Potřebujeme tmu, jestli se máme rozkoukat!

Poslední dobou často přemejšlím nad tím, jak funguje věda. Ne jak funguje Věda, chraň bůh, o tom si nemyslím vůbec nic, ale nad tím, co se mnou a mejma šprtskejma kámošema věda dělá. Protože přesně to v mym životě naprosto překopala literatura.

Vždycky se u toho nakonec vrátím k jedný nenápadný historce z mýho bakalářskýho studia filozofie. Čítávali jsme Aristotela, Descarta, Wittgensteina… za tu seminární hodinu a půl jsme pokaždý společně přežvejkali pár odstavců nebo stránek primárního textu, pod vedením vyučujícího je zdrbli a pak to následující tejden samostatně trávili. Něco s náma lomcovalo míň, něco víc a některý koncepty se nám doslova zaryly hluboko do tkání a v náhodnejch situacích pak nekontrolovaně vyvěraly ven. Z každýho z nás takhle samozřejmě prýštil někdo jinej, i když tu a tam nás někdo — třeba MacIntyre nebo Hérakleitos — uhranul snad všechny. A pak se to stalo.
Jednou, někdy uprostřed semestru, se z ničeho nic přihlásil jeden kluk, náš spolužák, a bezelstně se zeptal, že ho to sice docela baví a všechno je to nesmírně inspirativní a krásné, ale… kdy přesně nás konečně někdo začne učit, jak dělat vlastní filozofii? Že to ho totiž opravdu zajímá ze všeho nejvíc. Jak tohle filozofování prakticky začít provozovat po vlastní ose?
Nevzpomínám si, co mu na to tehdy kdo bezprostředně odpověděl. Ale až moc dobře si pamatuju, že jsme si tuhle historku až do konce studia vyprávěli po hospodách a chlámali se u toho jako diví. Takovej debílek! Výborný, ne?

Konec světa, kapitalismu, univerzalismu

Na pár let jsem na to skoro zapomněla. Na magistra jsem šla jinam, texty antickejch, středověkejch i novověkejch filozofů obcházela obloukem a bádala si svoje. A když se pak venku začal šířit covid, psala jsem akorát diplomku na téma, který mě postupně celou pohltilo: proměny moderního substanciálního dualismu a s ním spojených konceptualizací vztahu mezi přírodou a emancipací. Ono se to totiž snadno řekne, že se teď v klimatický nouzi všichni trochu uklidníme a začneme chápat člověka jako součást přírody. Vždyť právě osvobození člověka od přírody historicky stálo v jádru obou velkejch emancipačních projektů, liberalismu i marxismu! Jde to vůbec oddělit? Načítala jsem texty lidí, kteří se tenhle rozpor snažili konceptuálně překonat, a čím dál víc nad tím kroutila hlavou. Děsilo mě, jak blízko k sobě nakonec mají třeba sociální ekolog a postanarchista Murray Bookchin, ekofeministická psychoanalytička Teresa Brennan a teoretik nové pravice Alain de Benoist nebo jiní ekofašisti. Copak není žádná možnost, jak z toho ven? Jak se stát znovu zvířetem, jak říká David Abram, a přitom politicky ochránit nedotknutelnost moderního univerzalismu?

Vyrábění týhle diplomky mnou tak otřáslo, že jsem se rozhodla ze svýho výzkumu vyrobit i román. (A vůbec, proč by na label science fiction měli mít monopol technologický nerdi? Co je to zas za šikanu humanitních věd?)

Mým původním ďábelským záměrem bylo celej text opatřit bibliografií a citacema jako vědeckej článek, aby bylo jasný, že to není jen osobní doomerství a že můj strach, že veškerý snahy a výdobytky globálních sociálních hnutí nakonec snadno schramstnou fašouni, staví na realistickejch úvahách. Chtěla jsem prostě napsat vědeckou, spekulativní fikci.
A pak se to zvrhlo.
Psala jsem a psala a literatura ve mně postupně zničila veškerou víru ve vědu, kterou jsem do tý doby měla. A slovo víra v týhle větě používám naprosto záměrně.

