnost. Jaké daně má platit zaměstnavatel a jaké zaměstnanec? Jaké výhody nebo nevýhody mají mít OSVČ? V kolika letech se má odcházet do důchodu a od kolika let se má volit?

Na rozdíl od sociálně-hodnotové osy politického kompasu, kde dovedeme optimum snadno lokalizovat (ačkoliv si někteří lidé myslí, že jim něco je do rituálů, které konsenzuálně podstupují jiní), je profil krajiny blaha a katastrof podél druhé, ekonomicko-správní osy, žalostně neprozkoumaný. Když zvednete daně, abyste vybrali víc, část peněz vám uteče do šedé ekonomiky, takže na tom můžete nakonec prodělat. Když zkusíte řešit úniky pomocí EET, půlka podniků zkrachuje a ta druhá se přesune do ještě většího undergroundu, takže nevyberete nic. Když urychlíte stavební řízení, ceny bytů možná krátkodobě klesnou, ale stavební boom přiláká zahraniční investory, takže ve výsledku může stát metr bydlení víc než kdy dřív. Složitě provázaná hromada superchytrých oportunistických primátů je totiž nabita potenciály ke „kobřím efektům“. To se takhle snažila britská koloniální vláda snížit počet kober v Dillí. Nabídla tedy pár rupií za každou mrtvou kobru. To samozřejmě vedlo k tomu, že obyvatelé Dillí začali kobry chovat. Vláda odměny zrušila, podnikatelé vypustili bezcenné kobry na svobodu a v Dillí se zvýšil počet kober.

Vezměme si jen, jak konzervativně se všude na světě přistupuje k demokratickým volbám. Není nic speciálně demokratického na tom, že má každý právě jeden pozitivní hlas. Už jsme se přesvědčili, že tento hlasovací systém může vynést k moci kandidáta, kterého část populace nekriticky zbožňuje, zatímco většina ho naprosto nemůže vystát. V tomhle byla sympatická snaha výstředního všeuměla (a prezidentského skorokandidáta) Karla Janečka Demokracie 21. Podle jeho návrhu by měl každý volič disponovat třemi pozitivními a jedním negativním hlasem. Pokud by takhle fungovaly kroužky na hlasovacích lístcích (za plentou by byly propisky dvou barev, modrá a červená, řekněme), vsadím se, že bychom se dnes nemuseli vyrovnávat s tak šíleným a proruským osazenstvem sněmovny.

Přijde mi krajně nezodpovědné, že máme 14 samosprávných krajů a ve všech se volí zastupitelstvo na chlup stejně. Vůbec netušíme, k čemu by mohly vést (úplně stejně demokratické) hlasovací alternativy. Dopadaly by snad volby hůř, kdyby na politickou reklamu nemohla jít ani koruna? („To ne,“ řeknou si politici, „radši tam prskneme nějakou arbitrární horní hranici, protože my rádi rozdáváme letáky v metru a tancujeme na internetu.“) Anebo, kdybychom šli dál, co kdyby si musel každý volič dopředu vyžádat na úřadě složku s programy zúčastněných stran? Co kdyby musely strany kandidovat pouze pod čísly a člověk by se musel skutečně rozhodovat podle programu, a ne podle barevných log, vybělených úsměvů a instagramových reels? (V některých zemích se mohou už prodávat cigarety jen v ošklivých standardizovaných krabičkách. Kdy se konečně začneme chovat podle toho, že i politická propaganda škodí zdraví?) Co takhle dát dvojnásobek hlasů lidem, kteří chtějí volit někoho jiného než minule? Nebo co naopak odměňovat konzistenci místo přelétavosti? Co kdyby — jak navrhuje můj kolega Jaroslav Flegr — musela obálka s platným hlasem obsahovat i stokorunovou bankovku, kterou by si mohl každý během měsíce před volbami vyzvednout na úřadě, aby nebyly stížnosti, že na to někdo nemá. Já vím, já vím: „To snad nemyslíte vážně, ta stokoruna znamená pro každého něco úplně jiného!“ No tak ať je to třeba jedno procento měsíčního příjmu! Nebo desetitisícina majetku! Nebo ať je to jednou v Královéhradeckém kraji tak a v Pardubickém onak a příští volební období obráceně! Tolik skvělých nápadů, a tak málo šancí zjistit, k čemu by vedly!

V podobných případech bohužel záhy narazíme na zásadní problém: Jak měřit úspěch? Jak stanovit, která volební pravidla vedou k „lepším“ a která k „horším“ výsledkům. Já bych měl jasno: Méně mandátů pro politiky vozící se na vlnách nenávisti a strachu (Manažerie principála Okamury, Milovníci Veteránů, Andrej & Friends) = úspěch. No, jenže s tím by tyto pastrany samozřejmě nesouhlasily. Pokud se pustíme do experimentování s volebními systémy, musí být „užitková funkce“, podle které se budou vyhodnocovat výsledky, přijatelná pro všechny. Co takhle sledovat rozdíl mezi počtem lidí, kteří se do regionu s aktualizovaným volebním systémem přistěhují, a predikcí, kolik bychom jich čekali za předpokladu zachování starých volebních mechanismů? Podobným způsobem zkoumá kvalitu samosprávných mechanismů podle „hlasování nohama“ politolog Petr Špecián. Musí si však vystačit s internetovými fóry (první osoba jednotného čísla „fórum“, ne „fór“), kde je „stěhování“ otázkou několika kliknutí. Nebylo by o moc krásnější, kdybychom mu poskytli skutečně relevantní výzkumný materiál?

