Konečně konec!?

Dva kosmonauti při pohledu na modrý domovský medicinbal zpívají (volně překládám): Miluji hory / Já modrou oblohu / Miluji mosty / Žraloky na lovu / Miluji celý svět / v něm každý jev i zvuk / Bumdyjáda / Bumdyjáda / Bumdyjáda / Bumdyjáda atd. Tato znělka televizního kanálu Discovery obletěla svět v roce 2008. Svět je zábavný a zajímavý, dává se nám nezákeřně k prozkoumání, ba přímo k poznání! „The World Is Just Awesome.“ (Tak zní oficiální název. Píseň samotná je adaptací starší americké lidovky s méně impozantním textem — bez žraloků —, která se prý zpívá u táborových ohňů i u kolébek dětí, jež nemohou usnout, pod názvem „I Love The Mountains“ nebo „Boom De Yada“.) Tak jednoduché to je!

Tu píseň jsem si tehdy pouštěl pořád dokola, dokonale jsem s jejím sdělením rezonoval. Finanční krize všem připomněla, že peníze nejsou všechno, Barack Obama byl na cestě do Bílého domu a nervózní Vladimir Putin brnkal na piano Gérardu Depardieumu šlágr „Blueberry Hill“ (to si fakt vygooglete). Ač jsem tehdy neměl holku, práci ani vlastní bydlení, cítil jsem, že mám svůj život pod perfektní kontrolou. Připadal jsem si jako řidič za volantem prostorného chevroletu na americké dálnici 66. Mohl jsem řídit jednou rukou; vůz reagoval pohotově, plynule, předvídatelně. Motor spokojeně předl.

A teď? Mám pocit, že svět je odporně složitý, že je prolezlý zlými a neschopnými lidmi. Že je jako věž Jenga, kterou hrajeme na mokré a hrbolaté podlaze záchodů umakartové školní jídelny, zatímco na nás ječí bezzubá uklízečka a mlátí nás hadrem. Tak.

Co se změnilo? Kolik z toho rozdílu jde na vrub skutečnosti, že se pomalu, ale jistě stávám jedním ze „starých mužů spílajících mrakům“, které vtipně karikuje Mefistofeles v Goethově Faustovi: „Zřím, na vrch kouzel jda už naposled, / že lid je ke dni soudu zralý; / ocit se na dně celý svět, / v mém soudku když se víno kalí!“ (překlad Otokara Fischera); a kolik je dáno tím, že je dnes sám svět tak nějak všeobecně horší? Ač i první důvod mé chandry (Weltschmerz) hraje neoddiskutovatelnou roli, lze empiricky doložit, že ani ten druhý, na věku nezávislý (a tedy odstranitelný!) důvod nelze zanedbat. Jak ukázala mezinárodní studie Karen Schrijvers a jejích kolegů, psychické zdraví mládeže se začalo zhoršovat kolem roku 2010 a problémy se v posledních pěti letech dále vyostřily. Dnešní patnáctiletí trpí depresemi častěji než my, jejich vrstevníci z roku 2005, méně často si při denním snění promítají zářnou budoucnost, sžírá je úzkost a klimatický žal. Vnímají ten stejný zmar jako dvojnásob dospělý já, jen ho bohužel ještě nemohou skrze vyzrálý prefrontální kortex přetavit do kousavého eseje, takže se trápí poněkud viscerálněji.

Svět se doopravdy zhoršil! Jak je něco takového vůbec možné? Jak je možné, že je něco takového vůbec legální? Pokud byl život průměrné lidské bytosti z počátku jednadvacátého století o něco méně dramatický, o něco méně hladový a parazity promořený než život osoby žijící na přelomu letopočtu, jak je možné, že nedokážeme setrvalé tempo zpohodlňování udržet i do budoucna? Pokud se téměř každé generaci v průměru daří o něco lépe než té předchozí, je vrcholně nespravedlivé, že to neplatí u generací všech. Pokrok (bez ironie) se tváří jako něco, na co lze spoléhat, a bylo by tedy fér, kdyby jej šlo (bez ironie) vymáhat.

Kdy už tam budeme?