V Acheronu, jak se můj román jmenuje (vychází v těchto dnech v nakladatelství Host), jsem si vytkla načrtnout vcelku jednoduchý a paradoxní schéma: svět za sto let, ve kterym je všechno, po čem dneska při vyrůstání z jeblý extraktivistický a individualistický modernity národních kapitalistickejch států toužíme; žádný orwellovsky homogenizující háčky, ale hardcore utopie bez přívlastků. A přece taková, aby o ní nešlo snít. Svou utopii jsem hermeticky uzavřela do pevnosti Evropa a zbytek světa nechala hořet v klimatickejch válkách. Asi. Pravděpodobně. Kdo ví. Mé „fraktalizované“ Evropany budoucnosti totiž okolní svět tak moc nezajímá, že se o něm vlastně nic nedozvíme.

Jak jsem si předem kulišácky řekla, že to celý ozdrojuju, začala jsem prostě dál načítat a dávat pozor na to, co kolem mě lítá. Zajímaly mě všechny ty drobný příklady ekologickýho, vzájemnýho, pomalýho a spokojenýho života, co je jde při každodenním obcování s Prahou a internetem potkat, a všechny jsem je bez mrknutí oka pěchovala do svýho románu. Plenární rozhodování, nepodmíněnej příjem, digitální commons, občinový vlastnictví půdy, záchytný sociální sítě nahrazující policii, sdílení dopravních prostředků, hydroponická soběstačnost měst, terapeutickej rozměr společenskejch věd typu historie, holistická psychoterapie a fyzioterapie, tráva zarůstající kdysi asfaltový křižovatky, svépomocný dílny, řemesla, pícnináři, šiškáři, peřináři, octářství, pekárny, komunitní kurníky, kompostovatelný nepromokavý bundy, jamování, sousedský bazary, dramaterapie, demokratický školy a vesnický rezidence, LARP, kefírky, pražený bukvice, cikorkový kafe, svařenej mošt… you name it. Samozřejmě, že vidíte, kam tím mířim. Samozřejmě, že byste tenhle výčet mohli taky donekonečna rozšiřovat.
Lítá to všude kolem.
Za těch zhruba pět let, co jsem Acheron psala, jsem mnohokrát někomu popisovala, z čeho jsem tu dystopickou utopii utkala, a téměř vždycky jsem pozorovala stejnou reakci: No jasně, že jo. Vždyť jo. Samozřejmě.
Takže žádný, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu, přátelé. To se jenom tak vymlouváme, protože si odmítáme přiznat konec univerzalismu.

Ale brzo ve mně začala hlodat jiná věc: všechny tyhle dnešní drobný utopický záblesky jsou vzájemně naprosto kompatibilní. Jak jde o stávání se zvířetem, o snahu překročit moderní schizma mysli a těla a vrátit společnost, vztahy i sebe sama zpátky do rukou báby Gaji a pokud možno u toho podporovat ostatní lidi i přírodu v tomtéž srůstání, všichni nakonec mluví o tom samym. A je úplně jedno, jestli koukáte na přírodní vědy, fyzioterapii, pedagogiku, sexuologii, sociální hnutí, porodnictví, rodičovství, medicínu, zemědělství, sociální práci nebo dokumentaristiku. Ve všech těchhle sférách probíhá obdobnej hlubokej paradigmatickej zlom a nese s sebou příslušný institucionální i konceptuální turbulence. A všechny mířej stejnym směrem, k substanciálnímu monismu. Kvantová teorie, sebeřízený vzdělávání dětí, domácí porody, prenatální psychologie, permakultura, polyvagální teorie, nerůst, tichá symbiotická revoluce v evoluční biologii, teorie chaosu… když to zkusíte všechno sešmelcovat do jedný románový vrstvy a kosmologickýho podloží fiktivní společnosti, ukáže se vám to jako na dlani.
Moderní éra je u konce.

Zlepšit pojmy, šoupnout diskurz!

Ale co teda moje věda, ha? Co politická filozofie, když už teda píšu ten politologickej román? Co epistemologie, když mě tak zajímá ten dualismus a monismus? Co teorie vědy? Kde tam se to láme? Jestli se ten nešťastnej nablblej novověk drolí na všech frontách, jak tvrdim (což opravdu tvrdim), jak se to projevuje v jeho reflexi?
To by přece byla hodně kalná voda na mlejn všech kritiků humanitních věd, kdyby zrovna v tomhle dál mlely karteziánskym pantem. No ne?