Ne všechny zákony a opatření jsou naštěstí takto problematické. Za covidu se daly snadno sledovat počty nakažených. Fajnšmekři si to mohli zkomplikovat ekonomickým výkonem, museli si však určit, jaký pokles objemu provedených transakcí jsou ochotni položit naroveň jedné nákaze; to ale není úkol, před kterým by měl politik couvnout. (Mohl by z toho být pěkný díl Otázek Václava Moravce. Běží ta show ještě? Další díl by se mohl věnovat alternativním metrikám: Jaký pokles průměrného psychického zdraví ještě ospravedlňuje počet zachráněných životů v případě nekompromisního lockdownu?) Všimli jste si ale, že vláda nastavovala stejná omezení skokově na celém území? Že si nenechala ani nízké jednotky dnů, v nichž by v jednom z každého páru podobných okresů náhodně zavřela hospody a ve druhém školy, aby se dalo lépe spočítat, jak snižuje které opatření počet nakažených v které fázi pandemie?

Dokážete si představit, že by si podobně krátkozrace počínal třeba Facebook? Že by prostě přes noc změnil design všem stovkám milionů uživatelů naráz? (Zdravíme Cloudflare!) Opatrné korporáty mají vždy připravených několik variant a provádějí A/B testing s měřením minut strávených na stránce nebo počtu kliknutí na reklamu. Je hrůzostrašné, že se manažeři, kapitáni obchodu s lidskou pozorností, chovají vědečtěji než politici.

Až se do sebe státy a megakorporáty skutečně pustí, mohlo by být fajn, kdyby to alespoň některé státy ustály. Skutečně randomizované experimenty s proticovidovými opatřeními však nezaváděla ani chladnokrevně technokratická (jak ji její naivní příznivci rádi prezentují) Čína. Jako by se lidem tváří v tvář možné zhoubě nevypínal racionální prefrontální kortex ve prospěch zbabělé amygdaly jen na individuální, ale i na celospolečenské úrovni. Je to vážně ostuda. Kdybychom během pandemie neměli sadu států řízených různými, různě (ne)kompetentními vládami, neměli bychom v opatřeních variabilitu žádnou a nevěděli bychom nic. Takhle nám ale zase kombinace preventivních kroků perfektně koreluje s regionem, kde se uplatňovala, což přesnost odhadů efektivity opatření a hlavně efektivity jejich interakcí výrazně snižuje. Mohli jsme z téhle pandemie vytěžit víc, mohli jsme být skvěle připraveni na tu příští. Ale my jsme si místo toho vybrali… Co vlastně?

Korelaci s regionální proměnnou z hypotetických experimentů nevyženeme v případě lokálních volebních pravidel, ale u ekonomických regulací by se to povést mohlo. Dalo by se udělat velké celostátní slosování (mohl by ho moderovat Pavel Poulíček z hazardní TV hry Kolotoč, pokud ještě žije): „Tak vy teď máte padesátiprocentní dědickou daň, vy nulaprocentní, vy stoprocentní…“ A je to! „Vy jdete do důchodu v šedesáti, vy v sedmdesáti.“ Jak je vůbec možné, že na území jednoho státu platí stejné zákony pro všechny? (Zdravíme Nietzscheho!) Bez randomizovaných experimentů nemůžeme mít tušení, co který zákon vlastně způsobuje, nemůžeme vědět, který je ve výsledku lepší. Jistě, dá se argumentovat jakousi spravedlností nebo něčím takovým, ale vede-li nerozpoznání suboptimálního zákona k tomu, že se lepší alternativa prosadí o sto, dvě stě let později (pokud vůbec), je to mnohem víc nefér než důsledky krátké periody variabilních zákonů. Abychom zabránili malé nespravedlnosti vnitrogenerační, tolerujeme obrovskou nespravedlnost mezigenerační.

Už končím, už končím, úplně v zátylku cítím nenávistné pohledy hypotetických porobených pokusných subjektů… Nejmenší, co se dá udělat hned, je nastavovat novely s expirační dobou. Co s lidmi udělá progresivní danění příjmu podle již vlastněného majetku? (Tohle toužím zjistit už tak dlouho!) Zkusme to a uvidíme! Nastavme to tak na pět let (aby lhůta překračovala jedno volební období), pak věc vraťme na dva roky do původního stavu a pak teprve na základě detailní analýzy rozhodněme, pod knutou jakého zákona vlastně chceme žít.

Zajdu tak daleko, že jsem ochoten v tomto zkušebním režimu uvést v platnost i manželství pro všechny. Věřím, že by se po dvouleté pauze bez většího cirkusu vrátilo. Experimentální politika může konečně učinit přítrž jalovým debatám typu „Dva pitomci stojí na břehu a hádají se, kdo z nich umí lépe plavat…“. A kdyby náhodou sama vedla ke kolapsu společnosti? No hard feelings! Experimentální politika je důsledně konsekvencialistická a rekurzivně aplikovatelná; vždycky se jí můžeme zase zříct. Pokud se tak ale stane, mělo by to být na základě modelů podložených tvrdými daty, a ne kvůli předpřipraveným odsudkům.