„Bumdyjáda“ nese náladu konce Dějin; konce Dějin s velkým D, v rámci kterých hledalo lidstvo optimální společenské uspořádání, až se přes autokracie, teokracie, diktatury a oligarchie prokousalo k poznání, že liberální demokracie s neustálou obměnou zdiskreditovaných volených zástupců je dostatečně stabilní a „samoopravná“, aby ji už nebylo nutné revidovat. Tu náladu poprvé zachytil americký politolog japonského původu Francis Fukuyama těsně po pádu Berlínské zdi (esej „Konec dějin“ později roztáhl do knihy Konec dějin a poslední člověk, publikované roku 1992). Revolucím odzvonilo, zdolali jsme strmé svahy stolové hory blaha, jejíž dílčí vrcholky už zvládneme prozkoumat pomocí drobných reformiček. Tento konec samozřejmě znamená i konec válek, neboť dvě důsledné demokracie se vždycky dokážou nějak dohodnout, obě totiž nesou na svých štítech větu, která vystihuje vítězství — jak to trefně shrnul Václav Bělohradský v textu „Triumf liberalismu a konec dějin“ reagujícím na Fukuyamův esej — kritického rozumu nad rozumem metafyzickým: „Žádná pravda nám nebyla zjevena; respektujeme a tolerujeme se navzájem v našich nezávislých hledáních a blouděních.“ (Jak to krásně vystihl Ladislav Kováč v knize Konec lidské evoluce, která také nezapře — mírně poťouchlou — inspiraci Fukuyamou.) V novinách se už nebude psát o geopolitických zvratech; jen o malých posunech a událostech daných dvěma základními procesy, které do post-dějin přetečou: rozvojem moderní přírodovědy (který se v podobě technologického pokroku jako jediný — na rozdíl třeba od hustlení s kapitálem — od úsvitu kultury reálně stará o růst naší životní úrovně: zeptejte se, koho chcete, třeba nositele Nobelovy ceny za ekonomii Darona Acemoglua) a touhou po uznání (která se postará o sportovní zpravodajství a pro niž lze také použít řecké slovo thymos).

Jako člověk, který dosáhl plnoletosti v Bumdyjáda roce 2008, se ze všeho nejvíc cítím jako příslušník generace, která se narodila do konce Dějin, a má tedy na konec Dějin právo! Když něco podobného říkám nahlas, mají tendenci se ušklíbnout jak boomeři, tak lidé, kteří se narodili podstatně později než já. Ach, sladcí mileniálové, vy sametové děti, jak jste si mohli myslet, že koloběhy válek a krizí jsou u konce? Život není peříčko!

Moment! Dějiny nejsou ničím automatickým! Vývoj společnosti, jejích institucí, pravidel a technologií se pořád skládá jen z akcí jednotlivých aktérů. Pokud dějiny nekončí, pokud se život nestává stále nesnesitelněji lehčím a lehčím a ad absurdum lehčím, je třeba se ptát, čí je to vina. Dílo Francise Fukuyamy není radno číst pouze deskriptivně, má výraznou normativní složku. Mě by nikdy nenapadlo, že by se mohlo jednat o texty jakýmkoliv způsobem kontroverzní, nebo dokonce „nejzatracovanější“ (jak psal Jiří Nádoba v Respektu v roce 2017 v článku „Fukuyama nevítal liberální konec dějin. Varoval, kam se poté zhýčkané lidstvo požene“, který Fukuyamovy myšlenky po pětadvaceti letech dezinterpretací částečně rehabilituje).

Nechte mě přiblížit, jak jsme fukuyamovský konec Dějin v devadesátých letech chápaly my, děti, na které shlížely ze stěn školních tříd dobrácké zraky předního dramatika a básníka Václava Havla: onen liberalismus v sousloví „liberální demokracie“ nemá nic společného s právem popeláře Jonáka nebo drůbežáře Babiše prodávat v Discolandu Sylvie nebo na Čapím hnízdě předražené drinky patolízalům bez hudebního vkusu. Nelze ho smáznout nadávkou „neoliberalismu“. Je to paleoliberalismus! Je to „liberté“ v trojsloganu francouzské revoluce. Je to právo posmívat se vzteklé učitelce, právo odmlouvat a nedojídat. Je to právo malovat o výtvarné výchově strom s oběšeným úřadujícím premiérem Václavem Klausem, aniž by to mělo jakékoliv dopady na pravděpodobnost přijetí na střední školu. Je to schopnost internalizovat kritiku včetně té kontrakulturní. Západ vyhrál studenou válku ne kvůli tomu, že Boris Jelcin navštívil americký supermarket („Ani politbyro nemá takový výběr,“ hlesl, „ani sám Gorbačov.“), ale proto, že muzikál Vlasy se hrál hned v roce 1967 offbroadway, v roce 1969 na Broadwayi a už v roce 1979 vzal v romantizované hollywoodské verzi Miloše Formana útokem všechna kina. V jádru oné samospasitelnosti liberálních demokracií spočívá schopnost sebereflexe.