Ale popravdě řečeno jsem si dobrejch pár let myslela, že je to na tomhle hřišti fakt marný. Měla jsem dojem, že v případě humanitních věd tahle hluboká ontologická proměna vždycky skončí nekonečnou konceptuální hrou na téma, jak je nějaká obyčejná činnost jako houbaření nebo štupování ponožek nebo sborový zpívání nebo ježdění na kole inherentně subverzivní praxe, a když v ní vytrváme a přidá se k nám zbytek společnosti, nějak magicky se promění úplně všechno. Nebo se vynaleznou nový postpostmoderní rámce typu object oriented ontology nebo more than human whatever, protože to určitě nějak magicky zamíchá se všim a samo se to okolo nás přeskládá do jedný velký výbornosti.

V kontextu svýho románovýho paběrkování a splejtání monistický utopie jsem všechny tyhle společenskovědní a filozofický texty a koncepty poměrně brzo začala ignorovat, protože bych namísto jakýhokoli zajímavýho děje a vnitřního růstu postav jen musela do zblbnutí vysvětlovat, jak co vlastně myslej, když něco dělaj, a jak je to ve skutečnosti strašně utopický a rhizomatický.
Souzněla jsem s Gastonem Bachelardem, co se celou první polovinu 20. století frustrovaně vztekal, jak kvantová teorie a teorie relativity převrátily naruby přírodní vědy, ale v těch humanitních se nehlo nic, ani o píď, a o času a prostoru se jednoduše dál přemejšlelo a psalo à la Galileo, Newton & synové.
(Tady bych mimochodem zas připomněla toho svýho odvážnýho spolužáka, co byl kdysi odhodlanej filozofovat vlastnim vercajkem, ale všichni jsme se mu za to vysmáli).

A pak mi došlo, že nejde o obsah, ale o metodu. Takhle jednoduchý to je. Nejde o to, jaký slova nebo koncepty používáme — jde o to, jakej k nim máme vztah. A co s nima tím pádem sami v sobě děláme. Hezky to tuhle v únorovym čísle měsíčníku Host vyjádřil Václav Bělohradskej:

„Eseje tak kladou, podobně jako literatura, odpor velkým Syntézám, které obětují různé Stejnému a jednotlivé Celkovému; takový podvratný pohled na pojmy, kterými si popisujeme svět, je jádrem i demokratické politické kultury, věřím. Ani práva stejného, ani práva celku nelze legitimně popřít, samozřejmě, víme to, ale mezi částmi a celkem a stejným a různým žánr ,esej‘ nastoluje ,konverzaci‘ (od latinského conversari, sblížit se, být spolu).“

Jenže pojmy a syntézy nejsou blbý per se, apriori a nezávisle na nás — problém je v tom, že pojmy jsou blbý doslovně, v našich tělech a v tělech našich předků. A v tom, jaký jim přikládáme schopnosti.

Výborně o tom píše britskej historik Stephen Toulmin v knize Cosmopolis. A Hidden Agenda of Modernity, ve který se snaží podchytit vznik moderní vědy. Stejně jako všichni ostatní si i on ve škole osvojil příběh o tom, jak evropská společnost v 17. století zažila nebývalý rozkvět, rozvoj obchodu a koloniálních expanzí přinesl ekonomickej a technologickej pokrok, vynález knihtisku otevřel možnost intelektuální výměny širokejm vrstvám a náboženská reformace umenšila a relativizovala vliv katolický doktríny na akademický i politický instituce. Boost laický kultury, vědecký revoluce a filozofickýho racionalismu podle tohohle tradovanýho příběhu postupně proměnil základy společnosti, která nakonec nabyla sebedůvěru emancipovat se od dosavadních feudálních a náboženskejch struktur a řídit si svůj osobní i politický život podle sebe. Lidi prozřeli, že můžou myslet sami za sebe a artikulovat, co logicky a obecně dává smysl. Long story short, říká Toulmin, racionalistická objektivistická věda se svými pojmy & syntézami je ve všeobecně rozšířený pohádce produkt úspěchu, rozkvětu, vzájemný komunikace a zdravýho sebevědomí.

