Z rakvičky do světa

Je jedna vzpomínka, kterou patrně nikdy nenapíšu.

Nejspíš mi v tom dosud bránil ostych. A možná i to, že tuhle vzpomínku současně omílám při každé příležitosti, až se z ní nakonec stalo jen cirkusové číslo.

Spouštěčem je přitom docela nevinný dotaz, nejčastěji na nějakém autorském čtení.

Co pro tebe znamená v Berlíně domov — zeptá se třeba milý moderátor M. v rixdorfských zahradách Berlína; v zahradách, které kdysi zabydleli čeští bratří v exilu…

Nadechnu se, řeknu si, už je to zase tady, zákeřnější otázka už je jedině ta, proč jsem se sem stěhovala.

Odmlčím se, znovu se nadechnu a pak!

Vždyť je to až kolovrátkově jednoduché, pak to ze sebe začnu sypat jakoby nic…

Je mi deset a několikrát do měsíce hraju syna štábního kapitána Iljušku v představení Bratři Karamazovi Divadla na provázku.

Role to není nijak významná, až na ten konec, kdy malý Iljuša umře a je pochován na jevišti pod praktikábly. Nad rakví promlouvá Aljoša Karamazov. Pronáší mimo jiné i tuhle větu: „Krása je strašná a děsná věc! Je hrozná, neboť ji nikdo nepronikl, Bůh před nás neklade nic než hádanky. Zde se hranice setkávají a všechny protiklady existují bok po boku.“

A já tu obecnou „krásu života“ v bílém rubáši pokaždé proměním na „krásu domova“.

A čím častěji jsem Iljuškou, tím pozorněji zabydluji svůj nový domov v provizorní rakvi z praktikáblů.

Můj kamarád Kolja pláče a v ruce drží hořící svíčku, ušlechtilý herec Dulava, co mě v roli Aljoši ještě před chvílí nesl v náručí jevištěm, se láskyplně usmívá. Jsem šťastně mrtvým Iljuškou, nevadí mi ani, že jsem byla chlapcem. Ležím pod praktikábly plnými prachu, s nevyslovitelnou důvěrou v krásu života a v brzký konec představení.

Pak následuje Aljošův závěrečný monolog, výkřik herců: „Ať žije Karamazov!“ a něžně fatální zvuk, kdy se víko rakve zavírá.

Jsem tam. Jsem dočasně mrtvá. Jsem doma a nikdo mě neruší.

Světlo zhasne, divadelní reflektory se prudce rozsvítí, ozve se potlesk.

Je konec, úplný konec mě, Iljušky a taky konec bratrů Karamazových.

Je nový začátek.

Nad rakví z praktikáblů se ozývá dupot herců a hlasitý aplaus. V tom okamžiku herečka Aťka víko nadzdvihne, pomůže mi vylézt, stojím s desítkou herců v záři reflektorů. Klaníme se a já se ještě v bílém rubáši naposledy otáčím za svou rakví, už zase prázdnou a připravenou na další špíl.

 A teď si představte situaci — a tady začíná ta anekdota, která zdánlivě s otázkou domova nemá nic společného —, teď si představte, že jednou si takhle ležím v rakvi, slyším repliku „Ať žije Karamazov!“, víko se zavírá, jevištní světlo zhasíná, slyším potlesk, dupot nohou nad mou hlavou, ale nikdo, skutečně nikdo dřevěný poklop rakve neotvírá! Kde je herečka Aťka? Zapomněla snad? Buším pěstí do zaklapnutých dvířek… Ležím a počítám do deseti. Aplaus je to pořádný, lidé tleskají ostošest, dusot nad mou hlavou, herci se klanějí, tu a tam se ozve pískot… Otáčím se ve své noře doleva a doprava, dalo by se odsud odejít? Nebo se tady mám zabydlet, zvyknout si na bezpečí nového domova, do kterého mě ze svého náručí něžně položil herec Dulava? Trvá to minutu, možná pět, herci se potřetí rozloučí s diváky, pomalu odcházejí do svých šaten. V mém domově pod praktikábly leží v prachu cvička, pohozená krabička cigaret a stará smradlavá fusekle.

Myslím na to, jak bezpečně je v mé díře, a pak zase zděšeně na to, že z takového domova musím utéct.

Že domov, do kterého vás bez vaší vůle vkládají milostivé ruce krásného herce, který je hodným Aljošou, mohou být i vražedné ruce tyrana, které vás položí někam, odkud už není úniku…

A proto, říkám koktavě Aljošovi Karamazovi i všem patnácti divákům v sílícím dešti rixdorfských zahrad, proto je dobré zavčas zvednout kotvy. Odkudkoliv.

Je dobré mít zadní otevřená vrátka.

Je praktické dokázat nadzdvihnout víko.

Vyslovím tu anekdotu, chci se uklonit jako při konci standupu, a ozvěnou je jen rozpačité pochechtávání.

Chechtám se taky, v zahradách Berlína, chechtám se ztišeně do deště…