Lze se domnívat, že první šanci na chvályhodný konec dějin (který lze konceptualizovat rovněž jako pravý opak hypotetického „konce světa“) se nepodařilo proměnit právě na konci šedesátých let. Nelze se neztotožnit s frustrací gonzožurnalisty Huntera S. Thompsona z toho, že se vlnou energie celé jedné generace nakonec nepovedlo převrátit loď odvěkých sil Stáří a Zla. Že se z šedesátek do sedmdesátek povedlo přenést chlastání a smažení, ne už však lehkost a naivitu (konec 8. kapitoly Strachu a hnusu v Las Vegas je vrcholem knihy). Že se spousta hipíků ze San Francisca nakonec nechala ostříhat a zaměstnat v korporátech otců a otčímů. Od nás to známe v ještě dramatičtější podobě spojené s příjezdem sovětských tanků.

Za co nemůže Putin, za to může Rusko (fakt)

Dobře. Kdo tedy může za to, že hnusná hlava zubatých dějin stále vykukuje zpoza nějakého rohu? Lze skutečně s oním cynickým nadhledem, který si osvojily generace pohnutých dob, odmítnout fukuyamovskou jednosměrku jako omyl a dát za pravdu modelům neustálého střetávání systémů sešitých s konkrétními sobeckými zájmy?

Já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Pokud se teď konci Dějin vysmějeme, nikdy nedosáhneme ničeho, co by se mu ani zdaleka blížilo. Ono se to s tím jedním globálním Švédskem zatím pořádně nezkusilo, takže nemůžeme vědět, jestli by náhodou skutečně nepřetrvalo miliony let.

Dlouho jsem měl tendenci svádět polarizaci společenských debat, která demokracie destabilizuje, či dokonce relativizuje, na drobné autochtonní procesy z penálu kulturní evoluce. Když se dva potkají, aktualizují své názory, což lze popsat určitou distribuční funkcí. S určitou pravděpodobností vede interakce ke sladění názorů, ve zbytku případů k většímu odlišení stanovisek. Druhá funkce pak popisuje, jak často se bavíme s lidmi, jejichž názory se od těch našich odlišují. Při určitých hodnotách parametrů těchto funkcí nám z modelu vyleze učebnicová polarizace několika názorových ostrůvků, které se od sebe stále více a více vzdalují. (V jiném modelu se něčeho podobného dá dosáhnout, pokud lidé pod určitou prahovou hodnotou podobnosti své názory ještě více připodobňují, zatímco od této hodnoty výše se vůči sobě aktivně vymezují.) Čím dál tím víc se však přikláním k názoru, že svádět všechno současné dění na vnitropopulační mikroprocesy je zavádějící: že je to jako modelovat vznik života na planetě za předpokladů rovnovážné termodynamiky — jako by měl život vzniknout v jediném izolovaném hrnci, jehož rozložení látek a energií, dosud možná nedokonale promíchaných, spěje nezadržitelně k nějakému vysokoentropickému stavu. Na planetu se vznikajícím životem nepřetržitě praží petajouly energie z blízkého slunce a svobodomyslné společnosti mívají bohužel rovněž velmi aktivní vnějšek.

Nač chodit kolem horké kaše: Za snahami o opětovné nastartování Dějin v rámci sociokulturního prostoru Evropské unie či Severoatlantické aliance zkrátka stojí Rusko a další autokracie. Největší smysl dává říct, že to bylo Rusko — Rusko či „Kreml“ jako aktér, nikoliv „Rusové“.