Jenže… ve skutečnosti to bylo přesně naopak, ukazuje zaraženě. Tohle jedinečný pluralitní období korespondenční hojnosti, intelektuálního růstu a dialogický sebereflexe mnohem spíš odpovídá 15. a 16. století. A v něm nešlo o žádný univerzální vědecký projekt. Renesanční humanisté — esejisté, jak by zdůraznil Bělohradský — vycházeli z vlastní zkušenosti a psali o ní, vedli řeč napříč tématy a perspektivami a celý to bylo otevřený mnohosti pluriverzálního světa. Období 17. století v tomhle kontextu pak neznamenalo žádný bujarý a šťastný vzmach myšlení, ale přesně naopak: Evropu během chvíle opanovala racionalistická snaha o eliminaci vlastní perspektivy a přirozený partikulárnosti myšlení. Takže?

Takže třicetiletá válka. Když se totiž zblízka — v duchu renesančních humanistů — podíváme právě na ten historickej kontext, což je přesně to, co Toulmin dělá, sedimentuje se nám před očima o poznání smutnější příběh o vzniku moderní vědy. Dostaneme příběh o tom, jak táhlej a brutální politicko-náboženskej konflikt zničil všechny naděje, že se obyčejně dokážeme domluvit a tolerovat navzdory našim odlišnejm přesvědčením, zkušenostem, potřebám a touhám. Příběh o tom, jak se jedinou nadějí na jakž takž klid a mír v představách tehdejších filozofů i politiků stal dualismus: oddělení slov a názorů od jejich původců a kontextů, od jejich konkrétní vtělený vyřčenosti a konkrétní vtělený čtenosti. A jak se pak všechno rychle scvrklo a oploštilo na společný hledání univerzálních principů a pojmů, který by musely (věda) nebo měly (politika) platit nehledě na jakejkoli konkrétní kontext.

Tohle, říká Toulmin, je reálný podhoubí moderní vědy: úspěšnej atentát na Jindřicha IV. Navarrskýho, kterej v atmosféře vzrůstajícího politickýho a náboženskýho napětí symbolizoval naději na humanistickej mír a pluralismus, vyústil do táhlý a chaotický občanský války, co trvala od roku 1618 až do vestfálskýho míru, společnost v tý době zároveň sužovaly morový epidemie a špatná úroda a v reakci na protestantský hnutí Řím ostře zesílil represe vůči heretickejm myšlenkám. Všude vládl strach, stres a nedůvěra. A slavnej kopernikánskej obrat a rozvrat ptolemaiovský kosmologie na pozadí tohohle všeho ještě umocnily dojem, že se blíží konec světa.
Strašný.
Svět se lidem tehdy rozpadal pod nohama i rukama vertikálně i horizontálně, kapilárně, makrokosmicky i mikrokosmicky, osudově, vztahově i osobně. Ať jste se na to celý koukali z jakýhokoli úhlu a s jakýmkoli zázemím, spadli jste do černý díry beznaděje.
Strašný.

A taky… docela jako teď, ne? Dneska přece taky sdílíme pocit konce světa a skeptickej postoj k možnosti se v týhle brutální situaci prostě nějak obyčejně domluvit na základě našich různejch zkušeností a prožitků a společně vymyslet, co teda s tím. A dává to smysl, když se tak realisticky podíváme, čemu teď čelíme a jak vypadá dnešní společnost a její schopnost řešit věci. A my sami. A naše schopnost řešit věci.

Souhlasim s Bělohradskym, že primát pojmů nad žitou zkušeností je základní průser modernity. Kromě toho je podle mě ale potřeba otevřeně mluvit o tom, že ty debilní abstraktní pojmy v nás prostě vzbuzujou pocit naděje. Stejně jako v těch nebohejch, vyděšenejch a přitom odhodlanejch filozofech 17. století, v čele s Descartem a Leibnizem. Přijde mi nešťastný a neplodný se od nich dneska distancovat a odmítat jejich racionalistický a racionální strategie, jako by se nás netýkaly.

