Hrdinu, prosím

České dráhy spustily na podzim náborovou kampaň a poptávaly mechaniky, kteří by v železničních depech opravovali lokomotivy. Využily k tomu i fotomontáž, na níž se skupina mužů sklání nad otevřeným motorem a jeden z nich ve variaci známé lékařské pobídky „Skalpel, prosím“ žádá autogen.

Zdravotnická výpůjčka má svou logiku. Postavy na snímku sice stojí v drážní dílně, oblečeny jsou však jako operatéři nemocničního sálu a kampaň se uvozuje sdělením „Hledáme hrdiny“. Image lékařů coby novodobých héroů se v Česku na konci roku 2020 stala natolik sdílenou a zřejmou, že na ni mohla odkazovat i reklama, a mytologizace jedné profese tím dosáhla nového vrcholu — aniž by byl potřeba.

Na doktorském povolání leží idealizační zátěž z jeho podstaty. Kvůli schopnosti napravovat lidské tělo, ulevovat od bolesti a (alespoň do jisté míry) vládnout nad životem a smrtí přiznává lékařům exkluzivní sociální status každá komunita už od dob atavistických šamanů s jejich léčitelskými schopnostmi.

Výjimkou v tom není ani soudobá česká společnost, která si navíc ze zdravotníků (a daleko spíš z doktorů než ze sester a dalšího personálu) vytvořila v uplynulých dekádách nereflektovaný kulturní fetiš: Andělé v bílých pláštích se z televizních obrazovek snášejí do tuzemských domácností nejpozději od dob primáře Sovy, který nastolil obraz špitálu jako expertního svatostánku s naslouchajícím pastýřem v čele.

Představa jisté řemeslné zručnosti, jež se s lékaři pojí, navíc v prolétské a k intelektu nepříliš důvěřivé společnosti dokáže přiblížit laické majoritě i vzdělance. Teprve za pomocí svých „zlatých rukou“ pak doktoři „svedou zázraky“: zachraňují panovníka před smrtí (Pavel Pafko a Václav Havel), vracejí člověku tvář (Bohdan Pomahač), vyměňují srdce (Jan Pirk) nebo přivádějí na svět dítě z mrtvé ženy (tým anesteziologů a gynekologů z brněnské nemocnice). Expertní výkony připomínají činy světců.

Intenzita, s níž na jaře dolehla na zdejší společnost pandemie nemoci covid-19, ovšem dodala k obrazu lékařů a zdravotnického personálu ještě jeden, nový a ve svém důsledku krajně nebezpečný atribut.

Stejně jako středověký člověk spojoval morovou ránu s blížící se apokalypsou, spatřila i soudobá společnost v neznámém viru hrozbu vlastního zániku a ve snaze mobilizovat sebe sama před nadcházející zkázou zvolila extrémní gesta a rétoriku. Prezident republiky národu oznámil, že je ve válce, vláda vyhlásila zákaz vycházení a povolala armádu, s nákazou se mělo „bojovat“ a „zápasit“ a i zpola posměšné označování ministra zdravotnictví za „plukovníka“ drželo nastolený narativní kurs.

Země se ocitla ve válečném stavu a na bitevní pole — onu bezpočtukrát opakovanou „první linii“ — se proměnily ordinace a nemocniční pokoje. Z lékařů a spolu s nimi i ze všech ostatních zdravotníků se v tu chvíli stali hlavní aktéři tohoto spásného boje. Stali se z nich hrdinové, notabene hrdinové váleční, což je ve svém důsledku úloha, s níž by se svedl identifikovat leda ješita nebo nesoudný samaritán.

Obrat „hrdinní zdravotníci“ a jeho variace zavání už z podstaty. Pro hrdinu totiž nikdy neplatí plurál (Herkulové, Achilleové ani Supermanové neexistují) a jeho podstata vždy spočívá ve výjimečnosti individuality, jakkoli může být typizovaná. S hrdinskostí celých skupin pracují teprve mobilizační strategie propagandy.

Proměnit zdravotníky — a výlučně zdravotníky — ve válečné hrdiny navíc znamená udělat ze sebe sama v lepším případě statistu, v horším případě oběť, pokaždé ale z děje vyňatý objekt, který jen čeká, až bude zachráněn; v českých zemích nejde o neobvyklý manévr a dobrovolné vzdání se kontroly nad vlastním osudem i tentokrát zavání alibismem. Otázka zvládání pandemie je v tu chvíli totiž delegovaná výlučně do první linie. V zázemí se přece válka nikdy nevede a není třeba se jí podřizovat.

Jde o pomýlenou rétoriku a metaforu za hranou vkusu, ale kdybychom u nich měli zůstat, sluší se podotknout, že nepřátelský virus jako partyzán vedení bojových linií nerespektuje a útočí i v týlu. Bezpečnost zázemí je v tu chvíli jenom iluzí.

Pro zdravotníky by přidělená image válečných hrdinů měla být o to varovnější, že od nich požaduje nereálné a nebude mít pochopení pro jejich potřeby. Podstatou každého hrdiny jako figury a jako typu je totiž nebezpečné riskování, zdolávání překážek, které jsou pro smrtelníka nepřekonatelné, a úsilí za hranu vyčerpání. Hrdina navíc nemůže selhat — dokonce ani za cenu vlastní smrti ne —, protože pak už by hrdinou nebyl.

Užíváním tohoto nemístného titulu stavíme zdravotníky do situace, kdy je nástup do první linie mimo diskusi a kdy nemají zohledňovat vlastní ani systémové kapacity, protože nic z toho přece není pro hrdiny na překážku. Reální lékaři a sestry se však spíš přibližují riziku chyby a selhání. Přepjatá romantizace jednoho povolání tím už zcela poráží racionální úsudek a je zhoubná pro chod systému i pro úsudek veřejnosti o tom, co může od zdravotnictví vlastně očekávat.

Na jaře, v prvních týdnech pandemie a nouzového stavu, Češi svým zdravotníkům tleskali z oken a balkonů. Bylo to soudržné, podpůrné a současně také emočně přepjaté gesto, protože hrdinu dělají teprve jeho činy, a nikoli označení. Jenže zúzkostněná veřejnost se tehdy ještě o nově spatřenou první linii zajímala a hrdinům v ní přála.

Po půl roce pandemie se slovník nezměnil — to jenom „naše válka“ zevšedněla a přidělené hrdinství se zautomatizovalo ještě dřív, než se mohlo vůbec projevit. Zkuste se večer vyklonit z okna. Zaposlouchejte se do ticha. Pokud se na jaře tleskalo všem Herkulům… proč nezní potlesk teď?