Klíčem k pochopení hloubky celého problému s koncem dějin je, troufám si tvrdit, víceúrovňové aktérství. V rozpracování narativů, které jsou jím prostoupeny, spočívá snad nejvýraznější příspěvek evoluční biologie k dějinám myšlení vůbec. Teorie sobeckého genu zpopularizovaná Richardem Dawkinsem je jen špičkou tohoto intelektuálního ledovce. Všichni dnes vědí, že zájmy konkrétní genetické varianty (alely) mohou být v přímém rozporu se zájmy jejího nositele. Vezměme si třeba takzvané t-alely u myší. Nositelé dvou t-alel jsou typicky neživotaschopní. Nositelé jedné t-alely (takzvaní heterozygoti, jejichž druhé alely můžeme označit třeba jako T) životaschopní jsou, ale více než 90 % jejich spermií nese právě alelu t. (U pohlavních buněk probíhá takzvaná meióza, dělení, ze kterého si každá spermie odnáší jen jednu sadu chromozomů. Alela t dokáže způsobit, že jsou spermie s konkurenční alelou nefunkční.) Tyto spermie spoléhají na to, že se ve vajíčku potkají zase s alelou T, ale to se v populaci prosycené alelami t často nepovede. Heterozygoti tT mají tedy typicky méně životaschopných potomků, než kdyby alelu t neměli, ale každá alela t zanechá v další generaci více svých kopií, než kdyby se se svou kolegyní na druhém chromozomu o potomstvo rozdělila 50 : 50. Podobně některé akce, které provádí mravenec (nebo naše buňka), nejsou pro daného mravence (buňku) nijak užitečné a dává mnohem větší smysl o nich přemýšlet jako o něčem, co „dělá“ prostřednictvím svých mravenců (buněk) ke svému prospěchu mraveniště (celé naše tělo). Příroda je prosycena konflikty a příležitostmi ke spolupráci nejen mezi jednotkami stejné úrovně (dvěma jeleny, dvěma mravenci, dvěma bičíkovci váleče koulivého), ale i mezi těmito úrovněmi (bičíkovec versus váleč, mravenec versus mraveniště, lid versus Larry Flynt).

Ač asi nejčastěji se napříč úrovněmi střetávají aktéři, z nichž jeden je zahnízděn v druhém (tedy člověk a jeho nádor, mraveniště a jeho mravenec), komplikované koalice a animozity vznikají i napříč takovými vnořenými hierarchiemi. Donald Trump je typickým příkladem člověka, který může spokojeným zápaďákům opět vyhrožovat nějakými Dějinami. Přestože nemá schopnosti, aby jakkoliv přispěl k rozvoji moderní přírodovědy, po uznání touží naprosto extrémně. Svět po konci Dějin mu však nenabízí, jak „megalothymii“ ukojit, a proto se neváhá spolčit s Ruskem v úsilí o spuštění dalšího cyklu velmocenského sváření a individuálního pinožení. Fukuyama sám, který Dějiny vnímá v řádu hegelovské tradice v podstatě podobně jako Marx, vidí potenciál k velkému střetu nikoliv mezi buržoazií a proletariátem, ale mezi silami vědeckého rozvoje a silami thymu. Kdo se cítí býti představitelem té první síly více než té druhé (zlom vede přímo skrz černé srdce Elona Muska), měl by brát útok na Ukrajinu radikálně osobně: Je to akce Ruska, které se snaží otrávit život každého jednoho z nás. Zdravá liberální demokracie je totiž vítězstvím volné koalice jednotlivců nad jejich zemí. Jedná se tedy o pravý opak stavu, který je prezentován jako žádoucí v rámci „telurokracie“, se kterou ve své teorii pracuje ruský pitomec Alexandr Dugin.

Zájmy podloží, podloží zájmů

Nervozita Ruska nemůže pramenit z rozšiřování NATO, jak tvrdí Putin. Mezi roky 2004 a 2022 přibyly toliko Chorvatsko, Albánie, Černá Hora a Severní Makedonie. Jak jejich členství ohrožuje Ruskou suverenitu, bych vážně rád slyšel (ostatně ani členství Ukrajiny by ruskou suverenitu nijak neohrožovalo). Rusko prostě vidělo, že svět odklánějící se od fosilních paliv ho k ničemu nepotřebuje — že už vážně nemá nikomu co nabídnout, a tak spustilo masakr, kde se na nějaký ten spálený litřík benzinu na obou stranách nehledí (zdravíme zmermomocněnce proti Green Dealu). V hyperobjektové timothy-mortonovské rovině, která je další z emanací tvůrčího přístupu k „zájmům“ a aktérství, dává největší smysl popisovat rusko-ukrajinskou válku jako střet mezi fosilním průmyslem a obnovitelnými zdroji energie (ať se to proukrajinským voličům ODS líbí, nebo ne). Motivace samotného Putina jako jednotlivce může být mnohem méně ropácká; on se zkrátka snaží udržet u moci. Kdyby jeho spoluobčané nestříleli po Ukrajincích, stříleli by po sobě navzájem a nejspíš i po něm. Konflikt se Západem může být pro Putina jen outsourcingem občanské války (možná ho ale přeceňuju).