Řekla bych, že bychom si konečně měli přiznat, že s pojmama, jeden jak druhej, máme dneska stejnej problém jako oni. Protože se nám taky bortí svět zevnitř i zvenku a není se čeho chytit. Akorát že zatímco ty novověký krasoduchy tehdy asi poháněla lehce psychotická naděje, že ten novej svět pohody nějak utáhnou vlastním egem a celý to z fleku vymyslej od nuly, my zas trpíme tím, že máme tenhle pojmovej coping mechanismus tak zažranej do fascií a osobní každodennosti, že už je prakticky neviditelnej. Utíkat se mimo vlastní kontext k abstraktním pojmům je prostě v naší společnosti naprostej mainstream. Děláme to všichni.

Pojmy v nás totiž pořád vzbuzujou naději, že to nějak vymyslíme, že se nevzdáváme, že jsme v tom spolu, v univerzu, a že to celý jde pospojovat jak dětskou spojovánku, hlavně aby nám z toho vylezla emancipace a ekologie. Že za lepší, žitelnej svět jde bojovat rozumem, pojmama, textama! Zlepšit pojmy! Vyhrát pojmy! Šoupnout diskurz! Do těch těl to nějak prokape, určitě, fakt! Potřebujeme přece nějaký sdílený pevný body, od kterejch se můžem kolektivně odpíchnout.

Strašidelně trefně tenhle nešťastnej novověkej trik se slovama, když je člověk ve stresu a zoufale touží po naději — moderní dualismus — vystihla Apolena Rychlíková v eseji Do not liberate me. I will do it myself:

„Věřím v lidi.
Věřím v to, že jsou v jádru hodní.
Věřím v to, že kvalitní sociální podmínky mohou zlepšit nejen kvalitu našeho života, ale i kvalitu celé společnosti.
Věřím v to, že rostoucí nerovnosti jsou cestou do pekel.
Věřím v to, že míra zodpovědnosti je větší tam, kde lidé disponují reálnou mocí.
Věřím v to, že o vlastní emancipaci se dá usilovat bez pošlapávání práv někoho jiného.
Věřím v solidaritu.
Věřím ve spravedlnost.
Věřím v dialog.
Věřím, že se někdy znovu zvládneme pochopit.
Věřím v lidskou vůli. Věřím v závažnost, sílu i léčivou roli slov.
Věřím v budoucnost.
Věřím v mnoho dalších věcí, které se mi tady už nechce vypisovat.
Ale všechno jsou to pro mě koncepty, ne realita, reálná důvěra ani pocit, který zažívám. Jen koncepty. Upínám se k nim, protože kdybych nevěřila ani jim, možná bych se sama zbláznila. A to nechci.“

Přesně.
To nechce nikdo.
A to je podle mě přesně ten problém, proč je dnešní věda defaultně blbší než dnešní literatura. A proč je, když se nic nezmění, patrně úplně k prdu.
Strach.
Hluboko v tkáních našich těl uložená nedůvěra v sebe sama a svět. V bezprostřední vztahy a komunikaci. V obyčejný slova. Nedůvěra, co leze ven skrz tuhle víru, že nás zachráněj slova nezávislý na našich různorodejch bezprostředních kontextech a živý řeči.

Můj muž vášnivě hraje magiky a mně jejich dynamika přijde dokonale analogická: když nechcete nechat damage jít přímo do vás a ztratit životy, tak před sebe strčíte nějakou kreaturu (pojem), damage jde prostě do ní (ho), a ta (ten) to buď vykreje, nebo ji (ho) ztratíte. A vy jedete dál.

Moc hezky to popisuje superstar polyvagální teorie Gábor Maté v knize Mýtus normálního: „Trauma není, co se vám stane, ale co se stane ve vás.“ Trauma — doslovně fyzickej rozštěp mysli a těla — pak může vyhřeznout jakkoli, zatavit se do jakejchkoli strategií trvale zamrzlýho organismu, ale v žádnym případě ho neporvete abstraktnim rozumem. Ten umí jen švihat pojmy, konceptualizovat kreatury, aby případná damage nešla přímo do vás. Nejzajímavější praktický epistemologové proto dneska nejsou filozofové, ale adiktologové, fyzioterapeuti, rodiče, rodičky a jiný pečující lidi, co moc dobře viděj, že naše těla si uměj okecat cokoli jakkoli. A že jak jde o jazyk, jde vždycky jen o důvěru nebo strach. A důvěru ani strach nevymyslíte.