Aktérství Rusku jako takovému přisuzuje každý, kdo říká, že „atentát na Putina nedává smysl, protože pak by se tam dostal někdo úplně stejný / ještě horší“. Určitým uznáním téhož je důraz na Putinovy dvojníky — nadosobní aktérství má tendenci vytvářet na nižších úrovních struktury zavánějící mravenčí redundancí. (Srovnejme sentimenty: „Každý Severokorejec je bezcenný, ale Severní Korea je mocná“ a „Každý Evropan je jedinečný, ale Evropská unie je bezzubá.“) Rusko nabylo výrazných zkušeností v boji proti jednotlivcům na vlastním území. Jsem toho názoru, že protiruské sankce současné tvrdosti měly ze strany liberálních demokracií přijít už po zatčení členek Pussy Riot. Nic nepotěší člověka vzdorujícího nadosobním entitám tolik, jako je současné ponižování autokratů a znesvěcování svatostánků.

Nemělo by nás překvapit, že Donalda Trumpa pomohla vytáhnout k moci kromě Ruska i přičinlivost dalších nadosobních entit, konkrétně technologických korporátů. Ani ty nejsou řízeny demokraticky, a proto mají s příliš svobodomyslnými jedinci problém a favorizují kroky vedoucí k atmosféře podřízenosti a poslušnosti. Ony ty totalitní režimy a firmy vlastně tvoří kontinuum. O Číně dává smysl přemýšlet jako o největší soukromé korporaci světa, o Muskově impériu zase jako o takové středně velké orientální despocii starověku. (Zájemcům o aktérství firem doporučuji zhlédnout krátký pětidílný mockument Parallax Adama Westbrooka. Mimozemšťané v něm popisují, že na planetě Zemi objevili jedinou instanci inteligentního života. Jsou jí korporace.)

Nadosobní vkus

Jak poznáme, co dělají lidé a co dělají říše a korporace, které se — mimo jiné — z lidí skládají? Výtvory ne-lidí jsou nelidské: jsou to typicky ty armády, války a genocidy. Jsou to ale i všechny ty trapné reklamy! Já nevěřím, že by se blbě zahraný skeč, kde netalentované dítě pojídá polévku z pytlíku a vyjadřuje vděčnost, jakémukoliv člověku, který byl do jeho výroby a šíření zapojen, jakkoliv líbil. Všichni ti markeťáci, manažeři, generální ředitelé, režiséři, kameramani… nějak přiložili ruku k dílu, ale nad tím, co vzniká, hned druhou rukou mávli. Přijali peníze a protokol s pokyny a vykonali akce podle vkusu Korporátu. Nevěřím, že dává smysl tyhle cringe hnoje tolikrát do omrzení opakovat, nevěřím, že to nějaké prodeje něčeho dostatečně zvyšuje… Já si myslím, že se to těm korporátům prostě v nějakém smyslu toho antropomorfizujícího slova „líbí“. Že tohle „zvrhlé umění“ je vlastně důvodem, proč kumulují energii a zdroje. Není to prostředek k něčemu; tahle sebeprezentace je cílem jejich bytí, základem jejich „sebevědomí“: jevím se, tedy jsem. (Lidská reklama — třeba zmíněná upoutávka na Discovery channel, nebo něco s Petrem Čtvrtníčkem — je známkou toho, že se v řídicí smyčce podařilo udržet opravdového člověka, někoho, pro koho je daná věc „srdcovkou“. Můžeme tedy hádat, že méně trapné reklamy budou s větší pravděpodobností vyrábět mladé firmy, které ještě osoba zakladatelská neprodala.) Člověk chce klid a houpací síť, státy a korporáty chtějí Dějiny a letáky; facebookové feedy zacpané sponzorovanými odkazy. (Tohle je vposled důvod znepokojivosti influencerů: jsou to lidé, kteří imitují chování firem. Přejali jejich slovník, jejich zvěřince zbytečných smajlíků. Jejich příspěvky často působí jen jako reklamy na příspěvky příští. Sítě je pochopitelně mají rády — jsou to jejich věrní symbionti.)

Není těžké všimnout si, že současné Spojené státy se potácí na hraně (spíš už lehce za hranou) pádu do Dějin. Snahy instalovat tam dlouhověké císařství jsou ale ztrátou času, v nejhorším se za pár desítek let USA vyhrabou zpátky tam, kde byly na přelomu tisíciletí — atraktor liberální demokracie je v blahobytných společnostech nesmírně silný. Může za to nejspíš disproporce v tom, s jakou pravděpodobností se proponenti morálky orientované na jednotlivce nechávají přesvědčit proponenty morálky orientované na skupinovou soudržnost a naopak. Tomu, že péče o ostatní a férovost — dvě morální dimenze podle typologie Jonathana Haidta — jsou žádoucí, rozumí každý. Že by mohly mít stejnou závaznost i loajalitu či respekt k tradicím a autoritám, dokážete vysvětlit jen lidem se silnými predispozicemi ke konzervatismu. Pořádným liberálům nedávají tyto dimenze svazující morálky smysl ani trochu. Ve výměně názorů tedy přesvědčí spíše liberál konzervativce než konzervativec liberála. Proto vývoj v uzavřeném systému bez vnější dezinformující autokracie spěje v průměru ke stále větší a větší sociální liberalizaci. Proto jsou totalitní režimy tak zoufale křehké. V Íránu se bude protestovat, dokud režim zmatených papalášů obklopených prospěchářskými přikyvovači nepadne. Jedinou cestou k prodlužování života neliberálních nedemokratických režimů je tvrdá represe — ale i ta nakonec selže. Tohle by si měla uvědomit Čína, když se snaží na svém území zakazovat obrázky přirovnávající Si Ťin-pchinga k medvídkovi Pú. Ony ty Dějiny nakonec vážně skončí, otázkou jen je, jak dlouho to bude trvat. Já bych to neprotahoval.

Co Teď?

Bylo by možné celoplanetární nástup konce dějin nějak urychlit? Snad ano! Je třeba podpořit každého svobodylačného člověka v boji proti nadosobním aktérům. Musíme milovat jednotlivé lidi žijící na území ovládaném Ruskem, ale zničit Rusko. Je třeba mluvit s Číňany, ale nebavit se s Čínou, dokud neopustí své antidemokratické manýry (a je úplně jedno, že sem kvůli tomu nebude nějakou dobu doručovat šunty z Temu). A když to nebude stačit, nabízí se spiknout se s další nadosobní entitou; ideálně s tou, která se skládá ze zmíněných států. Zájmy jednoho hubeného hipíka může mnohem lépe než jeho stát chránit přímo mezinárodní organizace s radikálně humanistickou vizí. Chceme-li konec dějin, je třeba posílit OSN.

Podle mě by bylo ideální, kdyby OSN (ideálně pouze OSN, ale toho se asi nedočkám) měla atomovky. OSN nemá území! Kdybychom (třeba společně s Polskem) atomovku vyrobili a mrskli ji na Moskvu, asi by přišla jakási odveta. Dvě nebo tři sovětské hlavice mohou být ještě funkční… Kdyby na Kreml hodila atomovku OSN, kam by měla být adresována odpověď na ni? OSN není soupodstatná s centrálou v New Yorku, je to řádně deteritorializovaná instituce, je to myšlenka. Funkční OSN budoucnosti by mohla nabízet liberálním demokraciím jisté pojištění; garanci konce Dějin. Pokud by byla populace státu se svou současnou situací spokojena, prostě by v OSN podepsala nějaký papír (digitálně!, aby nehrozilo zničení fyzických kopií) a pak by mohla bez obav zrušit předraženou armádu a soustředit se na rozvoj moderní přírodovědy a vybíjení thymu v rámci umění.

Chvíli se zdálo, že NATO může sloužit jako takový garant konce dějin. Kdo mu dobrovolně něco podepsal, měl solidní šanci, že se bude moct konečně začít bavit tím rozvojem moderní přírodovědy a nebude muset myslet na podomní prodavače Dějin. V Bumdyjáda roce 2008 jsme to ale vysrabili a nepřijali Ukrajinu a Gruzii. Místo toho se pro ně vymyslel „Akční plán členství v NATO“ (všimli jste si toho korporátního jazyka?), který je akční asi tak stejně jako film Sleep Andyho Warhola. Místo toho, abychom každému obyvateli Ruské federace tehdy doručili vzkaz „Milý příteli, NATO cesta ke konci Dějin může být otevřena i Tobě,“ vzali jsme vážně Rusko jako aktéra, čímž jsme mu vlili spoustu krve do žil. Stejnou chybu už nikdy nesmíme udělat.