Bělohradský v rozhovoru zmiňuje knihu Pavla Barši Román a dějiny, ale já bych tady radši vypíchla Ženy, které nechtěly mlčet Mileny Bartlový. Protože pokud se máme co do vlastního myšlení a sdílení toho našeho myšlení pohnout dopředu a nějak zásadně si vzájemně pomoct se vyklidnit a růst, nejde o to analyzovat momenty, v nichž nás moderní koncepty a syntézy držej pod krkem, a snažit se je nahradit nějakejma adekvátnějšíma a postmoderníma. Nejde o slova. To je furt ten stejnej moderní problém. Primitivní, závisláckej trik. Není to rozumovej problém, je to tělesnej problém, kterej se projevuje v našem vztahu ke slovům. Jde o to úplně přepracovat, co se slovama jako živý lidi děláme, jak je na sebe foukáme a co dělaj v nás. A jak to umíme reflektovat a prakticky s tím pracovat. Román a dějiny — jakkoli je to samozřejmě krásnej text — v člověku ale furt primárně vzbuzuje hlavně chuť nad ním chytře blábolit a vymejšlet, co si teda kdo myslíme na úrovni slov, jaký kreatury jsou dneska nejlepší. Oproti tomu z Žen, které nechtěly mlčet si každej — jak tak pozoruju nás, nadšený čtenáře — bere něco jinýho, svýho, dělá to v něm nepředvídatelný věci a pomáhá mu to otvírat různý vlastní bolesti. Bartlová mluví úplně obyčejně a odmakaně o sobě, protože to třeba může někomu pomoct v nějakym jeho úplně jinym problému. Prostě to tak hází do tmy, ať si z toho kdo chce vezme, co potřebuje. A když už k tomu použije nějakej ten abstraktní pojem, tak jenom jako nástroj osobního porozumění, nezajímá ji přesvědčovat nás, že nám její pojmy určitě pomůžou taky. Nepoužívá vlastní život k osvětlení nějaký obecnější teorie, naopak. Obecný je taky jen partikulární. Vlastní slova si musí každej najít sám.
(A ještě jednou mezi řečí nenápadně připomínám toho svýho spolužáka z ÚFARu.)

Montaigne a moderní scífka

Po přečtení onoho vynikajícího rozhovoru Josefíny Formanový s Bělohradským taky dost přemejšlim o vztahu esejistiky a sci-fi románů. Protože když říkám, že literatura naprosto proměnila můj vztah k vědě a víře ve slova, myslím to vážně. Takže samo sebou dávám dobrej pozor, když někdo mluví o vědě a literatuře. Jo, jo, říkám si a bystřím, to taky řeším. Tudy teď taky zraju.

Ráda bych nejdřív nahlas zopakovala, co přede mnou řekla už fůra lidí, ale o čem jsem do morku kostí přesvědčená: literatura fakt neni prča. Stejně jako dobrá terapie neni prča, stejně jako dobrej sex neni prča a dobrá hra neni prča a jako věda neni prča.

Svůj Acheron jsem — pamatujete, jak jsem ho chtěla ozdrojovat? — rozepsala jako politologickej román. Původně jsem chtěla mluvit o společnosti. Skládala jsem do něj, co jsem potkala, skrze mustr „osobní růst versus univerzalistickej vztek“ a šprtsky k němu psala poznámky pod čarou, až mi došlo, že jen metaforicky zvnějšňuju vlastní hluboký dilemata a emoce a svý fiktivní postavy, vztahy a společnosti používám jen jako nástroje, abych si to v sobě konečně nějak ujasnila. Čím intuitivnější pro mě pozvolně byly obě románový vrstvy, oba světy a obě vypravěčky, tím líp jsem viděla, co dělám sama, ve svym obyč životě. Vostrý. Takhle to zní prostě, ale je setsakra strašidelný uvědomit si, že skrz svý postavy potkáváte sebe. A ještě strašidelnější je pak vidět, že ta vaše blbá, dětská, naivní a chaotická diplomka, která k tomu vedla, jsou taky jenom metafory vašich emocí. Jen jste před sebe, jak v těch magicích, strčili různý kreatury. Pojmy, teorie a intelektuály.

Píšu teď druhej román a v dialogu s nim pytlíkuju svojí dizertaci a poučená Zelenou svobodou a Acheronem už v živym přenosu vidím, co dělám se slovama. Je to úlevný i intenzivní zároveň, stejně jako dobrá terapie nebo dobrej sex. Jako každý sebepoznání s otevřenym koncem. Oproti svý dřívější práci jsem pomalá, furt potřebuju běhat nebo cvičit jógu, bleju to na kámoše a cejtim, jak rostu, ale rozhodně a v žádnym slova smyslu to neni prča. A fakt si nejde říct rozumem, že to teda jdu dělat, protože mi to přijde chytrý a ráda bych zchytřila i další lidi a šoupla diskurz emancipace. I věda i literatura jsou v první řadě mocný nástroje vlastní sebereflexe. Jak v těch Delfách.

Nesmírně cennou výchozí metaforou se mi při tomhle přemejšlení nad esejema a románama stalo Bělohradskýho dictum, že filozofii se daří v přítmí. „Potřebujeme empatii za mírného osvětlení,“ říká, „v apokalyptickém osvětlení nic lidského neobstojí.“ Jojo. Souhlasím. Taky mám z pojmů a velkejch teorií pocit zářivek. A furt jsem si říkala, kde jsem to jenom četla, a proč mi to vlastně celý tak nějak smrdí, a pak jsem si najednou vzpomněla. O přítmí totiž mluví i s přehledem nejlepší epistemoložka 20. století Ursula Le Guin, která v předmluvě k Levý ruce temnoty, co teď nově vydal Gnóm, píše:

„Apollón — bůh světla, bůh rozumu, proporcí, harmonie, čísel — oslepuje ty, kdo se mu klanějí příliš zblízka. Nedívejte se přímo do slunce. Tu a tam zajděte na chvilku do tmavého baru a dejte si pivo s Dionýsem.
Mluvím tu o bozích — a jsem ateistka. Ale jsem také umělkyně, a tudíž lhářka. Nevěřte ničemu, co říkám. Říkám pravdu.“

A pokračuje:
 
„Jediná pravda, kterou dokážu pochopit nebo vyjádřit, je z hlediska definice lež. Z psychologického hlediska: symbol. Z estetického hlediska: metafora.“

Tak. Ale ten strašidelnej fór, opakuju naléhavě, spočívá v tom, že nejde o beletrii, ale o slova jako takový. Všechno jsou to metafory. Všechno to jenom tak vajběj naše nervový soustavy, který skrz ně vyvěraj ven a pomocí artikulovaný řeči si vzájemně uměj vyměňovat jemňounký nuance emocí. Jak v těch magicích. Vím, o čem mluvím, taky jsem lhářka. A taky vědkyně a filozofka — a tudíž dvojnásobná lhářka. Taky říkám pravdu.

Ne dějiny, ale dějinnost — říká v Románu a dějinách Barša. Ne kolektivita, ale konektivita — říká v rozhovoru Bělohradský. A oba ambientně tlumí to novověký světlo, nahrazujou velký pojmy menšíma. A já říkám: zhasněte, sakra už! Potřebujeme tmu! Musíme zhasnout úplně, jestli se konečně máme rozkoukat! Je to jen strach ze tmy, proč se pořád držíme pojmů — a pak se jen zbytečně bojíme stínů. A o to víc tmy.
Závislosti nikdy problém neřešej, i když přinášej úlevu.

Samozřejmě, že je to strašidelný. Nemoct se opírat o velký starý slova a kreatury, mluvit jen ze sebe, o svý zkušenosti, nevidět do tváře těm, kdo to čtou, a nemít pod kontrolou, co si z toho vezmou. Jenže cokoli zní ve tmě prostě jinak. Tmu nejde podfouknout menší a žlutější lampičkou. Ani čundráckou čelovkou, ani svíčkou, ani vánočníma žárovičkama. Přítmí je přítmí. To furt není tma. A je fajn si přiznat, že děcka ze 17. století, co tuhle hru na pojmy vymyslely, měly taky fakt strach.

*

Kdybych před osmi lety nepřehodila výhybku a nepokusila se pařit vědu románem, asi bych si nikdy neuvědomila, jak mocnej a všudypřítomnej nástroj tohle novověký brnění z obecnin je. Překládat vlastní úvahy, strachy, dilemata, paradoxy a naděje do literárního děje a promluv postav — a nemoct tam prostě jen prásknout koncept nebo teorii, co by to celý nějak ochránily, a já byla z obliga — mě naučilo, když už nic jinýho, perspektivě. A to znamená nekoherenci a otevřenosti. Ani Naďa ani Fanny, dvě vypravěčky dvou časovejch rovin Acheronu, nejsem já. Což samozřejmě neznamená, že napětí mezi nima a jejich paradox, neřešitelný dilema jejich dvou způsobů vztahování se ke světu a k sobě sama, není moje. Je. Bylo. Jenže zatímco románová tvorba přirozeně tíhne k bytostný pluriverzalitě vesmíru, moderní věda (a filozofie, to je buřt) se nadále urputně drží 2D světa koherentních pojmovejch spojovánek. A ultimátního, jedinýho a odosobněnýho vypravěče (ideálně schovanýho za přiznání vlastní perspektivy založený na obecnejch kategoriích, a tak efektivně eliminovanýho).

Nádherná, čistá a přesná montaignovská esejistika Le Guin, zaobalená do sci-fi románů (co jinýho je Svět je les, les je svět, Vyděděnec, Smrtonosné sny, Zeměmoří!), čtenáři umožňuje přemejšlet nad jejíma úvahama napřímo, jen se jimi něžně proorávat, brát si z nich, co je aktuálně pro koho téma, aniž gravitaci textu ovládnou ty blbý mocný světélkující pojmy. A spisovatelsky, vědecky, je to stejný. Romány umožňujou mluvit z hlubin vlastních emocí, metaforicky, precizně… a přitom bezpečně. Ve tmě. Nemusíte to bejt vy, kdo ten text ozařuje, nemusí to bejt nikdo. Záleží na čtenáři, jak se adaptoval na tmu, co vnímá a vidí v klidu vlastního myšlení a cejtění. A třeba si z toho vezme něco úplně jinýho než vy, třeba mu to brnká na úplně jiný struny a asociativně prožívá úplně jinej příběh než vy u psaní. A to je v pořádku. Tak otevřenej rozhovor přece funguje. To je cena, jak říká Toulmin, za to, že jsme lidi, a ne bohové.

Čímž samozřejmě vůbec netvrdím, že bychom se měli úplně vybodnout na vědu. Tvrdím, že bychom se měli vybodnout na pojmy. A že je literatura, jak jsme tak draplí v novověkym ohrožení a posedlí nanicovatou vírou v abstraktní pojmy, prostě a jednoduše snazší nástroj, jak si vyměňovat vlastní vývěry nervovejch soustav snažících se o artikulaci emocí. Píšu romány, protože nemám kuráž Bartlový nebo Montaigna. Třeba jednou budu, třeba vy máte, ale prozatím se ráda budu držet toho, že za mě může mluvit plejáda různejch nekoherentních postav, protože jinak bych — jak se zatím úplně safe necejtim — jen padala do propasti třicetiletý války, světovejch válek, studený války a klimatický krize a šudlala to nervózně přes cizí koncepty. Protože, jak říká Rychlíková, jinak bych se asi sama zbláznila. A to nechci.

Ale jasně, že doufám v hojnost postmoderní filozofie a esejistiky, která z vlastního těla a bezprostředního kontextu nemá strach — tak jako obdivuju ty podivný ostrakizovaný prenatální psychology a politologizující kvantový fyziky a sociologizující permazahradnice a vůbec celou tu plejádu hlasitějších a hlasitějších monistů, perspektivistů a montaignistů! Jasně, že si přeju, abychom začali nahlas a napřímo mluvit o tom, co slova dělaj v nás. Jak v nás strašej zděděný pojmy. A jak z nich vyrůstáme do přímý řeči, do tmy a opravdovýho sdílení life hacků. Jak to neumíme, jak se bojíme, jak nám to furt ujíždí, jak je to nesmírně zatížený osobníma příběhama a vztahama… a jak nám pomáhá tenhle boj sdílet s druhejma. Vlastně prostě doufám a věřim ve společnost anonymních dualistů.